Seriózně komentovat střídání našich ministrů školství je jen zdánlivě jednoduchý úkol. Jejich politický život je až na výjimky jepičí. Za dvacet let jen dva ministři vydrželi ve funkci celé čtyři roky. Petra Buzková a Robert Plaga měli možnost představit určitý koncept a některé návrhy dotáhnout až k legislativní i praktické podobě.

V prvním případě šlo o nový školský zákon, který až na drobné úpravy vydržel skoro dvacet let. A jakkoli téměř polovinu Plagova působení poznamenal covidový přechod na vzdělávání doma doprovázené učiteli na dálku, podařilo se významně, a hlavně opakovaně navyšovat platy učitelů a vypracovat Strategii vzdělávání 2030+.

Hodnotit působení ministrů, které je kratší než dva roky, pak svádí jednak k osobnostním charakteristikám, jednak k vyzdvihování jednotlivostí. Tak se od různých komentátorů dozvídáme, že ministr Balaš ovládá cizí jazyky, byl hodný a komunikoval se všemi. Na konto pozitiv se mu přičítá zvládnuté evropské předsednictví a dotažení novely zákona o pedagogických pracovnících.

Ovšem asi málokdo dokáže říci aspoň jedno či dvě témata, která naše školství v „evropském půlroce“ prosadilo.

Podobně nelze o kontroverzních tématech novely zmíněného zákona, proti kterým se postavilo půldruhé desítky významných odborných asociací a institucí, mluvit jen v jásavé tónině. A stranou ponechám divoké nápady jako začátek výuky od 9 hodin nebo „revizeleaks“, týkající se vzdělávání v oblasti Umění a kultura.

Ministerstvo neschopné sebereflexe