Deváťáci absolvovali další boj o místa na středních školách, přijímací zkoušky. Za situace, kdy na školách není dostatek volných míst, přijímací řízení plní jiné funkce než dříve. A obnažuje nespravedlnosti našeho školství.

Přijímací testy sloužívaly k tomu, aby roztřídily děti do škol podle jejich schopností a dovedností. Tak tomu však už v posledních letech není. Protože stát zaspal a ignoroval, že se zde před zhruba šestnácti lety narodilo více dětí. A tak není nyní ve školách dostatek míst.

Důsledkem je, že ačkoli žáci splní podmínky přijímacího řízení, nejsou na svou školu stejně přijati, a nastupují tudíž na ty obory, o které je nižší zájem. Někdo by tuto situaci sice mohl interpretovat tak, že místa na školách získávají pouze ti nejlepší z nejlepších, ve skutečnosti však jde jen o mrhání talenty a schopnostmi, které se nám vrátí horší životní úrovní v budoucnu. Nejsme zkrátka tak bohatí, abychom mohli mrhat svým potenciálem.

S největší pravděpodobností nás navíc za pár let čeká repríza tohoto problému, až se budou silné ročníky středoškolských studentů hlásit na vysoké školy, které taky nebudou mít dostatečné kapacity. Potenciál jedné generace studentů tedy promrháme nadvakrát.

Chybějící strategie

Českému školství chybí vize, což je jen odrazem místa vzdělání v hierarchii priorit naší politiky. Kvalita vzdělání přitom předurčuje rozvoj společnosti a ekonomiky. Jde z podstaty o jednu z nejdůležitějších společenských investic. Jejím hendikepem z pohledu politiků je ovšem dlouhé zrání. Pokud vláda uskuteční zásadní reformu školství, projeví se to v reálné ekonomice nejdříve v době, až se ze studentů stanou zaměstnanci a podnikatelé, což násobně překračuje délku volebního období.

České školství tak platí daň za to, že politici nemyslí v delším časovém horizontu a místo toho se zaměřují na záležitosti, které jim získají rychlou popularitu.

ČR dlouhodobě ve své snaze posunout charakter naší ekonomiky ze subdodavatelské do podoby, kde by se celý produkční proces odehrával v režii tuzemských podniků, prohrává. Většina přidané hodnoty z produkce by přitom zůstávala zde a byla by reinvestována do zvyšování tuzemské životní úrovně. Jenže na to musíme mít nejen kapitál, ale i know-how. A toho bez dobrého vzdělávacího systému nenabudeme.

Příklad bychom si měli vzít třeba z Dánska, které obsah vzdělávání upravuje právě tak, aby odpovídal potřebám dánské společnosti v budoucnu. V ČR to děláme přesně naopak. Politici vycházejí vstříc volání podnikatelů po podpoře nepopulárních učilišť, takže především zajišťujeme pracovní sílu montovnám a šroubárnám. Dosahujeme tím jen zakonzervování naší ekonomiky v nevýhodné pozici, čímž i omezujeme růst životní úrovně.

Ve jménu současnosti tak prohráváme boj o budoucnost. Podnikatelé v montovnách však mohou slavit. Nemusí totiž příliš zvyšovat mzdy, aby zvýšili zájem o nepopulární obory, když je děti musí absolvovat a hledat si v nich následně práci, protože stát nezajistil dostatek míst s ohledem na jejich schopnosti. Takto se realizuje nepsané právo na levnou pracovní sílu zaměstnavatelů v praxi.

Budoucnost?

Reforma školství není jednoduchou záležitostí. Je při ní třeba zohlednit současný stav ekonomiky a vytvořit shodu na tom, jakým směrem by se měla ubírat v budoucnu. Školství, a tím pádem i naše budoucnost je tak v rukou naší politické reprezentace. Už dnes je zřejmé, že rychlost technologických inovací povede k tomu, že si lidé s dovednostmi, které se naučí ve škole, nevystačí.

Učit se budeme v rámci svého oboru po celý pracovní život a mnozí z nás zřejmě budou muset procházet rekvalifikacemi s tím, jak budou jednotlivé aktivity nahrazovány v rámci procesů digitalizace, automatizace a rozvoje umělé inteligence. Například účetnictví stále vyučované na všech středních ekonomických středních školách bude jistě oborem, který umělá inteligence ovlivní zásadně. Tak, že k jeho provozu rozhodně nebude potřeba tolik lidí. Proto by účetnictví mělo přestat být ústředním předmětem ekonomických středoškolských studijních programů.

V důsledku výše zmíněných procesů bude narůstat potřeba všeobecného vzdělání, které v našem prostředí reprezentují gymnázia a jim blízká lycea. Tento trend je už jasně vidět v Evropě, kde se všeobecnému vzdělání věnuje 50 procent středoškoláků, zatímco v ČR jde pouze o 30 procent.

Vzhledem k inovacím a proměnlivému stavu trhu práce vznikne potřeba posouvat specializaci ne později. Kvůli nárůstu tlaku na celoživotní vzdělávání budeme pravděpodobně přehodnocovat dosavadní praxi, že do školy chodí pouze mladí lidé. Středoškolská soustava bude nejspíš nabízet více distanční výuky s tím, jak bude potřeba vybavovat lidi neustále novějšími kompetencemi.

To však předpokládá, že budeme mít dobře fungující kariérní systém pro pedagogy, aby se vzdělávali a drželi krok s dobou. Předpokladem toho je omezení byrokracie tížící učitele, ale také lepší platové ohodnocení. Ačkoli má podle současné zákonné úpravy plat učitelů na základních a středních školách odpovídat v průměru 130 procent průměrné mzdy, částka této výše nedosahuje. Vysokoškolští učitelé pak mají příjmy ještě nižší. Ty nejlepší a neschopnější lidi pro výuku, které naše školství potřebuje jako sůl, tyto částky do školství nepřilákají.

Jelikož peníze vložené do školství představují investici, která se společnosti nemůže než vrátit, neměli bychom se obávat případného vyššího zadlužení a investovat do vzdělávání daleko větší prostředky. Výnosy z kvalitnějšího vzdělání splatí vyšší zadlužení i s úroky a k tomu ještě zajistí vyšší životní úroveň. A to se bezpochyby vyplatí.