↗

Ondřej Matějka studoval historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Šestnáct let vedl občanskou organizaci Antikomplex věnující se kritické reflexi německých dějin v tuzemsku, zakládal Centrum občanského vzdělávání Masarykovy univerzity. V letech 2014 až 2022 byl náměstkem ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. V současnosti vede organizaci Eduzměna Kutnohorsko a věnuje se lektoringu a metodice vzdělávání. Foto archiv O. Matějky

Můžete na úvod projekt Centrum podpory vzdělávání na Kutnohorsku představit?

Projekt vznikl z iniciativy Nadačního fondu Eduzměna ve spolupráci s místním akčním plánem pro vzdělávání. Za cíl si klademe vytvořit model regionální podpory škol a pro tento účel jsme před pěti lety, kdy jsme začínali, vybrali jako vhodný region na pilotní testování Kutnohorsko.

To je podle socioekonomických metrik regionem průměrným, navíc tam už byla aktivní místní koordinační skupina. Takové najdeme po celé zemi, jsou financovány z evropských peněz, ale intenzita jejich působení obvykle není dostatečná, představují spíše podhoubí, na němž potom mohou projekty, jako je ten náš, stavět, aby nemusely začínat od nuly. Náš model tuto spolupráci mezi školami a dalšími regionálními aktéry posune na kvalitativně jinou úroveň.

Těžištěm našeho působení je snaha zlepšit kvalitu vzdělávání skrze podporu škol. Nejsme samozřejmě žádný státní orgán, nemáme správní pravomoci, plníme pouze podpůrnou funkci, zapojení je pro školy a jejich zřizovatele dobrovolné. Pracujeme se všemi cílovými skupinami na regionální úrovni, tedy nejen s vedením škol a učiteli, ale také s rodiči dětí a zřizovateli.

Původní projekt se letos transformuje ve stálou a trvalou entitu, kterou zakládáme spolu s několika obcemi. Ty také přispívají na část naší činnosti, což vede k tomu, že zřizovatelé jsou i skrze tuto rovinu vtahováni do aktivní spolupráce.

Proč je taková podpora pro školy, o níž se snažíte, potřebná?

Náš vzdělávací systém je decentralizovaný, ředitele škol jmenují starostové často malých obcí, na něž mají navíc velký vliv jejich voliči, kteří souběžně z velké části tvoří komunitu rodičů okolo školy. Nejde tedy o to pouze pracovat s vedením školy a prezentovat mu návrhy, jak by škola mohla fungovat lépe, nebo o těchto změnách přesvědčit učitelský sbor, který často i přes působení progresivního vedení hájí zavedené pořádky. Učitelé a ředitelé tvoří jen jednu stranu systému, pro změny je třeba si získat i rodiče a zřizovatele.

To je jedním z rizik tuzemského decentralizovaného vzdělávacího systému. Pokud vybočujete, můžete zkrátka narazit u místní komunity kolem školy, na níž tolik nezáleželo v době, kdy jsme tu měli ještě v devadesátých letech převodové páky ministerstva pro výkon politiky vzdělávání — školské úřady, jejichž zaměstnancem byli všichni učitelé i ředitelé škol. Naším cílem je nicméně posunovat všechny — učitele, rodiče i zřizovatele — v dialogu a v porozumění a pomáhat jim společně formulovat vizi, jak má vzdělání v regionu vypadat.

Jak vypadá vaše činnost v denní praxi?

Pro každou ze zmíněných cílových skupin máme specifický typ vzdělávacích aktivit, za posledních pět let se nám povedlo rozvinout velmi živou síť vztahů. Máme nízkoprahová setkání a komunikační kanály pro ředitele všech zapojených škol, kde si mohou radit a poskytovat si vzájemně třeba i personální podporu. Ředitelům i učitelům zprostředkováváme vzdělávací kurzy, pro rodiče organizujeme rodičovské kavárny nebo třeba komunitní zahrady.