Mediální pokrytí afér dvou opisujících ministrů, které to stálo křeslo, vedlo celkem pochopitelně k řetězci úvah, nad kterým stojí za to se zamyslet. Nemá smysl se příliš podrobně zabývat samou podstatou věci — opisovat se zkrátka nemá. Ani na základní nebo střední škole. Ano, zajímavou otázkou může být (a je), při kolika procentech nalezených shod s jiným textem a v jakých žánrových kapitolách kvalifikační práce se již jedná o plagiát jako celek. Tedy o průkazně opsaný text, který autor bakalářky nebo diplomky vydává kompletně za svůj myšlenkový výtvor. Ale to je spíše téma pro etické a disciplinární komise fakult a vysokých škol.

Přečetli jsme si na téma plagiátorství řadu úvah o trestání vedoucích a oponentů takové práce, o zásadní odpovědnosti celé vysoké školy až po úvahy o trestněprávní odpovědnosti opisujícího. Pozoruhodný je pro mě ale hlavně „logický“ závěr, který se na sociálních sítích brzy objevil. Děje se to prý proto, že tu máme vypjatou honbu za tituly. A ta je výsledkem skutečnosti, že máme příliš mnoho vysokoškoláků. Tam, kde dřív stačila maturita, je dneska i bakalář málo.

Poslanec Václav Klaus opět s lehkostí jemu vlastní došel v Právu ze dne 23. července k závěru, že 80 procent populace přece „nemá mentální předpoklady vystudovat jakýkoli vědní obor“ a horuje pro exkluzivitu vysokoškolského vzdělání. Myslí tím snad návrat někam do časů před rokem 1989, kdy se na vysoké školy dostávalo kolem 10 procent populačního ročníku? Kde ten údaj a závěr tento insitní psycholog vzal a jak to souvisí s opisováním, bůhsuď, ale viník je nalezen a čtenář je spokojen, protože tomu rozumí. Prostě je to prý zbytečná hyperinflace pseudovzdělanců a postihne to logicky i chudáky ministry, na které je nejvíc vidět. Mají to zapotřebí?

↗

Ministr má být prý pouze profesionální politik a dobrý manažer. Nepotřebuje ale i ponětí o širších souvislostech oboru své činnosti? Koláž jeffbullas.com

V souvislosti s tématem plagiátorství proto řadu čtenářů napadlo: a musí ministr skutečně mít vysokoškolské vzdělání? Nestačila by mu maturita? Taková otázka samozřejmě ponechává stranou, zda by někteří nepodváděli třeba i při maturitních písemkách. Nicméně, proč tedy u ministrů požadovat vysokoškolské vzdělání?

Nejprve je třeba upozornit, že „tabulkově“ žádný požadavek na vzdělání ministra neexistuje. Příkladem budiž současný dvojitý ministr vnitra pověřený též výkonem funkce ministra zahraničních věcí. Otázka má ovšem dva aspekty — jednak jde o výši či stupeň vzdělání, jednak jde o jeho obsah či zaměření.

K čemu je ministrovi dobré kvalitní vysokoškolské vzdělání? Absolvent, který skutečně studoval, má vzdělání, které filosof Zdeněk Neubauer charakterizoval výstižným přirovnáním ke spojité vrstvě, která je sice na řadě míst velmi tenká, ale nikde není přerušená. Vysokoškolák obvykle musí projít aspoň seznámením s předměty, které se přímo nevztahují k jeho studijnímu oboru. To jsou ty „neužitečné“, u kterých neumíme zcela konkrétně určit, k čemu mu na trhu práce budou. Univerzitní základ se tomu říká.

Lékař tedy studuje i psychologii, základy sociologie u sociálního lékařství, velké množství studijních programů (třeba přírodovědných) zahrnuje filosofii, jiné zase třeba rétoriku nebo historii (minimálně svého oboru. Vzdělaný člověk tak má aspoň povědomí o souvislostech různých jevů. Není „fachidiot“, jak se hanlivě říkává. To je člověk s třeba důkladným, ale velmi úzce zaměřeným vzděláním. Samozřejmě že mít rozhled, rozumět souvislostem neznamená neumět svůj obor. Tím se ale dostávám k druhému aspektu otázky vzdělání ministra.

Podle názoru některých má být ministr především profesionální politik a manažer. Na konkrétním oboru prý nezáleží, nezáleží dokonce ani na tom, že o příslušném oboru, který spadá do gesce jeho úřadu, nic moc neví. Politik skutečně patří mezi povolání se specifickými nároky, které nejsou vázány na konkrétní obor vzdělání — jde o povolání vztahově-vlivové. Jeho jádrem je umět přesvědčit druhé, k určitým úkolům vybrat vhodné lidi, dobře rozumět organizaci práce.

Právě k tomu ale potřebuje ono ponětí o širších souvislostech oboru činnosti, který řídí, a dovednosti získané v oněch údajně neužitečných humanitních oborech. Nemusí být špičkovým specialistou ve svém oboru, ale musí ho znát do té míry, aby nebyl jen směšnou carnegiovskou figurou, která ví, „jak získávat přátele a působit na lidi“. A zatím jsme nepřišli na lepší způsob, jak člověka ve vysoké exekutivě připravit na obě kompetence, než kvalitním vzděláním, které poskytuje jak odborné, tak širší vzdělání. Vždycky se samozřejmě vyskytnou výjimky bez formálního vysokoškolského vzdělání. Ty ale spíše potvrzují pravidlo.

Jistěže u nás existuje fenomén titulománie. A ta je evidentně součástí širšího kulturního prostředí. I jen letmé nahlédnutí do internetových zdrojů za posledních deset let ukazuje dvě věci — případy mediálně probíraného plagiátorství se rekrutují velmi často ze zemí střední Evropy a Německa a veřejně odhalení provinilci jsou osoby z vysokých vládních postů nebo státní správy.

Nemá však logiku paušálně zobecňovat a pochybovat o tom, že vysokoškolské vzdělání je (nejen u ministra) nanejvýš užitečná věc. Stejně jako když část řidičů flagrantně překračuje omezení rychlosti v obci, není nejrozumnější uvažovat o snížení počtu řidičů, počtu autoškol nebo o zrušení požadavku na vykonání řidičské zkoušky.