Je jasné, že na ženy v politice je zaměřena větší pozornost než na muže ve stejném postavení. Je to prostě tím, že je jich málo a také, myslím, je zájem vyvolán tím, že se o malém počtu žen v politice — marně — mluví.

V první fázi našeho polistopadového vývoje se ženy řadily po bok mužů zcela samozřejmě. Nebylo jich dost, ale byly mezi nimi autority jako Dagmar Burešová a hvězdy jako Petra Buzková, spojená se sociální demokracií rodinnou tradicí. Tato fáze vzala konec odpornou akcí Olovo, kterou se pokusil Miloš Zeman diskreditovat Petru Buzkovou, a k tomu připojenými sexistickými výroky a způsoby některých poslanců — podle vůdcovského vzoru vesměs z ČSSD.

Později se politika začala čím dál víc stávat nástrojem mocných ekonomických skupin, vlastně sama jako taková do značné míry ztrácela význam, ač nám to ještě nedocházelo. A nastal posun. Korporátní zájmy miliardářů se dobře prosazují na místech, kde je to spojeno s nějakou sportovní zálibou, na těch pověstných lyžovačkách a golfech. Tajné dohody se dobře dělají v sauně a schůzky se sjednávají na benzínových pumpách.

Vznikají pánské kluby, kolikrát i s filantropickým zadáním, jako je například mnou velmi neoblíbený Rotary Club, kde ženám snad není zakázán přístup, ale členství ano. A zábava tam pěstovaná ani ženám nevyhovuje.

Za mé žurnalistické praxe se mi několikrát stalo, že jsem u takové akce byla přítomna; a bylo to nesnesitelné. Dokonce i tehdy, kdy šlo o obdivuhodné zrestaurování starých fotografií Šumavy, byl večírek organizovaný majitelem hotelu nepřetržitým vychloubáním dalekými cestami a sportovními výkony, popřípadě hovorem o nejlepších značkách elektroniky, lyží, aut, golfových holí, o cenách nemovitostí atd. Nikdo, ale opravdu nikdo, tam nikdy nic zajímavého nevyprávěl.

Nový trend pro nástup žen do politiky nastolily Věci veřejné: rozhodly se, že budou své političky prezentovat zejména jako sexuální symboly, nafotily kalendář, billboardy v bikinách… a během pár měsíců zjistily, že tahle strategie je zcela neúčinná. Vysloužily si nálepku Blonďaté bestie a posměch. Sexismus prostě do politiky nepatří, a upozorňování na ženské tělesné půvaby je sexismem i tehdy, uplatňuje-li je žena.

Rozhodně si nemyslím, že třeba taková Karolína Peake byla hloupější a neschopnější než třeba sociálně demokratický — sexistický — ministr školství Marcel Chládek. Jen neměla po krachu Věcí veřejných žádnou podporu a bez té se politika dělat nedá.

Neosvědčila se ani strategie, kterou jsme mohli pozorovat u dvou ministryň obrany: Vlasty Parkanové a o dost později Karly Šlechtové: totiž obdiv k „chlapáctví“, k vojenské technice a mužskému životnímu stylu, zahrnujícímu country, motorky a adrenalinové sporty.

Svou vlastní taktikou získalo do svých řad ženy ANO. Napadlo mě to už u případu Věry Jourové, kterou Paroubkova ČSSD zanechala bez zastání sedět v kriminále a po potvrzení její neviny se ospravedlnění své členky nedopustila. Toho se Věra Jourová dočkala až od ANO účastí ve vládě Bohuslava Sobotky a nominací na eurokomisařku.

I jiné ženy na vysokých pozicích přešly do ANO poté, co ve svých původních stranách nenašly dostatečnou podporu pro své politické ambice: středočeská hejtmanka Jaroslava Pokorná Jermanová ve volbách roku 2010 byla na kandidátce ODS na 13. místě, přešla k ANO, kde se stala jedničkou. Podobně donedávna karlovarská hejtmanka Jana Mračková Vildumetzová, která začala svou kariéru jako nezávislá kandidátka Strany zelených, pak vstoupila do ODS, ale teprve v ANO získala náležitou podporu k tomu, aby uplatnila své ambice.

Podobně si ANO našlo vzdělanou a zajímavou Adrianu Krnáčovou s respektabilní dřívější profesní kariérou, kterou její intelektuální image koneckonců vynesla do místa pražské primátorky. Vzpomínám si, jak jsem, míjejíc její předvolební billboardy, musela konstatovat, že v černých šatech a brýlích působí seriózně i progresivně a že to nejspíš vyhraje.

U Adriany Krnáčové se mi při jejím konfliktu s pražskou koalicí a jednotlivých jejích nezdarech zdálo, že je na poměry v české politice až příliš vyhraněnou osobností. Byla vláčena sdělovacími prostředky za výroky, které mužským politikům úplně normálně procházejí a neobsahovaly nic strašného; z mého pohledu například ve srovnání s výroky a vystoupeními zastupitelek a starostek místních částí za ODS, Janou Černochovou nebo Alexandrou Udženijou.

Případ obou hejtmanek i primátorky je — viděno s odstupem — důkazem posunu politického prostředí od nedůvěry v tradiční politické strany k naději v novém hnutí, které má astronomické prostředky k tomu, aby své kandidáty dokázalo prezentovat ve volebním boji a podpořit na pozicích, pokud se tedy nezačnou vzpírat jako až moc temperamentní „Krnda“.

Vzhledem k tomu, jak se Andrej Babiš chová ve své rodině, nemyslím si, že zrovna on má obzvláštní smysl pro ženskou emancipaci. Má na to ale svoje lidi, kteří mu skutečně pomohli několik zajímavých a schopných žen dostat do obecného povědomí a do politiky. V současné době se mi zdá, že jak se politická atmosféra pootočila směrem od elit k „obyčejným“ lidem, zvolilo i ANO jinou taktiku prezentace svých političek.

Alena Schillerová jako ministryně financí je se svojí paničkovskou parádivostí, výrocích o kadeřnících a selfíčky směšná, preference ANO ale s jejími vystoupeními neklesají, dokonce už nevadí ani doslova vulgární výraz, který by třeba Adrianě Krnáčové neprošel. A opravdu, vždyť je to jedno, vulgarita se rozhostila nejen v politice, ale v jazyce obecně, a veřejnosti nezbývá než to přijmout — ostatně i já musím konstatovat, že běžně používám některá slova, která by moje matka nevyslovila.

U žen v politice řeší média — a tedy jaksi veřejnost — mateřství, pokud tím tedy rozumíme narození dítěte. O mateřství v širším pojetí, které znamená péči o děti nejrůznějšího věku i povahy včetně zvláštních vzdělávacích potřeb či povahových vlastností, u žen ve veřejných funkcích už víme jen to, co samy řeknou. Když se jim právě narodí dítě, něco o tom novinářům říci musejí.

Karlovarská hejtmanka se kvůli narození dítěte vzdala funkce, středočeská to neudělala. Jedna ani druhá kvůli tomu nejsou horší ani lepší matka. Ostatně s novorozeným dítětem v náručí zastávala poslanecký mandát i Petra Buzková, Hana Marvanová a Lucie Talmanová, čím vyšší postavení, tím se zřejmě naskýtají větší možnosti obě role splnit náležitě.

Pozoruhodné je, jak společnost celkem opomíjí, že ženy v politice také vychovávají školáky, o které je rovněž třeba se starat a není možné jim vyhradit pokojíček za kanceláří a chůvu. Ani samy političky o tom nemluví. Obraz mateřství v politice, vytvářený jako busta Madony s kojencem v náručí je kýč, který vyvolává pozitivní i negativní sentiment, víc neznamená nic.

Role ANO jako politického uskupení, kde ženy naleznou podporu a uplatnění, postupem času a posunem politiky upadá, jedinou výraznou reprezentantkou je Alena Schillerová, vedle ní těžko hledáme typový protipól. Renegátka Marie Benešová její trpělivě mateřskou image jen mírně modifikuje o prostořekou — a teď nevím, jak říci korektně — „herdekbabu“.

V souladu s populistickou politikou ANO už v něm není žádná reprezentativní intelektuálka (Věru Jourovou v Bruselu si veřejnost už s ANO ani nespojuje) ani politička angažovaná v sociální problematice. Ukazuje se, že ANO se opírá o silovou politiku svých mužských představitelů stejně, nebo dokonce v současnosti i víc než „tradiční“ strany.

Že je česká politika mužskou silovou záležitostí, podtrhuje i stav ve veřejnoprávních médiích. V jejich čele stojí neochvějně muži, ačkoliv jak veřejnoprávní rozhlas, tak televize zaměstnávají v nižších pozicích mnoho schopných a za jejich výkon v ekonomických, organizačních i programových ohledech zodpovědných výtečných žen.

Z osobního průzkumu mi vychází, že pokud budou politické strany ženy na své kandidátky a do funkcí jen dosazovat, mohou se tyto — zdráhám se napsat, že političky — dočkat náhlých sympatií voličů, ale bez soustavné podpory nakonec neobstojí nebo nevydrží. Dokud budou ženy do politiky dosazovány jen jako zástěrka pro lobbystické a mocenské rejdy, které se stejně dál budou odehrávat na lyžovačkách, golfech, v saunách, fitcentrech a na benzinových pumpách, budou v nejvyšší politice končit po prvním volebním období nebo i dříve, tak jako doposud. Zatímco v nižších pozicích budou odvádět množství nepostradatelné práce.

Co s tím, nevím. Jak upozornit na to, že problém není v menší veřejné angažovanosti žen, dokonce snad ani v genderové diskriminaci v české společnosti obecně, ale v povaze politiky, kterou odrážejí i velké instituce celospolečenského významu?

Přirozená reakce žen, když prohlédnou povahu politiky, je celkem pochopitelně ta, že jdou od toho. Těm, které jdou naopak do toho (Olga Richterová, Markéta Pekarová-Adamová, Jana Maláčová);, upřímně fandím, ale pokud jejich politické strany vedle nich nepostaví v téže straně ještě alespoň dvě kolegyně, pokud možno typem a zaměřením odlišné, v dobrou vůli příslušné strany věřit nedokážu.