Jak (ne)porazit Babiše
Jiří PehePremiér Fiala nedávno správně uvedl, že Babiše je potřeba porážet politicky. O to větší škodou je, že jeho vláda provádí opak. Nezačne-li se Fiala neprodleně chovat jako lídr s aspoň elementárním citem pro politiku, čekají nás temné konce.
Další osvobozující rozsudek v kauze Čapí hnízdo, jejímž hlavním protagonistou je expremiér a šéf hnutí ANO Andrej Babiš, může paradoxně pomoci vládní koalici. Ovšem pouze v případě, že bude schopná změnit svoje dosavadní chování a strategii.
Každopádně skutečnost, že kauza Čapí hnízdo buď skončí bez soudního trestu pro Babiše (pokud se státní zástupce neodvolá), anebo bude pokračovat — možná až do sněmovních voleb v roce 2025 — v podobě ping pongu mezi odvolacím soudem a soudem první instance, je příležitostí, aby strany vládní koalice změnily strategii.
Je načase, aby se více zaměřily na politické rozdíly mezi sebou a Babišem než na zautomatizované odmítání spolupráce s Babišem především kvůli tomu, že je „trestně stíhaným“ politikem.
Premiér Petr Fiala (ODS) v reakci na další prvoinstanční osvobození Babiše v kauze Čapí hnízdo správně poznamenal, že Babiše je třeba porazit politicky. Aby toho ale byla vládní koalice schopná dosáhnout, musela by zásadně přehodnotit svoji politiku. S tou, již praktikuje, s Babišem v roce 2025 prohraje.
Otázka bezpečnosti
Prvním krokem k pootočení kormidlem politického vývoje u nás, který pro strany vládní koalice není v současnosti příznivý, by musela být změna komunikační strategie vlády. A premiér v jejím čele by musel začít nabízet to, čemu se v angličtině říká „leadership“.
Samo o sobě by to ale nestačilo. Vláda by též potřebovala najít několik mobilizačních témat, okolo kterých sjednotí voliče z roku 2021, a možná získá další. Téma „Babiš coby hrozba pro demokracii“, neboli strategie „anti-Babiš“ přitom už nebude stačit. Nejen proto, že Babiš zřejmě už nebude obtěžkán kauzou Čapí hnízdo, ale i proto, že Babiš není momentálně u moci, a voliči tak nejsou už několik let konfrontováni s jeho stylem vládnutí a postoji k demokracii.
Nosnějším tématem je otázka národní bezpečnosti. Babiš se bude debatu o ní snažit převést do roviny „boj s migrací“, ačkoliv ve skutečnosti je hlavním tématem Ukrajina. Nebo, řečeno lépe, to, jak se Česká republika staví k další podpoře Ukrajiny ve válce s Ruskem i ke svým spojeneckým závazkům.
Babiš ve vztahu k ruské agresi na Ukrajině koketuje s postoji, které vidíme už nějakou dobu v podání maďarského premiéra Viktora Orbána a nově i v podání slovenského premiéra Roberta Fica. Nebudou-li chtít strany vládní koalice s Babišem souboj o výklad toho, kde leží národní bezpečnostní priority, prohrát, neměly by znovu a znovu popisovat, co nám hrozí, pokud se do čela vlády dostane politik, který chce Rusku ustupovat ve jménu „míru“. Naopak, měly by spustit rozhodný boj s dezinformacemi a jasněji vysvětlovat, v čem se liší jejich a Babišovy postoje k migraci.
Česká republika během svého evropského předsednictví pomohla dojednat nový migrační pakt. Pak jako by se vládní politici zalekli Babišových hysterických výzev, aby svoji podporu pro pakt stáhla, takže se při hlasování o něm na půdě Rady EU dokonce zdržela hlasování. Vláda změnu svého postoje řádně nevysvětlila, což nahrává Babišově rétorice, že migrační pakt je v podobě, v níž byl přijat, pro Českou republiku bezpečnostním rizikem.
Je to pustá demagogie, ale strany vládní koalice nechávají Babiše, aby s pomocí strašení migrací a údajných hrozeb pro nás obsažených v migračním paktu sbíral body.
Panu Nushartovi se podařilo vrátit článek o nepodmíněném příjmu na první příčku čtenosti za 24 hodin. Zatím v žebříčku čtenosti za týden a za měsíc figurují v čele jiné články, ale při troše píle se to jistě dá změnit.
Tak opravuji: nejde o čtenost, ale o "diskutovanost". Omlouvám se.
Paní Zemanová, já pouze s nelíčeným údivem sleduji, jak lidé už celá léta (pochopitelně s malými přestávkami, aby to tak nebilo do očí) čtou ten Vaníčkův článek pořád dokola a dokola pomalu každý den znovu a znovu.
Proto mě zajímá, kdy mě smažou, aby Vaníček zůstal nejčtenější.
Tak tedy: jakýsi nový leadership má spasit českou politiku (před Babišem); a k tomu ještě i nějaká nová "mobilizační témata".
Jistě; předseda ODS a současný premiér Fiala působí ve svých pozicích značně nevýrazným, snad až přímo mdlým dojmem. Ovšem - pokud si vzpomeneme na bezpochyby silné vůdčí osobnosti české politiky z ještě nedávné minulosti, jmenovitě Václava Klause a Miloše Zemana, pak je jen možno říci: chraň nás pánbůh od všeho zlého! Stále je mnohem lepší nevýrazný, ale osobně solidní Fiala, nežli političtí nadsamci uvedeného typu.
Jiří Pehe má pravdu v tom, že politické osobnosti v pozitivním slova smyslu vyrůstají z pozitivních, inspirujících politických respektive společenských programů. Jenže - ta témata která navrhuje sám Pehe sotva mohou mít pro současnou vládní koalici nějaký spásný respektive mobilizační potenciál. Istanbulská smlouva? I když je jí snad většina současné české populace nakloněna, to v žádném případě není téma, s jakým v českém prostředí bylo možno vyhrávat volby. Přijetí eura? - To samé.
Ve skutečnosti ale kořeny politické a ideové bezvýraznosti současné české politiky mají ještě mnohem hlubší kořeny. Jaká pak nosná témata je možno očekávat v malé středoevropské zemi, která svého času - po znovuzískání své politické nezávislosti - pro svou budoucnost nedokázala vytyčit žádné jiné heslo nežli "návrat do Evropy"?... Tedy jinými slovy, která jako jediný svůj ideový program vyhlásila pasivní, slepé přejímání cizích (západních) vzorů? Která se ani vůbec nepokusila navázat na vlastní ideové pozice (a ovšem, i spory) z let minulých?
Jiří Pehe má zřejmě na mysli jakýsi projekt obecného společenského modernismu. S tím svého času přišel ve Francii prezident Macron; bezpochyby obdařený výrazným "leadershipem", nicméně s postupujícím časem se jeho někdejší modernizační impuls přeměňuje čím dál tím více v čirý politický, či dokonce ryze osobní akcionismus. (To samé ostatně platilo i pro bývalého prezidenta "turbo"-Sarkozyho.)
Tato bezideovost, tato dezorientovanost současné politiky má totiž mnohem širší příčiny nežli že by - jak sugeruje Pehe - byla pouze ryze českou záležitostí. Samotný koncept liberální demokracie je totiž zcela bezideový; přesněji řečeno, on je principiálním popřením jakékoli možnosti obecně sdílené, a obecně závazné ideje. Jak nedávno ve svém eseji o Oskaru Fundovi https://www.facebook.com/photo?fbid=1210256419887853&set=pcb.1210269389886556 trefně konstatoval filozof Michael Hauser, současná pluralitní demokracie ze samé fobie z případné nadvlády takovéto jednotící ideje se nedokáže shodnout ani na takovém základním opatření, které by mohlo spasit svět. Tento svět (pseudo)pluralitní demokracie raději zahyne, nežli aby vzdal tuto svou ideologii totální antiideovosti.
Jak M. Hauser taktéž naprosto správně konstatuje, jedinou možností jak se dostat ze současné ideové impotence tohoto pseudopluralitního světa by byla cesta dialektické syntézy jak ideových, tak i společenských protikladů; jenže dnešní svět už ve skutečnosti ani neví co dialektika je, natož aby mohl být schopen podle jejích principů jednat.
Bravo Pehe! (1. <— 2.)
2. „Nebudou-li chtít strany vládní koalice s Babišem souboj o výklad toho, kde leží národní bezpečnostní priority, prohrát, měly by spustit rozhodný boj s dezinformacemi a jasněji vysvětlovat, v čem se liší jejich a Babišovy postoje k migraci.“
1. „Babiš se bude debatu o národní bezpečnosti snažit převést do roviny ‚boj s migrací‘...“