Další osvobozující rozsudek v kauze Čapí hnízdo, jejímž hlavním protagonistou je expremiér a šéf hnutí ANO Andrej Babiš, může paradoxně pomoci vládní koalici. Ovšem pouze v případě, že bude schopná změnit svoje dosavadní chování a strategii.

Každopádně skutečnost, že kauza Čapí hnízdo buď skončí bez soudního trestu pro Babiše (pokud se státní zástupce neodvolá), anebo bude pokračovat — možná až do sněmovních voleb v roce 2025 — v podobě ping pongu mezi odvolacím soudem a soudem první instance, je příležitostí, aby strany vládní koalice změnily strategii.

Je načase, aby se více zaměřily na politické rozdíly mezi sebou a Babišem než na zautomatizované odmítání spolupráce s Babišem především kvůli tomu, že je „trestně stíhaným“ politikem.

Premiér Petr Fiala (ODS) v reakci na další prvoinstanční osvobození Babiše v kauze Čapí hnízdo správně poznamenal, že Babiše je třeba porazit politicky. Aby toho ale byla vládní koalice schopná dosáhnout, musela by zásadně přehodnotit svoji politiku. S tou, již praktikuje, s Babišem v roce 2025 prohraje.

Otázka bezpečnosti

Prvním krokem k pootočení kormidlem politického vývoje u nás, který pro strany vládní koalice není v současnosti příznivý, by musela být změna komunikační strategie vlády. A premiér v jejím čele by musel začít nabízet to, čemu se v angličtině říká „leadership“.

Samo o sobě by to ale nestačilo. Vláda by též potřebovala najít několik mobilizačních témat, okolo kterých sjednotí voliče z roku 2021, a možná získá další. Téma „Babiš coby hrozba pro demokracii“, neboli strategie „anti-Babiš“ přitom už nebude stačit. Nejen proto, že Babiš zřejmě už nebude obtěžkán kauzou Čapí hnízdo, ale i proto, že Babiš není momentálně u moci, a voliči tak nejsou už několik let konfrontováni s jeho stylem vládnutí a postoji k demokracii.

Nosnějším tématem je otázka národní bezpečnosti. Babiš se bude debatu o ní snažit převést do roviny „boj s migrací“, ačkoliv ve skutečnosti je hlavním tématem Ukrajina. Nebo, řečeno lépe, to, jak se Česká republika staví k další podpoře Ukrajiny ve válce s Ruskem i ke svým spojeneckým závazkům.

Babiš ve vztahu k ruské agresi na Ukrajině koketuje s postoji, které vidíme už nějakou dobu v podání maďarského premiéra Viktora Orbána a nově i v podání slovenského premiéra Roberta Fica. Nebudou-li chtít strany vládní koalice s Babišem souboj o výklad toho, kde leží národní bezpečnostní priority, prohrát, neměly by znovu a znovu popisovat, co nám hrozí, pokud se do čela vlády dostane politik, který chce Rusku ustupovat ve jménu „míru“. Naopak, měly by spustit rozhodný boj s dezinformacemi a jasněji vysvětlovat, v čem se liší jejich a Babišovy postoje k migraci.

Česká republika během svého evropského předsednictví pomohla dojednat nový migrační pakt. Pak jako by se vládní politici zalekli Babišových hysterických výzev, aby svoji podporu pro pakt stáhla, takže se při hlasování o něm na půdě Rady EU dokonce zdržela hlasování. Vláda změnu svého postoje řádně nevysvětlila, což nahrává Babišově rétorice, že migrační pakt je v podobě, v níž byl přijat, pro Českou republiku bezpečnostním rizikem.

Je to pustá demagogie, ale strany vládní koalice nechávají Babiše, aby s pomocí strašení migrací a údajných hrozeb pro nás obsažených v migračním paktu sbíral body.

Je možná novátorské, že se ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) pustil do hospodských debat s voliči z tábora opozičních stran. Pokud ale jde o volební souboj stran vládní koalice s Babišem, měl by coby ministr, pod nějž otázky migrace spadají především, napřít svoje úsilí spíše k vyvracení argumentů, s jejichž pomocí Babiš u nás zase jednou buduje anti-migrační hysterii, která mu má mimo jiné pomoct odvést pozornost od skutečných bezpečnostních hrozeb.

Mobilizační témata

Vyvracet Babišovu politickou demagogii ale nestačí. Strany vládní koalice příští volby docela jistě prohrají, pokud stráví příštích devatenáct měsíců, které zbývají do voleb, bez snah o výraznější změny či reformy, jak to avizoval ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS).

Taková pasivita vládních stran jen zviditelní rozdíly, které mezi nimi panují. Ty se momentálně týkají především možného spuštění procesu přijetí eura nebo hodnotových otázek, jako je manželství pro všechny či Istanbulská úmluva o potírání násilí na ženách.

Vládní koalice je v těchto otázkách rukojmím konzervativních a euroskeptických menšin. Přinejmenším voliče, kteří ji vynesli k moci, by přitom podle průzkumů měla jednoznačně na svojí straně, kdyby se k přijetí eura, manželství pro všechny nebo Istanbulské úmluvě postavila čelem. Zejména otázka přijetí eura se ukazuje být ve světle masivní podpory pro jeho přijetí mezi voliči vládních stran mobilizačním tématem, s jehož pomocí by mohla vytvořit jasnou dělící čáru mezi sebou a postoji hnutí ANO i SPD.

Rakušan a další politici z jeho hnutí STAN to pochopili. Narážejí ovšem dál na odpor ODS, která je v této otázce z těžko pochopitelných důvodů ochotná jít i proti většině svých voličů. Mít silná témata, za něž se bude vládní koalice do voleb bít a jasně ve vztahu k nim vysvětlovat svoje postoje, je zcela zásadním předpokladem pro změnu současné dynamiky ve veřejném mínění. Pasivní klopýtání koalice směrem k volbám umožní Babišovi, aby ovládl politické pole. Koalici nemusí v takovém případě příliš pomoci ani případné zlepšení hospodářského vývoje.

Personální změny

Novou dynamiku by koalice mohla získat i s pomocí personálních změn ve vládě. Několik takových změn by už samo o sobě také pravděpodobně zlepšilo obraz premiéra Fialy, který se zdá být zcela ve vleku toho, jak „svoje“ ministerstva řídí jednotlivé strany.

Jednotlivé strany mají samozřejmě silné slovo ve všech koaličních vládách, nejen v České republice, ale současná česká vládní koalice je extrém. Funguje spíše jako konfederace stran, jejíž předseda — premiér — se jeví jen jako koordinátor než někdo, kdo vládu jasně vede.

Kromě změny ve Fialově chování by — už jen v rovině politické optiky — vládě pomohlo, kdyby někteří ze slabších ministrů byli nahrazeni „novou krví“. Pozitivní efekt takových změn by byl zesílen, kdyby koaliční dohody o nich proběhly za zavřenými dveřmi a veřejnosti by byly představeny především jako rozhodnutí premiéra, na němž se z pozice své autority „dohodl“ s příslušnými šéfy koaličních stran.

Ministrů, kteří si říkají o výměnu, je přitom hned několik. Kromě těch, kteří jsou takříkajíc neviditelní, je také několik dalších, kteří vládě neprospívají kvůli opakovaným kontroverzím a selháním, jež je provázejí. Není je ani třeba jmenovat, natolik je veřejnosti jasné, o koho jde.

Přeskupení vlády, doprovozené i vyhlášením některým nových priorit, by mohlo dynamiku politického vývoje změnit.

Rozpojení koalice

Otázkou také je, do jaké míry je funkční koalice ve svém současném složení. Opakovaně se v ní totiž střetávají spíše konzervativní postoje členů koalice Spolu na jedné straně a liberální postoje Pirátů i STAN na straně druhé.

Krajním řešením pro změnu politické dynamiky u nás by bylo „přátelské“ rozpojení těchto dvou táborů, kupříkladu v podobě odchodu Pirátů a STAN do opozice, z níž by udržovali menšinovou vládu Spolu až do voleb u moci. Je to řešení nepříliš reálné, které by vyžadovalo značnou strategickou prozíravost, ale mohlo by zcela změnit politický vývoj u nás.

V současnosti je politická scéna zmrtvená tím, že zatímco vládu tvoří všechny takzvaně demokratické strany, opozici tvoří dvě nesystémová hnutí. Pro ty je snadné se bez přítomnosti jiných stran v opozici lacině do vládní koalice jako celku strefovat, přičemž se zastírá fakt, že koaliční strany mají na některé otázky rozdílné pohledy.

V současnosti to dokonce vypadá, že zejména hnutí STAN už roli jakési opozice hraje — jenže přímo ve vládní řadách. Což mnoho voličů demokratických stran po zkušenostech s chováním lidovců v některých minulých vládách vidí spíše kriticky.

Menšinová vláda složená jen ze stran koalice Spolu by mohla být programově mnohem koherentnější, a její členové by mohli doufat, že se jim jasnější postoje u voleb vyplatí. Piráti a STAN by v opozici mohli též mnohem jasněji artikulovat svoji liberální agendu. Jejich „opoziční smlouva“ se Spolu by přitom byla dosti dobře obhajitelná tím, že nechtějí otevřít cestu k moci Babišovi, a menšinovou vládu by tedy nenechali padnout.

Realita

Je jasné, že nastíněný scénář patří spíše do říše politické science-fiction, jakkoliv by jeho uskutečnění mohlo pomoci preferencím všech stran současné vládní koalice. Realistický scénář je o dost pochmurnější.

Ten vypadá tak, že evropské a krajské volby chtě nechtě dál zvýrazní rozpory ve vládní koalici. Rozhodnutí koalice Spolu kandidovat společně v evropských volbách je navíc vysoce riskantní, protože ODS reprezentuje dosti odlišné postoje k EU než lidovci a TOP 09. V případě neúspěchu společné kandidátky může dojít k otřesům zejména v ODS, v níž existuje vlivná skupina politiků, kteří proti tomuto projektu — zaštítěnému osobně Fialou — vystupovali.

Případné odstranění Fialy z čela ODS by změnilo politickou dynamiku u nás jiným způsobem, než o jakém byla řeč výše. Politici, kteří si na Fialu „brousí zuby“, se netají tím, že jsou otevření spolupráci s hnutím ANO. Kdyby Babiš uznal, že nemusí stát v čele případné koaliční vlády ANO a ODS, a že mu stačí pozice podobná té Kaczyńského v Polsku, který vše řídil z pozadí, je vznik takové vlády dosti pravděpodobný.

Vezmeme-li v úvahu, jací politici v ODS se spolupráci s ANO nebrání, čekal by Českou republiku posun k nacionálnímu konzervativismu a populismu. Babiš by sice možná neměl natolik volné ruce, aby mohl kormidlovat (ať už v čele vlády nebo z pozadí) do vod čistého „orbánizmu“, ale někteří z těch politiků v ODS, kteří by se vládě s ANO nebránili, nemají žádné problémy se stylem vládnutí Orbána nebo nyní poraženého Jarosława Kaczyńského v Polsku, takže na roli ODS coby „pojistky“ proti takovému vývoji nelze úplně spoléhat.

ODS je koneckonců v EP členem frakce Evropští konzervativci a reformisté společně právě s Kaczyńského stranou Právo a spravedlnost. A je otázkou, zda Babišovo ANO, které ve frakci evropských liberálů čelí stále silnější kritice, nezamíří po eurovolbách do stejné frakce.

Bohužel, spíše než zásadní změna stylu ve fungování vládní koalice či její promyšlené restrukturování, nebo dokonce taktické rozdělení, je tedy pravděpodobné, že skřípající pětikoalice doklopýtá k volbám ve svém současném stavu. Anebo ještě více rozklížená kvůli volebním kampaním před evropskými a krajskými volbami.

V případě odstranění Fialy z čela ODS by skoro jistě padl i projekt koalice Spolu. Což by znamenalo, že by se do Sněmovny skoro jistě nedostali lidovci a možná ani TOP 09.

Pokud volby vyhraje s velkým náskokem ANO, mnoho demokratických voličů nakonec možná ještě bude rádo, když si jako koaličního partnera vybere ODS a nikoliv SPD. Jisté je, že české „demokratické“ strany se ve svém strategickém uvažování jeví dnes stejně slabé jako demokratické strany, které otevřely v roce 1948 cestu k moci komunistům.