Seriózně komentovat střídání našich ministrů školství je jen zdánlivě jednoduchý úkol. Jejich politický život je až na výjimky jepičí. Za dvacet let jen dva ministři vydrželi ve funkci celé čtyři roky. Petra Buzková a Robert Plaga měli možnost představit určitý koncept a některé návrhy dotáhnout až k legislativní i praktické podobě.

V prvním případě šlo o nový školský zákon, který až na drobné úpravy vydržel skoro dvacet let. A jakkoli téměř polovinu Plagova působení poznamenal covidový přechod na vzdělávání doma doprovázené učiteli na dálku, podařilo se významně, a hlavně opakovaně navyšovat platy učitelů a vypracovat Strategii vzdělávání 2030+.

Hodnotit působení ministrů, které je kratší než dva roky, pak svádí jednak k osobnostním charakteristikám, jednak k vyzdvihování jednotlivostí. Tak se od různých komentátorů dozvídáme, že ministr Balaš ovládá cizí jazyky, byl hodný a komunikoval se všemi. Na konto pozitiv se mu přičítá zvládnuté evropské předsednictví a dotažení novely zákona o pedagogických pracovnících.

Ovšem asi málokdo dokáže říci aspoň jedno či dvě témata, která naše školství v „evropském půlroce“ prosadilo.

Podobně nelze o kontroverzních tématech novely zmíněného zákona, proti kterým se postavilo půldruhé desítky významných odborných asociací a institucí, mluvit jen v jásavé tónině. A stranou ponechám divoké nápady jako začátek výuky od 9 hodin nebo „revizeleaks“, týkající se vzdělávání v oblasti Umění a kultura.

Ministerstvo neschopné sebereflexe

Ve spodních proudech školské politiky se však odehrává vývoj, který zůstává stranou pozornosti za neustále omílaným klišé o nutných reformách školního vzdělávání. Jejich společným jmenovatelem je totiž to, co někteří kritičtí sociologové nazývají demisí státu.

Decentralizace školství v podobě krajských samospráv a jeho deregulace v podobě kurikulárního obratu pod heslem „stluč si sám učivo podle svého“ (hlavně že máme ty kompetence) postupně ukázaly svá negativa.

Nejprve rostoucími rozdíly až nerovnostmi ve financování škol, a to nejen v investicích, ale také třeba v prostředcích na asistenty pedagoga nebo školní psychology. Později i rostoucími rozdíly v kvalitě pedagogicko-psychologické poradenské péče o žáky.

Stát oslabuje zajištění své funkce v péči o veřejný zájem ve vzdělávání dalšími kroky. A žádný z posledních ministrů tuto skutečnost nereflektuje.

Školství ve vleku vox populi

Výrazně se proměnilo „expertní zázemí“ ministrů. Jednak v oblasti poradců, a to nejen těch oficiálních, jednak v síle hlasu vybraných praktiků z terénu. Mluví se o odbornících z občanských organizací, které se vstupem do politiky logicky stávají lobbistickými uskupeními. Odborníky jsou ale jejich představitelé — vlastně tautologicky — hlavně proto, že působí v neziskovkách a zájmových sdruženích a hýří často spektakulárními nápady. A jsou jimi také proto, že jsou opakovaně vidět a slyšet v médiích, která je označují za experty.

Nic proti nápadům a zkušenostem mnohých z nich. Eduin, Učitel na živo, Otevřeno a možná další mohou svou činností jistě inspirovat a provokovat. Jde však o odbornost, která je povýtce klipovitá a obvykle jí chybí větší rozhled, vnímání souvislostí a kumulace poznatků.

Jestliže si stát platí veřejné vysoké školy a financuje centrum pro systematické sledování případných rizik a prevenci jejich negativních důsledků (SYRI), jak může ignorovat jejich varování před de-profesionalizačním paragrafem zákona o pedagogických pracovnících, nereflektovat data z šetření o nedostatku kvalifikovaných učitelů (OP VVV) a v podstatě akceptovat názor asociací ředitelů škol a některých občanských organizací?

Veřejné instituce státu přece nemají „názor“. Mají poznatky, které mohou být třeba nejisté nebo chybné. Ale jsou vystaveny docela rigorózní kontrole. Názory nikoli — ty útočí přes emoce a osobní zkušenosti.

Nic proti zkušenostem praktiků, ať už jde o ředitele škol, poslance-učitele nebo anonymní „hlas učitelského lidu“ v různých průzkumech názorů. Jsou důležité a je třeba je brát v potaz.

Nemá-li stát potichu podlehnout své demisi, s tímto vox populi je třeba pracovat, nikoli jej slepě přebírat. Veřejný zájem totiž není zájem veřejnosti. Učitelské, ředitelské, rodičovské ani akademické.

Veřejný zájem formuluje a garantuje stát, který všechny tyto hlasy konfrontuje a podloženě volí určitou cestu. V opačném případě jde o populismus, který se určitě politicky krátkodobě vyplatí, ale nevyplatí se těm, pro něž jsou instituce státu vytvořeny — především žákům.

Chybí data, argumenty, vize

Centrální státní správa však potřebuje nejen odvahu snést kritiku a moderovat konflikty, ale také mít k dispozici přesvědčivé argumenty založené na datech.

Jenže zde narážíme na klesající míru profesionality státní správy. I poradci ministra konstatují, že „nemáme data“, respektive i tam kde je máme, s nimi neumíme pracovat.

Stát je tak jako loď bez kormidla, když už není ani jisté, jestli ta loď ví, kam pluje. Zmatky kolem revizí kurikula, faktický rozpad metodické podpory a vzdělávání poradenských pracovišť nebo redukční dieta, pokud jde o dvě hlavní oceňovaná podpůrná opatření (asistenti pedagoga a tzv. pedagogická intervence čili podpůrné doučování) jsou výsledkem „manažerských“ opatření z doby ministra Plagy.

O „kvalitě“ a přínosnosti mnohých aktivit ministerstva a Národního pedagogického institutu ve výše zmíněných oblastech si cvrlikají vrabci nejen na školních střechách.

A v takové situaci je volání po kontinuitě výzvou k nereflektování situace a uvíznutí v neuspokojivém státu quo. Bude nový ministr schopen, a hlavně ochoten vystoupit ze svůdné cesty populismu a zastavit klesající profesionalitu státní správy ve vzdělávání?