Tématu duševního zdraví ve školách se v poslední době věnuje daleko četnější a soustředěnější pozornost, než jak tomu bylo ještě jen před několika lety. Takřka denně se o něm diskutuje v médiích, vyjadřují se k němu vládní činitelé, experti, školní personál i studenti a žáci. Postupně snad vzniká shoda v tom, že duševní zdraví není autonomním přírodním jevem a nezhoršuje se samospádem či z nepostižitelných příčin.

Kupodivu méně se v současných debatách hovoří o povaze institucí, kde studentstvo a žactvo tráví většinu svého aktivního dne — o školách, gymnáziích a vzdělávacím systému jako takovém. A když už, tak v omezené míře, například ve spojení s přijímacím řízením a zkouškami. V Deníku Referendum se v sérii analýz a reportáží budeme zabývat právě tím, jak ke zhoršujícímu se duševnímu zdraví dětí a dospívajících přispívá sám český vzdělávací systém.

Odborníci, s nimiž jsme hovořili, i aktéři vzdělávacího procesu český vzdělávací systém popisují jako strnulý a uzavřený svět, jehož chod není snadné změnit a v jehož setrvačnosti se projevuje jak konzervativní náhled většinové laické společnosti na povahu vzdělávání, tak neschopnost státu uvádět svá rozhodnutí, strategie a proklamace důsledně do praxe. Nejprve se ovšem — u příležitosti začínajících prázdnin — podíváme do dvou škol, kde se tématu duševní pohody žaků i pedagogů věnují způsobem, který by mohl sloužit jako vzorový příklad pro všechny.

Speciální pedagog, psycholog, sociální pracovník. „Bez nich si to už neumíme představit.“

Základní škola ve Zruči nad Sázavou se tématu duševního zdraví soustředěně věnuje od roku 2015. Ředitelka školy Ivana Stará tehdy vypozorovala, že se zvyšuje počet dětí s problematickým chováním. „Už tehdy jsme hodně vnímali, že pouze výchovný poradce a metodik prevence nestačí,“ vypráví reportérům Deníku Referendum během dubnové návštěvy ve škole, jejíž krásná kvetoucí zahrada lákala maminky, jež sem právě vyprovodily své děti, k pořizování selfíček.

Všímavá a cílevědomá ředitelka školy už před devíti lety začala usilovat o to, aby na škole měli také speciálního pedagoga a školního psychologa. Uspěla. „Dnes si to u nás bez těchto profesí neumíme představit,“ vypráví. Říká, že škola může vzdělávat dobře pouze člověka, který se také sám dobře cítí.

„Ve chvíli, kdy je člověku z různých důvodů zle, nemůžeme čekat, že se mu bude dařit v učení,“ argumentuje. „Nastavili jsme si to tu tak, abychom byli schopní každého žáka podpořit způsobem, jaký potřebuje, aby se cítil dobře a mohl tu rozvíjet svůj potenciál,“ říká. Zručská ředitelka přitom nijak neskrývá, že je to komplikovaná cesta, ale pyšní se tím, že její výsledky jsou nezpochybnitelné.

Prvním a nejdůležitějším krokem je podle ředitelky Ivany Staré ochota školy vpustit na svou půdu odborníky a spolu s nimi začít duševní pohodu dětí řešit. Je přesvědčena, že na každé základní škole by měl být speciální pedagog, který pracuje s dětmi, jež mají vzdělávací problémy. Ten by měl následně spolupracovat s pedagogy, kteří žáka učí.

Všechny školy by podle ní měly mít také psychologa a sociálního pracovníka, který bude úzce spolupracovat s rodinami. „U nás máme sociálních pracovníků hned několik,“ říká s vysvětlením, že na základní škole mají hodně dětí ze sociálně znevýhodněných rodin.

Samy leckdy nemají prostředky na základní potřeby, například peníze na obědy. Proto jim škola zprostředkovává obědy zdarma. „Najíst se v klidu je základní potřeba člověka, a když není uspokojená, má dopad na vzdělávání,“ zdůrazňuje ředitelka svým přísným, avšak přívětivým tónem propojenost různých vlivů a podmínek, které mohou ovlivňovat schopnost učení.

Ve škole také pořádávají minibazar s oblečením pro potřebné děti. A rodinám, které nedokáží zaplatit školní výlety, se snaží hledat finanční výpomoc. Za velmi důležité totiž pokládají mít pevný třídní kolektiv. „Ve škole máme několik učitelů, o kterých vím, že na to peníze dávají ze svého,“ prozrazuje ztišeným hlasem, jako by si přála, aby ji nikdo neslyšel.

Podpůrný tým zároveň úzce pracuje s jednotlivými učiteli školy a ukazuje jim cestu, jak pracovat s třídou, aby se sociálně znevýhodněné děti ve třídě necítili špatně. „Nechceme, aby děti musely řešit, že pocházejí z různých sociálních prostředí,“ říká.

Příběh ze zručské „Konzultovny“

Ředitelka Ivana Stará nám vypráví příběh, na kterém ilustruje způsob práce svého týmu. Ve škole měli několik sourozenců, jejichž rodiče nebyli s to vytvořit pro rozvoj svých dětí vhodné podmínky. Čtyři z nich chodily na zručskou základní školu. „Tým se jim začal věnovat tak, že děti dnes nejenomže do školy chodí, ale hlavně do ní chodí rády,“ vypráví s hrdostí.

Sociální pracovník pracoval velmi úzce s rodinou, sociální pedagog zase s dětmi. Nadto dětem zprostředkovali ještě sezení s dětským psychologem. Díky podpoře a práci sociálního a speciální pedagoga se jim povedlo zlepšit se ve čtení a psaní.

Jako nedůležitější důkaz úspěšné práce Ivana Stará uvádí, že pokud někdo ze čtveřice sourozenců něco potřebuje, nestydí se a nebojí za konkrétním člověkem jít a poprosit ho o to. Mají v ně důvěru. Zručská ředitelka vysvětluje, že dříve by takovou situaci musela řešit sama třídní učitelka, která má ale na starosti další děti, administrativu, svou výuku, a především nemusí mít potřebné odborné znalosti.