Fyzické tresty jsou často vnímány jako rychlé a účinné řešení nejrůznějších výchovných situací. Ve skutečnosti ale nepřinášejí do výchovy cokoliv prokazatelně dobrého. Je to zásah do důstojnosti a tělesné integrity dítěte, který může v dítěti narušit pocit bezpečí a důvěry a spolu s tím přispět k rozvoji úzkostí nebo agresivity.

Studie ukazují, že děti, které jsou vystavovány fyzickým trestům, mají častěji problémy s emoční regulací a zvládáním stresu, což se může negativně odrážet i v kvalitě jejich dalších vztahů. „Nastavováním hranic“ fyzickými tresty totiž děti nezískávají dovednosti potřebné pro smysluplné řešení konfliktů. Místo aby se učily, jak konflikt komunikovat a řešit, učí se nesouhlas s druhým řešit pomocí síly, moci a agrese.

Jistě to nutně neznamená, že si negativní následky ponese každý, kdo kdy byl fyzicky potrestán. V naší společnosti jsou i lidé, kteří fyzické tresty od svých rodičů považují za oprávněné a neškodné. To samo o sobě ale rizikovost fyzických trestů nevyvrací.

Obhajoba fyzických trestů často stojí na předpokladu, že drobné fyzické tresty, například plácnutí, jsou neškodné. Jenže míra rizikovosti různých forem a frekvencí používání fyzických trestů se obtížně určuje. Každé dítě má jinou míru zranitelnosti a každý rodič má jinou představu o tom, co je malý a přiměřený fyzický trest a kdy je vhodné jej použít.

Zatímco pro jednoho rodiče je malým fyzickým trestem myšleno symbolické plácnutí, které dítě ani necítí, druhý považuje za malý trest pohlavek či pár ran na zadek, přes ruce, nohy, záda a podobně. Hranice mezi „přiměřeným“ a „nepřiměřeným“ fyzickým trestem je nejasná a snadno překročitelná, zejména v situacích, kdy rodič jedná pod vlivem stresu, únavy nebo emocí.

Fyzické tresty totiž často nejsou výsledkem nedostatku lásky k dítěti, ale spíše důsledkem přetížení, stresu, pocitu bezmoci nebo domnělé absence efektivních nástrojů pro nastavování hranic. Pokud rodič prožívá stres, emoční vyčerpání nebo trpí-li nedostatkem dovedností k řešení náročných situací, roste riziko, že fyzický trest překročí přijatelnou míru. Bez dostatečné podpory a vzdělání se tak z plácnutí může postupně stát fyzické násilí, které už dítě a jeho duševní vývoj zcela jednoznačně ohrožuje.

Anekdotickými historkami proti vědeckým studiím

Mezi zastánce fyzických trestů se v posledních týdnech výrazným způsobem zařadila poslankyně za KDU-ČSL Nina Nováková, která fyzické tresty vnímá jako přirozený výchovný prostředek a kritizuje odborníky upozorňující na jejich negativní důsledky.

Na vlastní názor na cokoli má Nina Nováková jistě právo. Jako poslankyně a pedagožka by ale měla vědět, že chce-li vstoupit do odborné debaty na jakékoli téma, musí respektovat její pravidla. Základním předpokladem je vyhledat si výzkumné studie, které se tématu věnují. Svůj názor si pak dle studií a jejich výsledků buď může poupravit, nebo může díky své zkušenosti odhalit faktor, který nebyl ve studiích zohledněn a který by měl být brán v úvahu při interpretaci výsledků.

Žádný z výše uvedených prvků odborné argumentace jsem ale ve výrocích paní poslankyně nezaznamenala. Své výroky o vhodnosti fyzických trestů ve výchově opírá výhradně o vlastní názory, osobní zkušenosti a historky z výchovy vlastního syna.

Nina Nováková při své obhajobě fyzických trestů argumentuje důvěrou v rodiče, kterým přeci není nutné legislativně cokoliv doporučovat či zakazovat. Kdyby paní poslankyně skutečně chtěla vyjádřit důvěru rodičům v jejich rozhodování, mohla by se místo obhajoby fyzických trestů podílet na utváření takových podmínek pro rodiny s dětmi, které rodičům umožní rozhodovat se co nejčastěji bez tlaku zbytečného stresu, způsobeného například finanční situací rodin, přetížením rodiče či negativně prožívanou izolací během rodičovské dovolené. Ve výsledku by to mohlo přinést výrazné zlepšení nejen ve vztazích mezi rodiči a dětmi, ale i v celkové atmosféře společnosti.

Otázkou zůstává, proč poslankyně Nováková nepřikládá faktům a vědeckým poznatkům žádnou váhu. Je to nedostatkem času, erudice nebo zdrojů? Nebo považuje osobní názory za dostatečný vklad do zákonodárství, za které je placena z veřejných financí?

Ignorování vědeckých poznatků je znepokojující nejen z hlediska důvěryhodnosti konkrétní poslankyně, ale může narušovat i důvěru ve schopnost zákonodárců přijímat informovaná rozhodnutí. Proč nás i ve čtvrtině jednadvacátého století stále zastupují zákonodárci, kteří místo odpovědného výkonu své profese zahlcují veřejný prostor svými dojmy a pro společnost a utváření legislativy poměrně irelevantními anekdotickými zkušenostmi z vlastní rodiny?

Legislativa, která není ukotvena v odborném poznání, totiž představuje riziko nejen pro současnou společnost, ale i pro budoucí generace. Jako občané bychom se měli ptát, zda takový přístup odpovídá standardům, které od svých volených zástupců očekáváme.