↗

Na střední škole musí mladí lidé věnovat spoustu času předmětům, které jim nejdou, místo aby se mohli zlepšovat a rozvíjet v tom, co jim jde. Foto FB Gymnázium Svitavy

Máme za sebou přijímačky na střední školy, které letos provázejí turbulence: je tu nový elektronický systém přihlášek, řeší se, zda se nebude opakovat loňský scénář s nedostatečnými kapacitami gymnázií. Jak jste s letošními přijímačkami spokojeni u vás na gymnáziu v Litoměřicích?

Jako řadová učitelka nevidím do procesů, ale od vedení školy vím, že panovala nejistota, zda elektronický systém bude fungovat, zda to rodiče budou zvládat a jak moc bude potřeba s rodiči spolupracovat. Pro školy to totiž znamenalo celkově změnit zaběhnuté rutiny spojené s přijímacím řízením. Stalo se například, že rodiče posílali duplicitní přihlášky, to znamená, že jeden uchazeč se přihlásil vícekrát a my jsme museli řešit, která přihláška je relevantní. Také jsme zjistili, že někteří uchazeči v každé přihlášce uvedli jiné pořadí škol. Ve výsledku to pak znamenalo docela velký počet telefonátů, popřípadě emailů, když jsme museli tyto nesrovnalosti řešit.

Já jsem letos byla přítomná u přijímaček na naše víceleté gymnázium. Jako každý rok jsem cítila z dětí značnou nervozitu. Přitom v jejich případě o nic nejde — když to nevyjde, mohou zůstat na základní škole a zkusit to znovu v devítce. Na tyhle děti ale velice působí tlak jejich okolí. Měla jsem tam dokonce chlapečka, který při psaní přijímacího testu z matematiky brečel, a nemohla jsem ho uklidnit, což mi rvalo srdce.

Snažila jsem se sledovat, jak na sociálních sítích sami mladí lidé reflektují přijímací řízení, a pochopila jsem z toho, že jim dost zásadně ovlivňuje celý rok jejich života. Proto si říkám, jestli by to nešlo udělat jinak. Velmi se mi líbila myšlenka ministra školství Mikuláše Beka (STAN) posunout a prodloužit základní vzdělání, aby devítka nebyla konečná. Pro dětí by to znamenalo mít více čase se rozhodnout, kam chtějí směřovat. O tom už se nemluví a obecně mám pocit, že diskuse ve školství se stále více omezují pouze na otázku financování.

Jsem moc ráda, že se nám ani ne za rok povedlo digitalizovat přijímací řízení. Mám ovšem pocit, že bychom se měli pohnout rychleji a že musí přijít další změny, které se budou týkat samotného obsahu a formy zkoušky, ne pouze technikálií ohledně toho, zda vyplníme přihlášku na papíru nebo online. Bohužel se zatím zdá, že v rámci přijímacího řízení to bude na čas změna jediná.

Předmětem diskusí se jako každoročně stal také obsah přijímacích zkoušek, zejména z matematiky. Některé úlohy byly prý příliš těžké, a celková obtížnost se navíc lišila dle termínů testů. Neukazuje to, že se systém jednotných přijímaček na střední školy neosvědčil a že by si školy měly dělat přijímačky vlastní?

Podle mě by se přijímací řízení mělo vrátit na školy. Zároveň ale vím, že příprava vlastního přijímacího řízení může být pro mnohé školy administrativně, ale i obsahově náročná. Můžu být dobrá učitelka svých předmětů, ale nemám vzdělání v oboru přípravy testování nebo obsahu zkoušek přijímacího řízení.

Proto bych si přála, aby se Cermat (příspěvková organizace ministerstva školství, jež vytváří a opravuje přijímací testy na střední školy a maturitní testy, pozn. red.) přerodil do podoby mentora nebo instituce nabízející balíček přijímacích testů, které si mohou střední školy stáhnout a vybrat si, co jim vyhovuje a hodí se do jejich portfolia absolventa.

Jako společnost musíme najít odvahu ke změnám. Už dlouho hovoříme o tom, že jednotný systém přijímacího řízení je špatný, ale dosud nenastal žádný posun. Rozumím, že odezva ze strany rodičů na změny bude veliká. Museli bychom si říct, že to přijde například za pět let, s dostatečným předstihem, nikoliv ze dne na den.

Nejlepším řešením by tedy podle vás bylo převést přijímací řízení skutečně na školy, ovšem se zajištěním centrální opory?

Ano. Přijímačky jsou v tuto chvílí pro všechny stejné. Rozumím důvodům, ale nejsem si jistá, zda skutečně dostatečně reflektujeme dovednosti dětí. A zda neplýtváme potenciálem, nepřicházíme o lidi se zájmem o určité obory — například takové, které nebaví matematika nebo jim nejde čeština v rozsahu přijímacího řízení, ale byli by třeba skvělými psychology. Pokud takto zaměřený člověk neudělá přijímačky na gymnázium, půjde na nějakou střední průmyslovku, čímž se mu může cesta na psychologii na vysoké škole uzavřít, protože se mu nedostane takové průpravy na vysokoškolské přijímací zkoušky, jaké by dostal na gymnáziu.

Přicházíme tak o talenty, a to navíc už kolem patnáctého roku života. My bychom například jako škola letos určitě zvládli individuální pohovor se všemi uchazeči. Při individuálních rozhovorech nebo v portfoliu, které by si děti s sebou k přijímačkám přinesly, by se nám naskytl lepší obrázek o jejich dovednostech. Opakovaně na gymnáziu učím studenty a studentky, o kterých vím, že v rámci přijímacího řízení prošli jen těsně. Přitom jsou to velmi schopní mladí lidé a jsem opravdu ráda, že je ve třídách máme.

Podobnou debatu jako přijímací zkoušky provázejí i maturitní didaktické testy. Je taková forma závěrečné zkoušky vhodná?

Podle mě jde o přežitek. Myslím si, že maturita by se měla přehodnotit. Měli bychom přitom přemýšlet, jak ji propojit s přijímačkami na vysokou školou. I když někdo odmaturuje dobře ze základů společenských věd, musí dobře napsat i přijímací zkoušky na vysokou školu ze stejného oboru. Stresující zkouškový kolotoč se opakuje, případně se děje souběžně.

Středoškolští učitelé v průběhu studia vykreslují maturity poměrně hrůzně ve snaze dodat jí autoritu, kterou sama o sobě nemá, protože nedává smysl. Je to jen formální potvrzení o ukončení vzdělání. A už vůbec nemluvím o tom, že státní část v maturitě zcela neprakticky zbyla z dob, kdy jsme se o státní maturitu pokoušeli.

Přitom jednotné didaktické testy pro všechny typy škol nedávají smysl — jediným výsledkem je, že jejich obtížnost je velmi snížená: já jsem za svoje působení na gymnáziu neměla studenta, který by u didaktických testů z angličtiny neprošel.

Líbila se mi maturita ještě v té původní verzi, když se skládala zkouška na základní a vyšší úrovni. Podle toho se pak také lidé hlásili na vysokou školu. Bylo by dobré, aby i dnes měli studenti a studentky možnost vybrat, v jaké úrovni obtížnosti chtějí a potřebují složit maturitu.

Je to spojené s tím, že na střední škole musí mladí lidé věnovat spoustu času předmětům, které jim nejdou, místo aby se mohli zlepšovat a rozvíjet v tom, co jim jde. Jsou dobří v hudbě, anebo sportu, ale musí věnovat velké úsilí předmětům, kterým jim zas tak nejdou, takže víkendy tráví doučováním třeba fyziky. Kladu si otázku, proč jim tohle děláme. Já sama jsem takto strávila strašně moc zbytečného času ve svých gymnaziálních letech nad fyzikou.

Do konce května běží veřejné připomínkování nových Rámcových vzdělávacích programů (RVP). V návrhu je například sledování dvou hlavních kompetencí: čtenářské a logické, nový plány mají klást více důrazu na wellbeing studentů, rozvoj demokratické a otevřené společnosti. Jak jej v Učitelské platformě hodnotíte?

Podle mě se kolem reformy rámcových vzdělávacích programů utvořila představa, že změníme deklarovaný obsah vzdělávání a ono se nám díky tomu promění a rozkvete celé. Problém je nicméně v tom, že stát už v minulosti selhával v aplikaci rámcových vzdělávacích programů a podpoře školám. Je totiž iluzorní, že několik tisíc základních škol v zemi na nové programy bez opory přejdou. Z rámcových vzdělávacích programů se stala jakási bichle, kterou máme zamčenou ve skříni v ředitelně, když do nich někdo chce nahlédnout, tak je vytáhneme, ale jinak si jedeme stejné tematické rozložení výuky po měsících jako posledních třicet let.

Já jsem za svou kariéru vystřídala čtyři školy a na žádné z nich jsem při příchodu nedostala školní vzdělávací program předmětu, který učím, ale maximálně měsíční tematický plán, který přitom není žádným povinným pedagogickým dokumentem. Učitele nikdo neučil, jak občas abstraktně popsané výstupy rámcových programů aplikovat ve výuce. Mám ale informace, že něco takového jako masivní podpora pro učitele se tentokrát chystá.

Sama o sobě revize rámcových vzdělávacích programů tedy nic moc nezmůže?

Nezmůže, protože problém je mnohem komplexnější. Dám příklad ze svého předmětu, základů společenských věd. V prvním ročníku učíme psychologii. V rámcovém vzdělávacím programu k ní tolik výstupů není: studenti by měli umět pečovat o svoje duševní zdraví a poznat, kdy je třeba vyhledat pomoc. Přitom učebnice a školní plány nás vedou k tomu, abychom probírali obšírně vývoj a teorii psychologie jakožto vědy. Kdybychom to nedělali, budou mít studenti se zájmem o studium psychologie problém při přijímacích zkouškách na vysokou školu, protože tam to vše po nich budou chtít.

Nadto nerozumím tomu, proč u rámcových vzdělávacích programů běží veřejné připomínkování. Kvalitně posoudit obsah kurikula nedokáže ani většina učitelů, protože jednoduše nejsme odborníci na podobu vzdělávacích programů. Pokud tomu nerozumím ani já jakožto učitelka, pak už vůbec nechápu, jak by mohli dát hodnotné připomínky rodiče dětí nebo širší veřejnost.

Výsledkem pak je, že se celá debata nezdravě stáčí na snadno uchopitelná, avšak ve výsledku marginální nebo zástupná témata, jako je sloučení hudební výchovy s hodinami tance nebo údajná invaze „nevládek“ do škol. Přitom otázka není, zda máme probírat ve fyzice Newtonovy zákony, ale zda učitelé umí pracovat s očekávanými výstupy, zda mají přehled o tom, jaké kompetence a jak mají učit, zda vůbec máme učitele, kteří budou umět kvalitně učit. Rámcové vzdělávací programy zkrátka patří do rukou odborníkům, jejichž úkolem je potom vysvětlovat jejich výslednou podobu.

Stejně tak se opakuje nesmysl, že výchova k demokracii nebo ke vstřícnosti k menšinám znamená nějakou indoktrinací. Úlohou kurikula pochopitelně je vychovávat a vštěpovat dětem nějaké obecné hodnoty. Proto velmi kvituji, že to návrh revize rámcových vzdělávacích programů akcentuje.

O víkendu uplynul rok od jmenování ministra školství Mikuláše Beka, jenž nahradil odcházejícího Vladimíra Balaše (oba STAN). Jak jeho působení zatím hodnotíte?

Myslím si, že současné volební období budou promarněné čtyři roky. Dáno je to i nekontinuitou, která v resortu školství zavládla, když se v jeho čele v krátkém sledu vystřídali tři lidé, nejprve Petr Gazdík, poté Vladimír Balaš a následně Mikuláš Bek. Po ministrovi bych sama chtěla jednu konkrétní věc: aby za všech okolností trval na tom, že vzdělání je priorita — a to nikoliv jen jako klišé.

Od ministra Beka jsem přitom za uplynulý půlrok slyšela hlavně ekonomickou argumentaci, proč ve školství nemůžeme toto nebo tamto. Vím, že máme vážnou ekonomickou situaci, ale do čeho jiného, než do vzdělávání, do budoucnosti už investovat? Úlohou ministra je, aby investice do vzdělávání byly nepřekročitelnou věcí a šetření na školství bylo tabu. Nesmí přistupovat na diskusi, o kolik miliard může školství teoreticky přijít v rámci vládních úspor. Ministr školství prostě není od toho, aby vysvětloval, že doba je složitá, a tak holt na něco nejsou peníze.

Pokud už se má na školství šetřit, musí to být formou úvah nad zefektivněním, nikoliv paušálním škrtem. Namísto toho ze strany ministra Beka a jeho úřadu sledujeme řadu faulů, nesplněných slibů a netransparentních plánů.

Výsledkem je, že učitelé jsou frustrovaní a často vnímají ministra jako toho, kdo jde proti nim, místo aby je podporoval. Sice chápu, že Mikuláš Bek je ministr školství a ne ministr učitelů, ale právě učitelé jsou pro školství zásadní. Shrnuto: na to, že máme vládu, kde je historicky největší podíl učitelů, se ke vzdělávání dobře nestaví.

V listopadu 2023, v době učitelské stávky, jste nám říkala, že jste vládní strany u voleb 2021 podporovala i v naději, že vzdělávání bude prioritou. V tom vás ale vláda zklamala. Jak přístup vlády ke školství hodnotíte nyní?

Přestože jsme okolo stávky hodně řešili, zda byla ukradena proruskými silami, šlo každopádně o dosud největší učitelskou stávku. Nadto se netýkala platů pedagogů. Jisté úspěchy měla: v počtu maximálních odučených hodin se neškrtalo zdaleka tolik, jako bylo v plánu, ale některé návrhy ve výsledku v tichosti propluly. Učitelé a ředitelé mají zkrátka tolik práce, že je nemožné permanentně hlídat, co se na školy chystá za škrty a omezení. Přesto si ale myslím, že máme aktuálně ticho před bouří a na podzim se protestní vlna vrátí. Většina učitelů, které znám ve své bublině spíše progresivních otevřených pedagogů, je naštvaná. A já jim rozumím. Myslím, že do prázdnin už se nic zásadního nestane. Rozhodující bude, s čím vláda přijde v září.

VOJTĚCH PETRŮ, FATIMA RAHIMI