Andrej Babiš se v obraně svých nejrůznějších politických přešlapů opakovaně odvolává na děti. Už v roce 2016 přiznal v Poslanecké sněmovně, že Čapí hnízdo, jehož vlastnickou strukturu před tím tajil, vlastní jeho děti a bratr jeho partnerky. Zdůvodnil to takto: „Nemohl jsem říct pravdu, to přece musí každý rodič pochopit. Děti jsou to nejcennější, co máme.“

O dva roky později se rozhořela aféra okolo údajného únosu Babišova syna na Ruskem okupovaný Krym s cílem znemožnit mu vypovídat v kauze Čapí hnízdo. Babiš se i v této — dosti bizarní — kauze hájil, že se svému synovi, který je duševně nemocný, snažil jen pomoct. Vždyť děti jsou pro něj to nejcennější.

Obrázek o skutečné povaze vztahů mezi Babišem a jeho synem si mohla udělat veřejnost z četných reportáží v médiích. Babiš mladší opakovaně tvrdil, že se stal obětí komplotu organizovaného svým otcem, a odmítal se s ním setkávat. Babiš starší obvinění ze strany svého syna odbýval a dodnes odbývá coby výplody duševně nemocného člověka.

Děti a mír

Děti v roli toho nejcennějšího, co Andrej Babiš má, se nyní objevily na scéně znovu. V souvislosti s jeho výroky na adresu ruské agrese na Ukrajině a s ní související možnosti, že se agrese nemusí zastavit na hranicích Ukrajiny.

Babiš se už během prezidentské kampaně v loňském roce rozhodl postavit do role mírotvorce. Svoji pozici však s poradci evidentně důkladně nepromyslel. Když se ho totiž v jedné z prezidentských debat moderátor zeptal, zda by v případě napadení Polska nebo baltských států poslal české vojáky na pomoc spojenecké zemi, odmítl to.

Později vysvětloval, že šlo o nedorozumění, prý jen nechce válku. Zejména je pro něj nepředstavitelné, že by do války posílal děti. S Ruskem je prý třeba o míru jednat a kdyby se stal prezidentem, využil by svoje kontakty na přední politiky ke svolání mírových jednání.

Babišovy mírotvorné záměry ovšem nikdy nebyly příliš jasné. Byl by kupříkladu ochoten jednat s Ruskem, i pokud by trvalo na tom, že si ponechá okupovaná území? Jeho politika v této věci sklouzla do obecných prohlášení typu „chci mír“, přičemž evidentně mířila na jeho elektorát: starší voliče vyděšené děním na mezinárodní scéně.

Děti a Lipavský

Děti se objevily na scéně i poté, co média zveřejnila Babišovu emailovou zprávu jeho poradcům, v níž v reakci na slova ministra zahraničí Jana Lipavského (Piráti), že je bezpečnostním rizikem, žádal, aby mu poradci dodali o Lipavském informace, včetně těch o jeho dětech.

Babiš na bobtnající skandál reagoval tvrzeními, že informace o dětech Lipavského chtěl jen proto, aby se ho mohl zeptat během parlamentní diskuze, zda by je poslal bojovat na Ukrajinu. Jinými slovy: když Lipavský nebo další činitelé vládní koalice či náčelník generálního štábu mluví o tom, že Rusku nelze ustupovat, ba že se možná musíme připravit na válečný střet, chce Babiš vědět, jestli by do války poslali svoje děti.

Tón Babišovy emailové zprávy, v níž použil na adresu Lipavského vulgární označení, rozhodně nevyzněl jako slušná žádost o informace, s jejíchž pomocí by Babiš chtěl apelovat na ministrovy otcovské instinkty. Zpráva vyzněla spíše jako pokyn mafiánského bosse, který chce zlikvidovat někoho, kdo mu šlápl na kuří oko.

Lavírování v bezpečnostních otázkách je evidentně Babišovo slabé místo. Jeho odpověď v prezidentské debatě ho v očích veřejnosti coby možného prezidenta v podstatě diskvalifikovala. A když se k rétorice ve stylu „chci mír“ nedávno opět vrátil, zamotával se do logických nekonzistentností. Nikdy nebyl schopný vysvětlit, s kým by se mělo jednat a jaká by měla být východiska i cíle případných mírových jednání.

Na scénu tedy opět vstoupily děti. Chtěl by opravdu Lipavský poslat do války svoje děti? To Babiš svoje děti do války poslat odmítá.

Děti ve válce

Je pozoruhodné, že vládní koalice, která kvůli Babišově emailu svolala mimořádné zasedání Sněmovny, Babišovi dovolila, aby svoje zmatené postoje v otázce bezpečnosti opět přebíjel srdceryvnými výroky o dětech. O těch zase mluvil jako o tom nejcennějším, co máme, a odmítá je tudíž posílat do války.

To, zda by Babišovy děti nebo děti kohokoliv jiného v případě konfliktu s Ruskem nakonec skutečně šly do války, rozhodně nezáleží na Babišovi, nýbrž na státu. A pokud se nám Babiš snaží pouze říct, že kdyby byl u moci, raději by se Rusku vzdal, nebo by přistoupil na jeho vyděračské požadavky na Ukrajině, než aby poslal své děti do války, je to na pováženou. Nebo by je snad raději poslal někam do bezpečí, a ve válce nechal bojovat děti jiných rodičů? Něčí děti jsou koneckonců všichni vojáci v české armádě.

Pokud se Babiš s pomocí odkazů na to, že přece nechceme posílat děti do války, jen snaží posílit svoje výzvy k jednání o míru, měla by vládní koalice jasně požadovat, ať vysvětlí, jakou konkrétní mírovou iniciativou děti od případné války s Ruskem uchrání.

Každopádně jeho opakované zneužívání emocí ve stylu „děti jsou to nejcennější, co máme“ k ospravedlnění pochybného jednání v kauzách, jako je Čapí hnízdo, nebo k „mírovým“ výzvám, za nimiž logický rozbor najde jen mnichovanství, je nechutné.

Vládní koalice opět zmeškala příležitost, když Babišovi zase jednou dovolila, aby pokrytecké divadlo, v němž figuruje jeho údajná láska k dětem, rozehrál a emocionálně vydíral veřejnost v otázce, která vyžaduje nejvyšší možnou míru racionality.