Tématu duševního zdraví ve školách se v poslední době věnuje daleko četnější a soustředěnější pozornost, než jak tomu bylo ještě jen před několika lety. Takřka denně se o něm diskutuje v médiích, vyjadřují se k němu vládní činitelé, experti, školní personál i studenti a žáci. Postupně snad vzniká shoda v tom, že duševní zdraví není autonomním přírodním jevem a nezhoršuje se samospádem či z nepostižitelných příčin.

Kupodivu méně se v současných debatách hovoří o povaze institucí, kde studentstvo a žactvo tráví většinu svého aktivního dne — o školách, gymnáziích a vzdělávacím systému jako takovém. A když už, tak v omezené míře, například ve spojení s přijímacím řízením a zkouškami. V Deníku Referendum se v sérii analýz a reportáží budeme zabývat právě tím, jak ke zhoršujícímu se duševnímu zdraví dětí a dospívajících přispívá sám český vzdělávací systém.

Odborníci, s nimiž jsme hovořili, i aktéři vzdělávacího procesu český vzdělávací systém popisují jako strnulý a uzavřený svět, jehož chod není snadné změnit a v jehož setrvačnosti se projevuje jak konzervativní náhled většinové laické společnosti na povahu vzdělávání, tak neschopnost státu uvádět svá rozhodnutí, strategie a proklamace důsledně do praxe. Nejprve se ovšem — u příležitosti začínajících prázdnin — podíváme do dvou škol, kde se tématu duševní pohody žaků i pedagogů věnují způsobem, který by mohl sloužit jako vzorový příklad pro všechny.

Speciální pedagog, psycholog, sociální pracovník. „Bez nich si to už neumíme představit.“

Základní škola ve Zruči nad Sázavou se tématu duševního zdraví soustředěně věnuje od roku 2015. Ředitelka školy Ivana Stará tehdy vypozorovala, že se zvyšuje počet dětí s problematickým chováním. „Už tehdy jsme hodně vnímali, že pouze výchovný poradce a metodik prevence nestačí,“ vypráví reportérům Deníku Referendum během dubnové návštěvy ve škole, jejíž krásná kvetoucí zahrada lákala maminky, jež sem právě vyprovodily své děti, k pořizování selfíček.

Všímavá a cílevědomá ředitelka školy už před devíti lety začala usilovat o to, aby na škole měli také speciálního pedagoga a školního psychologa. Uspěla. „Dnes si to u nás bez těchto profesí neumíme představit,“ vypráví. Říká, že škola může vzdělávat dobře pouze člověka, který se také sám dobře cítí.

„Ve chvíli, kdy je člověku z různých důvodů zle, nemůžeme čekat, že se mu bude dařit v učení,“ argumentuje. „Nastavili jsme si to tu tak, abychom byli schopní každého žáka podpořit způsobem, jaký potřebuje, aby se cítil dobře a mohl tu rozvíjet svůj potenciál,“ říká. Zručská ředitelka přitom nijak neskrývá, že je to komplikovaná cesta, ale pyšní se tím, že její výsledky jsou nezpochybnitelné.

Prvním a nejdůležitějším krokem je podle ředitelky Ivany Staré ochota školy vpustit na svou půdu odborníky a spolu s nimi začít duševní pohodu dětí řešit. Je přesvědčena, že na každé základní škole by měl být speciální pedagog, který pracuje s dětmi, jež mají vzdělávací problémy. Ten by měl následně spolupracovat s pedagogy, kteří žáka učí.

Všechny školy by podle ní měly mít také psychologa a sociálního pracovníka, který bude úzce spolupracovat s rodinami. „U nás máme sociálních pracovníků hned několik,“ říká s vysvětlením, že na základní škole mají hodně dětí ze sociálně znevýhodněných rodin.

Samy leckdy nemají prostředky na základní potřeby, například peníze na obědy. Proto jim škola zprostředkovává obědy zdarma. „Najíst se v klidu je základní potřeba člověka, a když není uspokojená, má dopad na vzdělávání,“ zdůrazňuje ředitelka svým přísným, avšak přívětivým tónem propojenost různých vlivů a podmínek, které mohou ovlivňovat schopnost učení.

Ve škole také pořádávají minibazar s oblečením pro potřebné děti. A rodinám, které nedokáží zaplatit školní výlety, se snaží hledat finanční výpomoc. Za velmi důležité totiž pokládají mít pevný třídní kolektiv. „Ve škole máme několik učitelů, o kterých vím, že na to peníze dávají ze svého,“ prozrazuje ztišeným hlasem, jako by si přála, aby ji nikdo neslyšel.

Podpůrný tým zároveň úzce pracuje s jednotlivými učiteli školy a ukazuje jim cestu, jak pracovat s třídou, aby se sociálně znevýhodněné děti ve třídě necítili špatně. „Nechceme, aby děti musely řešit, že pocházejí z různých sociálních prostředí,“ říká.

Příběh ze zručské „Konzultovny“

Ředitelka Ivana Stará nám vypráví příběh, na kterém ilustruje způsob práce svého týmu. Ve škole měli několik sourozenců, jejichž rodiče nebyli s to vytvořit pro rozvoj svých dětí vhodné podmínky. Čtyři z nich chodily na zručskou základní školu. „Tým se jim začal věnovat tak, že děti dnes nejenomže do školy chodí, ale hlavně do ní chodí rády,“ vypráví s hrdostí.

Sociální pracovník pracoval velmi úzce s rodinou, sociální pedagog zase s dětmi. Nadto dětem zprostředkovali ještě sezení s dětským psychologem. Díky podpoře a práci sociálního a speciální pedagoga se jim povedlo zlepšit se ve čtení a psaní.

Jako nedůležitější důkaz úspěšné práce Ivana Stará uvádí, že pokud někdo ze čtveřice sourozenců něco potřebuje, nestydí se a nebojí za konkrétním člověkem jít a poprosit ho o to. Mají v ně důvěru. Zručská ředitelka vysvětluje, že dříve by takovou situaci musela řešit sama třídní učitelka, která má ale na starosti další děti, administrativu, svou výuku, a především nemusí mít potřebné odborné znalosti.

Ivana Stará nám také ukazuje prostor pro poradenství, jemuž tu říkají „konzultovna“. Místnost je otevřená všem dětem, a během přestávky si tam může dokonce kdokoliv chodit hrát či odpočívat. V konzultovně sedí sociální pedagog a v některých dnech také školní psycholog.

Místnost je dostatečně velká a přiléhají k ní viditelně oddělené další prostory — v případě individuální terapeutické konzultace je má psycholog k dispozici. Děti tak mají prakticky každou přestávku možnost zajít sem a případně se s nimi podělit o svoje starosti.

Dobrá atmosféra: šťastný žák, spokojený pedagog

Ivana Stará je zastánkyní toho, že dobré výsledky může přinést pouze komunikace a vzájemná spolupráce mezi všemi účastníky vzdělávacího procesu. Snaží se tu tedy myslet na všechny: to znamená jak na žáky, tak na rodiče, a samozřejmě také na učitele.

České školství se podle ní dlouho potýkalo s tím, že „vzdělávalo armádu“. Děti přišly do školy, sedly si do lavic a všechny se ve stejnou dobu učily to samé. „Mně nikdy nešla výtvarná výchova. Na hodiny výtvarky jsem chodila opravdu vystresovaná. A proto z vlastní zkušenosti vím, že každé dítě má své slabé a silné stránky a žádoucí je, aby si to školy uvědomovaly,“ argumentuje.

„Nepotřebujeme, aby všechny děti měly v matematice stejnou úroveň. Žádoucí je, aby dosáhly v každém předmětu na maximum možného. A na tom by měly školy ještě velmi zapracovat. Protože když s dětmi pracujete v rámci jejich potenciálu, budou spokojené,“ říká zručská ředitelka, která sama učí angličtinu a zeměpis.

Tvrdí, že podmínkou spokojenosti žáků je spokojenost učitelů, poněvadž jen spokojený učitel je schopný ve třídě vytvářet příjemné prostředí. „Pokud chceme mít spokojené děti, musíme mít spokojené zaměstnance,“ říká s úsměvem ředitelka a začne je vyjmenovávat: učitele, učitelky, asistenty, ale také kuchařky, uklízečky, účetní nebo školníky.

Podle Ivany Staré by to takhle mělo fungovat v každé komunitě, a tedy i v té školní. Vysvětluje, jak důležité je, aby učitelé uměli pracovat se svými emocemi.

Zdůrazňuje svou zkušenost, že žáci jsou velice vnímaví a z pedagogů velmi dobře vycítí napětí či úzkost. A v některých případech to pak může doléhat i na ně samé. Ve škole proto mají podpůrný tým i pro učitele. Ivana Stará má tudíž za to, že budoucí učitelé by měli už v rámci vlastního vzdělávání procházet nějakou formu psychoterapeutického výcviku, aby se zlepšili v práci s dětmi a byli schopni se lépe vyznat i v sobě.

Nejdůležitější je otevřené vedení

S Lenkou Havlíčkovou, učitelkou a metodičkou prevence na nejseverněji položeném gymnáziu v zemi v severočeském Rumburku, se scházíme v moderní a příjemně působící kavárně nedalo místního vlakového nádraží. Na rozdíl od Zruče nad Sázavou do Rumburku přímý spoj z Prahy nejezdí.

Čas strávený v autobuse a vlaku si krátímě sledováním pitoreskní krajiny Středohoří, její vyboulené, jako homole tvarované, příkré, avšak nevysoké kopce člověka pokaždé znovu fascinují. Na oprýskaných dveřích opuštěného skladu nedaleko jedné ze stanic, jíž projíždíme, visí portrét normalizačního československého prezidenta Gustáva Husáka. Bez vysvětlení, jen tak.

Lenka Havlíčková učí na gymnáziu ve Šluknovském výběžku, místě s nelichotivě stereotypním mediálním obrazem, již devátým rokem. Na počátku svého zdejšího působení objevila na internetu — jak říká ryzí náhodou — informaci o workshopech péče o duševní zdraví studentů. Tak se začala o téma soustředněji zajímat.

Gymnázium v současné době díky jejímu úsilí navázalo spolupráci s Linkou bezpečí, je součástí projektu Lehkost, který propojuje školy a sociální služby orientované na duševní zdraví dětí, a spolupracuje s organizací Nevypusť duši. Ta pro ně také každý rok pořádá dvoudenní workshopy.

Organizace s chytlavým názvem Nevypusť duši je spolek založený v roce 2016. Původně vznikla jako projekt dvou vysokoškolských studentek s cílem popularizovat téma péče o duševní zdraví ve školách a ve veřejném prostoru obecně. Snaží se téma prosazovat do praktické politiky ministerstva školství. A pro školy právě pořádají workshopy, na nichž pomáhají nastavit vnitřní mechanismy systému podpory duševní pohody žáků.

I rumburská cesta k tématu péče o duševní zdraví byla klikatá a pozvolná. Havlíčková například popisuje, jak složité bylo ještě před epidemií covidu-19 najít pro jednoho studenta s těžkými depresemi jednorázovou psychologickou pomoc. Chlapec na ni tehdy musel čekat dlouhých osm měsíců.

„Podobných příběhů jsem zaznamenala mnoho,“ vypráví Havlíčková. Proto se rozhodla začít ve škole s duševním zdravím pracovat aktivně sama. Pochvaluje si přitom vedení školy, bez jehož podpory by na škole takto aktivně působit nemohli. V případech obou škol se ukazuje, že právě kvalita vedení je základním předpokladem příznivých změn.

Havlíčková zdůrazňuje, že téma duševního zdraví je velmi důležité i pro studenty. „Je to spíše tak, že sami mají zájem a my se jim snažíme vyjít vstříc,“ říká Havlíčková.

Kromě workshopů se ve škole o duševním zdraví mluví v rámci různých programů speciálně navržených pro konkrétní ročníky. Pro prváky například uspořádali kurz „time-managmentu“, neboli organizace času, kde se mluvilo také o duševní hygieně. Na škole mají školní psycholožku, výchovnou poradkyni, kariérní poradce a sama Havlíčková působí jako metodička prevence, vede kurzy asertivity a zodpovídá také za krizové intervence Linky bezpečí.

Studentům je ve škole k dispozici i schránka důvěry, do které mohou vkládat své připomínky. Jednou týdně ji Havlíčková spolu se dvěma zástupkyněmi školního parlamentu vybírají a pročítají doručené vzkazy. Všechny tři samozřejmě podepsaly dohodu o mlčenlivosti.

Studentská participace zlepšuje školní prostředí…

Na rumburském gymnáziu v současnosti působí velmi aktivní školní parlament. Ten sice na škole existoval už před devíti lety, když Havlíčková do školy nastoupila, ale jeho aktivity tehdy dle jejích vzpomínek vyznívaly do ztracena. „Akční studenti odmaturovali a školní parlament ztratil náboj,“ popisuje problém s vytvářením stabilních institucí studentské participace, které na mnohých českých školách mají dosud slabé postavení i tradici.

To se změnilo, když Lenka Havlíčková jela se svými studenty vlakem do Prahy — shodou okolností — právě na workshop organizace Nevypusť duši. „Do Prahy to odtud ze Šluknovského výběžku máme tři hodiny, ve vlaku se dá úžasně stihnout mnoho věcí, a hlavně si tam lze se studenty povídat. Tam jsem zjistila, že by někteří z nich měli zájem parlament oživit, tak jsem jim nabídla pomoc,“ vypráví s elánem rumburská učitelka matematiky.

Poslední prázdninovou sobotu dorazilo na domluvenou poradu zhruba třináct studentů a celý den pak spolu diskutovali o podobě obnoveného školního parlamentu. „Stanovili si dva základní cíle, parlament oživit a dostat nás na mapu republiky,“ popisuje a oči jí svítí nadšením.

Podle Havlíčkové se rumburským studentům podařilo oba cíle nejen splnit, ale nadto se jim povedlo spolu s dalšími školami založit v Ústeckém kraji parlament krajský, jemuž jedna ze studentek rumburského gymnázia následně předsedala. Lenka Havlíčková si pochvaluje, jak se sami studenti různých aktivit školy se zájmem účastní.

…ale „studentokracie“ útočí

Funkční školní parlament přináší mnoho výhod nejen pro studenty. Může reprezentovat jejich zájmy a jednat o problémech s vedením, zároveň ale také může ovlivnit celkovou atmosféru školy a přispět k tomu, aby komunikace ve školním prostředí nebyla ryze jednostranná. Může zkrátka jako píst upouštět napětí či dávat studentům pocítit odpovědnost za chod instituce.

Řada studentů, současných či bývalých, s nimiž reportéři DR během měsíců práce na projektu mluvili, však na svých školách nabyla opačnou zkušenost: o institucionalizovanou, ba i jen neformální zpětnou vazbu od studentů ze strany vedení škol není zájem, školní parlamenty či jiné studentské organizace plní poslušnou formální roli a nemají fakticky žádný vliv. Někde dokonce pedagogové či vedení školy dělají aktivním studentům naschvály.

„Když jsme u nás na škole zakládali studentský parlament, až na světlé výjimky se to setkalo s nevraživými reakcemi. Jeden z učitelů to nazval ‚studentokracií‘. Na střední škole to podle jeho slov nemá co dělat. Ve školském zákoně nicméně stojí, že studenti mají právo zakládat si své organizace, tudíž s tím nakonec vyučující nemohli nic udělat,“ líčil nám student, který do loňska docházel na jedno z provinčních gymnázií na Plzeňsku a který nás požádal, abychom neuváděli jeho jméno, ač se mezitím stal studentem na Univerzitě Karlově.

Do té doby se ve škole konala pouze formální setkání části studenstva s ředitelem, která měla však spíše charakter předávání informací shora, například o nově zakoupeném školním vybavení. „O ničem se tam ale nehlasuje, studenti mohli nanejvýš pokládat otázky. Se studentskou samosprávou to nemělo nic společného. Ředitel potom bral naše založení skutečného parlamentu se snahou věci reálně ovlivňovat jako nějakou tendenci jít a priori proti němu,“ vzpomíná.

Mladík se ve svých středoškolských letech rovněž účastnil dalších celostátních aktivit a participoval ve studentských samosprávách na vyšší úrovni: ve škole kvůli tomu ale čelil dle svých slov ze strany učitelů kritice a dehonestacím, kvůli nimž v posledním ročníku dokonce přestoupil na individuální plán. „Student má sedět ve škole, poslouchat výklad, na nějaké aktivní občanské aktivity má ještě dost času, a dokud nenasbírá zkušenosti, nemá mluvit do věcí, jimž nerozumí,“ líčí mentalitu řady svých, nyní už bývalých, učitelů.

Když podobné zkušenosti popisujeme Lence Havlíčkové z Rumburku, říká, že pro dobrou atmosféru ve školách je velmi důležité, aby učitelský sbor dobře komunikoval i uvnitř. V běžných školách je totiž zvykem, že se učitelé zdržují převážně ve svém kabinetu. V takových podmínkách pak není moc prostoru k sdílení poznatků a zkušeností. Sama by tak ráda společná setkání pedagogů pořádala. „Myslím si, že spokojený pedagogický sbor může znamenat spokojené studenty,“ říká.

Zavádět do školního systému nové přístupy bude zřejmě náročné vždy. Podpůrné týmy, obětaví pedagogové, aktivní žáci a studenti mohou poskytnout ke změnám impulz, nutnou podmínkou je ale také osvícené vedení dané školy.

Změn, dle zkušeností škol, jež se do nich samy pustily, nelze dosáhnout rychle ani snadno. Je třeba spousty práce, trpělivosti a prostředků, které mnohdy nacházejí především školy v bohatých oblastech, se silným sociálním kapitálem, v Praze, Brně či dalších velkých městech.

Jak jsme však ilustrovali, nejde o žádný fyzikální zákon. Dařit se to může i na periferii Vysočiny nebo ve Šluknovském výběžku.

Text vychází za finanční podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.