V letošním roce ministerstvo školství vytvořilo nový systém přijímacích zkoušek na střední školy. Velkou výhodou digitalizace je snížení administrativy, větší dostupnost informací o přijímacím řízení, stejně jako rychlejší informace o výsledcích. Problém však je, že nový systém nejen nepomohl ke snížení nerovností ve vzdělávání, ale dokonce částečně zvýšil riziko jejich prohlubování.

Součástí přijímaček zůstává soutěž o co nejvíce bodů z jednotného státního přijímacího testu z matematiky a českého jazyka. Algoritmus, který je součástí digitalizace procesu, působí jako spravedlivý stroj, jenže pracuje s „nespravedlivými“ daty. Navíc data se stávají dostupnější a je možné je analyzovat, což přináší výhody těm, kteří si mohou koupit lepší analýzy dat.

Jaké tři školy do přihlášky napsat? Jaký je zájem o jakou školu? Jaké jsou predikce, kolik žáků se kam přihlásí? Nový systém mimo jiné vytvořil velkou národní strategickou hru, kde se hraje o to, jak nejlépe postupovat, aby se žák dostal na co nejlepší školu. V této hře vyhrává ten, kdo má vysoce pokročilé schopnosti analyzovat data nebo hodně peněz si tyto služby zaplatit.

Už tak dost velký podnikatelský sektor navázaný na přijímací zkoušky se neomezuje jen na prodej pomoci s přípravou na státní testy, ale rozšiřuje se o poradenství podložené analýzou dat. V tuto chvíli ještě nevíme, kolik dalších firem pomáhajícím rodičům a dětem vznikne a kolik jejich služby budou stát. Je však jisté, že jich bude přibývat a že tyto služby budou založeny na znalosti státního algoritmu a dat získaných z chování uživatelů ve státním systému.

Rozhoduje algoritmus, nikoli člověk

Zdánlivá spravedlnost stroje vede stát k tomu, že se alibisticky zříká odpovědnosti za proces i výsledky přijímacích zkoušek. Omezí se jen na kontrolu funkčnosti a kontrolu dat, která do systému přicházejí a ze systému odcházejí. Prostor pro odvolání nebo pro vyjednávání mezi státem, rodičem a školou od nynějška prakticky neexistuje.

Paradoxně nelze ani rozmyslet se a jít na jinou školu, byť by to byla „lehčí“ nebo „horší“ škola. Jakmile vás stroj přiřadil, musíte ho poslechnout nebo jít do dalšího kola přijímaček a začít hru od nuly, ovšem již s velmi omezeným okruhem škol a omezeným počtem míst, které po prvním kole zůstaly.

Určitý malý prostor zřejmě zůstane až ve chvíli, kdy všichni žáci budou zapsáni ke studiu. Pokud se například během školního roku uvolní nějaká místa na školách, bude zřejmě možné vyjednávat o případném přestupu mezi školami.

Algoritmizace působí celkem nevinně, prostě jen urychluje a zjednodušuje proces. Lze věřit, že proces je v určitých fázích bezpečný, efektivní, do jisté míry i spravedlivý a „humánní“. Trochu mrazivý pocit vyvolává to, že proces přiřazování v systému silně připomíná efekt motýlích křídel, kdy na jednom konci světa zamává motýl křídly, a to může pohnout událostmi na druhém konci světa.

Ukázalo se to, když byla chybně nahlášena data do systému z několika škol v jedné části země. Algoritmus se musí spustit zcela znovu pro celou zemi, a v tu chvíli může být kdokoli ovlivněn: například místo přijetí na školu s druhou prioritou se můžete dostat na školu s první nebo naopak se třetí prioritou, případně také nikam.

Zotročíme děti testováním?

Hlavní problém je však ještě jinde. Celá digitalizace totiž ještě víc podporuje závislost na porovnatelných číslech, tedy význam státních jednotných testů. Pokud se všechny děti budou snažit být co nejlepší v testech, povede to jen k tomu, že soutěž se bude vyostřovat a bude potřeba mít z testu čím dál více bodů.

Toho dosáhnete zvýšením délky přípravy na testy. Jenže to čas, který dítě nemůže trávit v přírodě, pohybem, svými zájmy, rozvíjením vztahů, společnou večeří s rodinou, péčí o prarodiče, prací na zahradě, dobrovolnictvím v komunitě, zájmem o dění v obci, angažováním se ve zlepšení podmínek komunity a stovkami dalších věcí.

Každý rok budou děti trávit stále více času přípravou na velkou soutěž o body ve dvou pro život zcela nepraktických testech. A vyhrávat vždy budou bohatší rodiče, kteří zaplatí lepší podporu přípravy a lepší analýzu dat, která jim poradí, jaké tři školy v jakém pořadí do přihlášky napsat.

Východiskem je, když vrátíme výběru střední školy skutečný smysl a opravdu budeme hledat pro každé dítě školu, kde mu bude dobře, bude tam spokojené a bude se rozvíjet v tom, co ho baví. Toho dosáhneme jedině lidským kontaktem, byť třeba s podporou technologie, neboť digitální komunikace nám během výběru dovolí střední školy virtuálně navštěvovat, online komunikovat se studenty, absolventy, učiteli.

Je třeba hledat co nejvyšší míru porozumění mezi rodinou a školou a na ní založit část přijímacího řízení. Konkrétně to může být osobnější forma přijímacích zkoušek, například rozhovor na portfoliem žáka, který má bohužel jen velmi málo škol, protože stát tuto možnost nijak nepodporuje. Ale i online kontakt formou portfolia bez rozhovoru je pořád humánnější než testy.

Přitom se stát nemůže starat jen o „svůj“ test, ale měl by minimálně metodicky vést školy k použití různých doplňujících forem přijímacího řízení. Lze zvážit i úpravu legislativy tak, aby školy nemohly založit přijímačky výhradně na státním testu.

Zároveň by všechny další části přijímaček měly mít za hlavní cíl snižovat nerovnosti. Dokud budou postaveny na výkonech žáka, a nikoli na zájmu a na talentu, který může být i skrytý, tedy měřitelný zcela jinými nástroji, vždy budou vítězit děti z bohatých rodin. Velkou roli by měla hrát podpora kariérového poradenství dostupného zdarma všem žákům a jejich rodinám, které by pomohlo zvolit nejlepší cestu.

Opravdovou změnu by ovšem přineslo, pokud by se oslabil význam přijímacích zkoušek a každé dítě mělo možnost dostat na střední školu, v jejímž rámci by se postupně profilovalo, mělo možnost přejít na maturitní obor nebo mnohem flexibilněji změnit obor. To by znamenalo zvýšit kapacitu škol a maturitních oborů, odložit specializaci až do doby studia střední školy. Pomohla by také podpora alternativ, jako je návrat na střední školu po neúspěchu, dokončení maturitního oboru nebo podpora zvyšování kvalifikace kdykoli v průběhu života.

Každopádně všechny budoucí inovace přijímacích zkoušek na střední školy musí snížit nesmyslnost soutěže v testování, zachovat prostor pro mezilidskou komunikaci, kterou může podpořit i digitalizace, a zejména snížit nerovnosti ve vzdělávání. Zatím jdeme vytrvale přesně opačnou cestou.