Ze studie, kterou jste zpracovávala spolu s kolegy v Národním institutu SYRI, vychází, že vyčleňování z kolektivu má dopad na duševní zdraví. Proč tomu tak podle vás je?

Obecně se ukazuje, že lidé, děti a dospívající obzvlášť, mají základní potřebu přijetí. Ve školním prostředí potřebují najít přátele, cítit, že je tam mají rádi a že do třídního, potažmo i školního kolektivu patří. Když je nějakým větším konfliktem nebo vyčleňováním ze strany vrstevníků toto přijetí narušeno, může to negativně ovlivnit duševní pohodu, vyvolat negativní emoce a také zhoršit naděje do budoucna.

Jak jste definovali vyloučení z kolektivu?

Vyčleňování nebo vyloučení z kolektivu může mít mnoho podob. Nejčastěji se projevuje jako vyčleňování ze skupin a aktivit — například během výuky, kdy se děti nebo dospívající mají rozdělit do týmů, při rozdělování do skupinek na volnočasové aktivity, během oběda nebo o přestávkách.

Ve výzkumu jsme však pracovali s užší definicí vyčleňování. Náš výzkum měl dvě části: ta hlavní definovala vyčleňování jako neochotu spolužáků sedět s někým v lavici. To znamená, že indikátorem bylo: „Kolik spolužáků ve třídě řekne, že vedle mě nechce sedět?“ Jedná se o specifickou podobu vyčleňování, která však může mnoho říct o vztazích ve třídě. Druhá část výzkumu se zaměřila na individuální percepci dětí, kde jsme se ptali například: „Do jaké míry já vnímám, že do školy patřím, že mě tu mají rádi a že si tady mohu najít přátele?“

Je vyčleňování samo o sobě rizikem?

Je, ale neznamená to, že každé dítě nebo dospívající, které zažije vyčleňování, bude mít dlouhodobé nebo závažné potíže. Záleží na intenzitě, trvání a také na dalších faktorech, které dítě může mít a které ho mohou podporovat. Něco jiného je, když mě odmítnou spolužáci ze třídy u oběda, ale budu mít možnost si sednout k vedlejšímu stolu, kde sedí kamarádi, kteří mě mají rádi. V tomto případě většinou vyčlenění přejdu a nic se mi nestane. Pokud mě však někdo dlouhodobě odmítá, odmítá mě celá třída a já se prakticky nemám ke komu připojit, nemám s kým pracovat ve skupině nebo trávit čas po škole, může to mít závažné dopady.

Dá se říct, že vyčleňování z kolektivu je formou šikany?

Většina incidentů vyčleňování šikanou není. Záleží na kontextu a záměru aktéra. Šikana je opakované agresivní chování, jehož účelem je někomu ublížit. Pokud by se tedy opakovaly situace vyčleňování a jejich důvodem by bylo vyvolat ve mně pocit újmy, pak by šlo o agresivní chování, proti kterému by pro mě bylo obtížné se bránit. A to je šikana.

Terčem šikany se často stávají vyčleňované děti. Proč tomu tak je? A jak lze šikaně zabránit?

Šikanující může předpokládat, že šikanovaná osoba bude mít omezenější možnosti se bránit, že bude mít omezenější podporu od vrstevníků, ale i dospělých. Velmi často se setkáváme s tím, že šikanující si berou za cíl děti, které jsou méně oblíbené i u učitelů.

Je třeba tomu aktivně předcházet. Učitelé by se měli snažit, aby ve třídě byli začleněni všichni žáci a žákyně. Měli by pečlivě sledovat, kdo ve třídě může být na okraji nebo má slabší pozici, a cíleně se snažit tyto děti začlenit, například zařazením do zábavných týmových aktivit, které mohou vést k tomu, že si děti spolu zažijí něco příjemného, lépe se poznají a stmelí.

Každé vyčleňování, které je založeno na předsudcích, vyžaduje intervenci učitele. Pokud tedy například spolužáci nechtějí sedět s některým žákem nebo žákyní v lavici nebo u oběda a důvodem je předsudek vůči minoritní skupině, pak je nutný zásah učitele.

Ve výzkumu jste také zaznamenali vztah mezi známkami z matematiky a negativní afektivitou. Napadá vás, proč zrovna matematika je takovou překážkou? Nemůže s tím souviset i tradiční styl výuky, který studentům nemusí vyhovovat?

Obecně vzato to, jak se dospívající cítí, souvisí s jejich úspěchy ve škole a mírou podpory od učitelů. Ukazuje se ale, že některé předměty mají přitom větší význam. Matematika je tradičně považována za velmi obtížný a prestižní předmět, na výkon v matematice jsou kladeny velké nároky i ze strany rodičů. Jestli dítěti jde nebo nejde matematika, je důležitá informace pro rodiče, kteří na dítě vytvářejí tlak, ale je také otázkou prestiže mezi vrstevníky. Jestliže je někdo dobrý v matematice, dostává se mu od učitele pochval a úsměvů.

Určitě by stálo za to přemýšlet, jak ve všech předmětech, a zvlášť v matematice, poskytnout účinnou sociální oporu. Aby se žáci nebáli zeptat, když něčemu nerozumí, aby se nebáli chybovat a aby pro ně tento předmět byl spíš zajímavý než děsivý.

Jeden z učitelů, kterého se na výsledky tohoto průzkumu dotazoval deník Právo, uvedl, že matematika se bez rozumného tlaku a kázně neobejde. Co na takové pohledy části pedagogů říkáte?

Nejen v matematice, ale i v jiných předmětech se na žáky vytváří jistý tlak. Jde ovšem o míru a podobu takového tlaku. Ze zkoumání vyplývá, že žákům náročnější přístup nebo vyšší požadavky učitelů prospívají. Zároveň ale také potřebují jistou oporu včetně emoční podpory a pochopení pro chyby, pro to, že dětem trvá, než si něco nového osvojí.

Máte nějaká data, jak s tím vším zahýbal covid? Na distanční výuce se stresový potenciál související s matematikou zvýraznil, nebo naopak snížil díky větší volnosti při samostudiu?

K tomuto faktoru jsme data nesbírali. Platí ale obecně, že za covidu se zvýšily problémy související se sociální izolací, a to jak od vrstevníků, tak od učitelů. Bylo tedy důležité, zda se i sami učitelé během distanční výuky snažili zařadit prvky, které podporovaly duševní pohodu dospívajících. V řadě škol se to skutečně povedlo.

Z vašeho výzkumu rovněž vyplynulo, že častěji jsou vyčleňováni z kolektivů chlapci než dívky. Proč tomu tak podle vás je?

Je to obecná tendence, i když v našem průzkumu ten rozdíl mezi pohlavími vyšel relativně malý. Větší vyčleňování chlapců hodně souvisí s tím, že dospívající chlapci mají častěji kázeňské potíže typu vyrušování při vyučování. To se promítlo i do průzkumu, protože jsme vyčlenění z kolektivu zjišťovali na základě otázky, s kým by děti nechtěly sedět v lavici.

Podobně tak byli znevýhodňováni děti z komplikovaného sociálního prostředí, včetně národnostních menšin. Zvýraznil to nějak příchod uprchlíků z Ukrajiny?

Jde o další obecný princip přítomný v kolektivech dětí a dospívajících: mají tendenci blíže se přátelit s těmi, kdo se jim podobají v základních sociodemografických charakteristikách, krom pohlaví jde i o etnicitu a o sociodemografický status.

Národní pedagogický institut dává školám konkrétní metodiky a postupy, jakým způsobem mají podporovat integraci všech skupin a vznik meziskupinových přátelství. Krom stmelení třídních kolektivů to povede i k soudržnější společnosti v budoucnu. Neměřili jsme každopádně míru vyčleňování u konkrétních skupin, pouze jsme srovnávali pravděpodobnost vyčlenění u skupin s českou etnicitou, nebo odlišnou, kam byli zahrnuti jak Ukrajinci, tak Vietnamci, Romové nebo Rusové.

S podpůrným prostředím, které by měli vytvářet učitelé, souvisí i jejich pracovní podmínky. Dnes jistě učitelé nemají čas věnovat se každému žákovi individuálně.

V současné době jsou učitelé skutečně přetíženi a musí hodně zvažovat, čemu věnují svůj čas a energii. Je tak třeba, aby komunikace a podpora žáků byla zcela běžnou součástí výuky — nemělo by jít o další program navíc. Podpora začleňování je možná i s celkem minimalistickými opatřeními, jako je práce se zasedacím pořádkem, choreografie vyvolávání žáků, efektivní způsoby komunikace.

Jak velký problém v České republice představuje vyhoření učitelů?

Podobné jako v jiných zemích. Obecně je třeba vyhoření předcházet, protože nemá vliv jenom na to, jak se učitel cítí, ale i na to, jakým způsobem vykonává svou práci. Lze mu předcházet tím, že nebudeme učitele přetěžovat a přidávat jim další a další úkoly.

Z výzkumů, které vznikaly v Národním institutu SYRI vychází, že pro učitele je velmi zásadní, zda vedení školy za svými učiteli stojí, poskytuje jim podporu, chce po nich smysluplné věci. V dobře organizované škola mají učitelé více energie i na takové otázky, jako je právě práce s kolektivem.

VOJTĚCH PETRŮ, FATIMA RAHIMI