Když jsme s Jiřím Smrčkou přemýšleli o podnázvu připravované knihy „Lesk a bída vzdělávání“, rozhodli jsme se s lehkou ironií použít známé filmové hlášky a „nastavit zrcadlo“: „Vysoké školství jako zrcadlo české společnosti v časech volného trhu“. Kniha vyšla v květnu a je hlubší reflexí toho, s čím jsme se setkávali při naší činnosti v Akreditační komisi — já jako předsedkyně a Jiří Smrčka jako její tajemník. Netušili jsme, že fakticky bezprostředně poté, co kniha vyšla, zrcadlo v plném lesku ukáže bídu vzdělání, jež získali někteří naši takzvaní odborníci a příslušníci pseudoelity.

I když případ paní ministryně Malé má nádech tragikomičnosti a absurdity, stojí za to podívat se na celou kauzu střízlivěji. Paní Malá absolvovala dvě vysoké školy. Jednu (Mendelova univerzita v Brně) v roce 2005, druhou (Panevropská vysoká škola v Bratislavě) v roce 2011. V obou závěrečných kvalifikačních pracích se našly části, které byly doslovně převzaty z jiných prací, nebyly odkázány a jejich autoři nebyli uvedeni v seznamu zdrojů.

V tomto směru jde jistě o opisování: autorka zcizila duševní vlastnictví jiného autora a vydávala je za své. Zda by soud uznal její způsob odborné práce za plagiátorství, nedokážu posoudit, o neetický a v odborné práci nepřijatelný způsob psaní nesporně šlo.

↗

Případ ministryně Malé má nádech tragikomičnosti a absurdity. Foto FB A. Babiše

Smutnou součástí tohoto případu byla reakce paní Malé i premiéra. Místo aby se ministryně spravedlnosti (sic!) omluvila a rezignovala, začali oba zesměšňovat, že se novináři zabývají jakousi prací o „králících“. Zřejmě se domnívali, že tím zastíní obdobný problém v diplomové práci v oboru práva. Pověděli v tomto směru hodně o sobě. Vzpomněla jsem si na okřídlené rčení herců: „nejsou velké nebo malé role, jsou jen velcí či malí herci“.

A to přesně platí i o tématech diplomových prací. V laické veřejnosti mohou některá témata vyvolávat údiv či úsměv, ale prostě někdo řeší etická témata, jiný třeba škrkavky. Kvalita a přínos je dán zpracováním. A zesměšňovat práci tím, že je vlastně jen o „králících“, ukazuje na pohrdání skutečným vzděláním a vyjadřuje neúctu k vlastní práci. Jde o jasný přístup, kdy vzdělávání má přinést titul, jinak pro dotyčného nemá žádnou hodnotu.

Případ paní ministryně má hlubší společenské souvislosti. S první prací o „králících“ paní ministryně absolvovala v roce 2005; jde o období, kdy se začala naplno projevovat masifikace našeho vysokého školství, pro nějž nebyly ani vytvořeny dostatečné podmínky. Navíc tehdy ještě nebyly rozšířeny elektronické antiplagiátorské programy. I to může být důvodem, proč opisování na škole uniklo. Každopádně to není omluvou pro autorku, protože vysokoškolský student by měl vědět, že opisovat se nemá.

Druhá škola vyvolává ještě větší otazníky. Klobouk dolů, absolvovat pětiletá práva za čtyři roky, s malými dětmi, při práci zastupitelky, navíc mimo místo, kde žiji či pracuji. A pak na plný úvazek strávit více než tři roky jako advokátní koncipient ve 300 kilometrů vzdáleném místě. Jde to skutečně zvládnout a něco se naučit? A jaké pak budou znalosti?

Co je to vlastně za školu, kterou paní Malá absolvovala? Byla akreditována na Slovensku, působila v Bratislavě, ovšem v rozporu s vlastní akreditací si vytvářela i pobočky v České republice, kde, také rozporu s akreditací, vyučovali čeští právníci. Tyto rozpory řešila slovenská akreditační komise, která z tohoto důvodu doporučila i omezení akreditace (zákaz přijímání studentů).

Je zajímavé, že práci paní ministryně vedl český vyučující. Kam za ním paní Malá jezdila na konzultace? Do Bratislavy? Na všech diplomech je samozřejmě uvedená Bratislava, ale kde skutečně výuka probíhala, se možná nedozvíme. Zato se všeobecně ví, že škola byla spjata se jménem jednoho slovenského politika, kapitálově orientovaná na ruské prostředí a oblíbená jak ve slovenském, tak i českém politickém prostředí.

Česká republika má se Slovenskem uzavřenu mezinárodní smlouvu o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání. Vysokoškolské diplomy vydané ve Slovenské republice se uznávají za rovnocenné a jejich držitelé je mohou užívat v České republice bez nutnosti nostrifikace. V tomto smyslu má paní Malá právnické vzdělání. Vzhledem k tomu, že ale předmětem studia bylo dle akreditace slovenské právo, nemůže vykonávat v České republice některé činnosti — například působit jako advokát či soudce.

Může být ministryní spravedlností? Jistě, z hlediska profesního není pro žádného z ministrů vypsána povinná „kvalifikace“. Ale byl by to od vlády významný vzkaz této společnosti. Další podkopání důvěry v elementární spravedlnost spolu se stále více zeslabovanými principy právního státu by již tato společnost nemusela unést.

Lze paní ministryni odebrat titul? Odebírání titulů je obecně velmi obtížné; v případech plzeňských práv se to podařilo asi ve dvanácti nejkřiklavějších případech. Novela vysokoškolského zákona z roku 2016 tuto možnost již dává, ovšem pouze tři roky zpětně. Doba, která uplynula od prvního ukončeného studia paní ministryně, je delší, navíc v případě druhého (právnického) studia jde o zahraniční vysokou školu.

Lze předpokládat, že kauzy zahrnující problematické „vzdělání“ se budou i nadále objevovat. V předchozích dvou desetiletích pro to byly vytvořeny velmi příznivé podmínky. S čím vším můžeme počítat a jaké „odborníky“ můžeme potkávat na nejrůznějších úrovních politiky a managementu, popisujeme v knize, kterou jsem zmínila na začátku. Není jen o vysokých školách, ale je to i o nás a trochu i o celosvětových rizicích.