Na svých prvních billboardech v roce 2013 se Hnutí ANO představilo jako strana elegantních, uvolněných a sebevědomých mužů a žen. Republiku tehdy obsadily portréty Andreje Babiše vždy ve dvojici s dalším kandidátem či kandidátkou.

Při běhání kolem brněnského sídliště Lesná jsem jich tehdy míjela pokaždé několik. A zaujal mě takový detail. Zatímco společníci Andreje Babiše měli vždy svou bledě modrou či bílou košili pečlivě zapnutou, sám předseda měl jeden knoflíček ledabyle rozepnutý. Ale to možná není důležité…

Na jiných billboardech — snad to bylo později, nebo ještě v téže době, už nevím — jsme poznali Andreje Babiše v neforemném svetru neurčité šedobéžové barvy. Neposlušná, nepoddajná image.

Říkala jsem mu svetr havlovský, protože právě první porevoluční prezident proslul jako kluk ve svetru a myslím, že s předpokladem této disidentské reminiscence jej marketéři hnutí ANO na předsedu navlékli. Ale třeba ne, třeba v něm na Čapáku drbe surikaty za uchem ze své vlastní vůle.

Hnutí ANO, to byl vkus, styl a nápad. Koncentrace elegantních lodiček s nekonečně vysokými podpatky na nohách žen ve volebním štábu hnutí ANO na podzim 2013 nezaostávala za karlovarským filmovým festivalem. Už jen červený koberec.

Hnutí ANO se chtělo líbit liberálům, což dokládá i klikující červený autobus Davida Černého v areálu Agrofertu v Praze na Chodově. Při angažování osobností od Zlatušky, Pelikána, Stropnického po Válkovou a bývalou ředitelku Transparency International, známou pod jménem Adriana Krnáčová, se to povedlo. A když se kolem se zvonivým smíchem proháněla i vdova po slovutném architektovi Eliška Kaplicky, na přízeň liberální, zaopatřené a vzdělanější veřejnosti bylo zaděláno.

Víme, jak to dopadlo a kam nás tento okouzlující, stylový marketing zavlekl. České země už neokupují jen billboardy s příslibem, že bude líp. Už je to tady. Už jsme všichni šťastně v holdingu.