Můžete na úvod projekt Centrum podpory vzdělávání na Kutnohorsku představit?

Projekt vznikl z iniciativy Nadačního fondu Eduzměna ve spolupráci s místním akčním plánem pro vzdělávání. Za cíl si klademe vytvořit model regionální podpory škol a pro tento účel jsme před pěti lety, kdy jsme začínali, vybrali jako vhodný region na pilotní testování Kutnohorsko.

To je podle socioekonomických metrik regionem průměrným, navíc tam už byla aktivní místní koordinační skupina. Takové najdeme po celé zemi, jsou financovány z evropských peněz, ale intenzita jejich působení obvykle není dostatečná, představují spíše podhoubí, na němž potom mohou projekty, jako je ten náš, stavět, aby nemusely začínat od nuly. Náš model tuto spolupráci mezi školami a dalšími regionálními aktéry posune na kvalitativně jinou úroveň.

Těžištěm našeho působení je snaha zlepšit kvalitu vzdělávání skrze podporu škol. Nejsme samozřejmě žádný státní orgán, nemáme správní pravomoci, plníme pouze podpůrnou funkci, zapojení je pro školy a jejich zřizovatele dobrovolné. Pracujeme se všemi cílovými skupinami na regionální úrovni, tedy nejen s vedením škol a učiteli, ale také s rodiči dětí a zřizovateli.

Původní projekt se letos transformuje ve stálou a trvalou entitu, kterou zakládáme spolu s několika obcemi. Ty také přispívají na část naší činnosti, což vede k tomu, že zřizovatelé jsou i skrze tuto rovinu vtahováni do aktivní spolupráce.

Proč je taková podpora pro školy, o níž se snažíte, potřebná?

Náš vzdělávací systém je decentralizovaný, ředitele škol jmenují starostové často malých obcí, na něž mají navíc velký vliv jejich voliči, kteří souběžně z velké části tvoří komunitu rodičů okolo školy. Nejde tedy o to pouze pracovat s vedením školy a prezentovat mu návrhy, jak by škola mohla fungovat lépe, nebo o těchto změnách přesvědčit učitelský sbor, který často i přes působení progresivního vedení hájí zavedené pořádky. Učitelé a ředitelé tvoří jen jednu stranu systému, pro změny je třeba si získat i rodiče a zřizovatele.

To je jedním z rizik tuzemského decentralizovaného vzdělávacího systému. Pokud vybočujete, můžete zkrátka narazit u místní komunity kolem školy, na níž tolik nezáleželo v době, kdy jsme tu měli ještě v devadesátých letech převodové páky ministerstva pro výkon politiky vzdělávání — školské úřady, jejichž zaměstnancem byli všichni učitelé i ředitelé škol. Naším cílem je nicméně posunovat všechny — učitele, rodiče i zřizovatele — v dialogu a v porozumění a pomáhat jim společně formulovat vizi, jak má vzdělání v regionu vypadat.

Jak vypadá vaše činnost v denní praxi?

Pro každou ze zmíněných cílových skupin máme specifický typ vzdělávacích aktivit, za posledních pět let se nám povedlo rozvinout velmi živou síť vztahů. Máme nízkoprahová setkání a komunikační kanály pro ředitele všech zapojených škol, kde si mohou radit a poskytovat si vzájemně třeba i personální podporu. Ředitelům i učitelům zprostředkováváme vzdělávací kurzy, pro rodiče organizujeme rodičovské kavárny nebo třeba komunitní zahrady.

Rodiče je totiž vůbec nejtěžší ke školnímu dění přitáhnout, obvykle s ním přicházejí do styku, jenom když jejich děti mají nějaký problém, což už je pozdě, vztahy je třeba budovat dlouhodobě a předtím, než nějaká nesnáz nastane.

A v neposlední řadě i zřizovatelům z obcí poskytujeme školení, typicky třeba jak zorganizovat dobrý konkurz na nového ředitele. Podstatou je, že se všichni lidé okolo hodně setkávají, proto zvolené operační území pro projekt, jako je ten náš, nemůže být příliš rozsáhlé. My poskytujeme podporu, ale komunita a spolupráce žije zároveň i sama od sebe: snažíme se o region, který se vzájemně učí sám od sebe. Nemáme žádný hotový mustr dobré školy, sama škola se musí naučit se měnit, plánovat své aktivity, vyhodnocovat je, zahrnovat svoje aktuální potřeby. Cesta každé ze škol je trochu jiná.

České školy v jednotlivých regionech spolu dosud vzájemně nijak nespolupracovaly?

Školství v České republice trpí roztříštěností, ostatně podobně jako obecní samospráva. Příliš mnoho malých obcí se stává problémem s tím, jak rostou nároky na profesionalizaci některých agend, kterým logicky nemůže dostát obec s neuvolněným starostou a dvěma zaměstnanci na částečný úvazek. Malá škola také sama o sobě není problém, ale jen pokud ji neponecháme sobě samé se svým zřizovatelem.

S reformou územní správy v roce 2000, kdy vznikly kraje a byly zrušeny okresní úřady, byla decentralizace ve školství skutečně maximální. Pro mě jako původním povoláním historika je to nesmírně pozoruhodný fenomén, který se v historické vědě mimochodem již začíná zkoumat. Z mého pohledu šlo o nedobře reflektovanou reakci na zkušenost se státním socialismem a jeho centralismem, která se navíc v devadesátých letech spojila s tehdy silnou neoliberální ideologií a snahou ušetřit, na čemž byl v dané době široký společenský konsensus.

V něčem samozřejmě to, že školy zřizuje obec a škola se stává svébytnou právnickou osobou a zaměstnavatelem, není špatná myšlenka: určitě se to projevuje v tom, že obce se o své školy po materiální stránce starají velmi dobře a s láskyplnou péčí, která v okolních zemích, například na Slovensku, není ani zdaleka tak viditelná. Dobře si totiž uvědomujeme, že tam, kde je škola, tam je budoucnost obce. Zůstávají však problémy, které jsem už zmínil.

Není selháním státu, že takový projekt musíte zařizovat vy? Nesuplujete něco, co by mělo být zájmem a prací ministerstva školství?

Na to se nás ptají i mnozí lidé v regionu, s nimiž spolupracujeme. Říkáme jim, že stát by to zařizovat možná měl, ale nedělá to a dělat patrně nebude. Přitom je to třeba, takže se musíme spojit a dosáhnout změny svépomocí.

Ministerstvo školství v našem decentralizovaném vzdělávacím systému nemá příliš vliv a vládnutí si po pětadvaceti letech od územní reformy odvyklo. Děním ve škole dnes hýbe mnohem víc místní komunita než občasné návštěvy České školní inspekce. Je k nelehké debatě, jestli má koordinaci mezi roztříštěnou školskou strukturou zajišťovat stát nebo se tak má dít dobrovolným sdružováním obcí odspodu.

Decentralizace totiž byla řádově snadnějším krokem než to, co před námi stojí dnes: když se něco entropicky rozpadne, moc nás to nestojí, ale dávat to pak zase dohromady je extrémně náročné. Není k tomu politická vůle: obce se o svoje školy starají, jak nejlépe umí, mají kontrolu nad tím, kdo je vede, a v tuto chvíli jim je zase vzít pod správu státu by bylo silně nepopulární. Náš stát v řadě ohledů není silný, a proto tu máme silné starosty a samosprávy včetně jejich politické reprezentace v celostátních orgánech.

Obce zkrátka zachraňují to, co stát nezvládá, a vedení obcí se těší mnohem větší důvěře občanů než celostátní politici. Ne náhodou jsme v evropském kontextu zcela unikátně zemí, kde mají starostové svou vlastní politickou stranu. Naopak lidé z Prahy, včetně ministerských úředníků, žijí v iluzi, že z velkého centra se všechno řídí, což je ale zkreslená představa o poměru sil a možnosti věci rychlým rozhodnutím reálně měnit.

Součástí projektu je zřízení Týmu duševního zdraví na Kutnohorsku. Ten tedy umožní dostat psychologickou pomoc i do škol, které by samy nikdy na psychologa nedosáhly?

Náš projekt pomáhá školám, včetně těch malých, dosáhnout ve sdíleném modelu na služby, na které by jinak nemohly z personálního ani finančního hlediska pomyslet: třeba zrovna psychologa, speciálního pedagoga nebo sociálního pracovníka, jejichž služby jsou jinak na Kutnohorsku velmi špatně dostupné. Takto můžou korzovat mezi školami podle toho, kde jsou zrovna potřeba.

Dokonce máme předplaceného sdíleného dětského psychiatra, díky čemuž máme čekací lhůtu pro děti s vážnými duševními obtížemi nikoliv běžného půl roku, ale zhruba pouze dva až tři týdny. Když mají rodiče dítě, které se třeba sebepoškozuje, tak je pro ně půl roku nebo méně než měsíc jako čekací lhůta podstatný rozdíl.

Když jsme pracovali s kolegyní Fatimou Rahimi na reportážní sérii Škola úzkostí, setkávali jsme se s tím, že pro dobrou péči o duševní zdraví na školách je zásadní uvědomění ředitelů a zřizovatelů, že problém vůbec existuje. Měli jste v tomto ohledu nějaké potíže?

Setkáváme se sice s nepochopením třeba ze strany některých starostů, kteří nerozumí tomu, proč hladina duševní pohody dětí v posledních letech tolik klesla, a vzpomínají, nadneseně řečeno, že když byli malí, prostě dostali „pár facek“ a bylo po problému.

Říkáme jim, že také nevíme, proč se situace naráz tak zhoršila, ale je to zkrátka realita dnešního světa, s níž se musíme nějak vypořádat — a jde přece o naše vlastní děti. I když nerozumí příčinám, problém samotný nepopírají a jsou naklonění řešení. Díky našemu působení se tak může dostat pomoc a kvalifikovaní pracovníci v péči o duševní zdraví i do škol, kde by na potřebu něčeho takového za normálních okolností ani nepomysleli, natož aby se ji sami snažili naplnit.

Předpokládám, že i snaha zlepšovat vzájemnou komunikaci a vytvářet komunitu kolem školy nepřímo na duševní zdraví dětí pozitivně působí?

Určitě, duševní pohoda dětí nemůže být bez duševní pohody učitelů a vedení školy. Týmy duševního zdraví máme koncipovány tak, aby působily především preventivně. Ve škole se totiž problémy u dítěte dají zachytit velice brzy a systémově, mnohem dříve, než jinými individuálními cestami, jako je psychiatrická péče, která řeší až problémy, jež se vyhrotí. Podchytíme-li potenciální obtíže včas u dítěte ve spolupráci s učiteli i rodiči, jsme schopni je řešit mnohem rychleji a efektivněji.

Vaším cílem je rozšiřování pilotního projektu postupně do dalších regionů. Jak se to daří?

Zhruba v polovině pilotního projektu na Kutnohorsku jsme měli jasno, že model, jaký jsme ve zdejším regionu zavedli, bychom chtěli rozšířit dále. Přihlásila se nám řada regionů, vybrali jsme nakonec čtyři: Šumperk, Turnov, České Budějovice a Přeštice. Každý region má své průvodce a koordinátory ve vzdělávání, kteří napomáhají vedení škol v pozitivních změnách. Je to sice obtížné, pořád se učíme, ale s pětiletou zkušeností, kterou už máme z Kutnohorska, to jde lépe.

Regiony jsme vybrali záměrně pestré, každý z nich je trochu jiný, zkoušíme různá místa a jejich specifika. Šumperk je spíše periferní pohraničí, České Budějovice zase velké město. Kutnohorský pilotní projekt bude letos končit a od roku 2026 projekt i v dalších regionech rozjedeme naplno.

VOJTĚCH PETRŮ