↗

Chtěl bych poprosit místo, kde se tisknou peníze, aby jich natiskli tolik, že mé přidané splátky za úroky budou mít za těch mnoho let, co zbývá, cenu tak tří zmrzlin. To mi přijde jako přiměřená cena za odklad splátek, když banky neplatí ani extra daň, ani se, pokud vím, nepovedl nějaký výraznější plán s rozvojovým fondem, do kterého by přispěly. Foto FB Alena Schillerová

V českých zemích, jak známo, žijí hlavně dvě skupiny lidí. Lidé s exekucí a lidé s hypotékou. Jakýkoli ekonomický otřes má tendenci přesunout lidi z druhé do první skupiny.

Hypotéky mám dvě, jednu z důvodu radostného, druhou z důvodu umenšení neradostného stavu. Ta radostná je na byt pro syna, aby kde měl realizovat rozkvět svého mládí. Jemu by hypotéku nedali, protože bez kapitálu podniká v pohostinství a kulturních činnostech.

Umenšení neradostného stavu spočívá ve stavbě bezbariérového a dobře vytopitelného domu navrženého tak, abych se v případě potřeby ve sprše otočil na kriplkáře. Představuji si, že je to důležité, když si člověk chce umýt i záda. Podzim života není procházka růžovým sadem. Důvodem obou mých hypoték jsou tedy vcelku běžné potřeby. Splatit je mám v pětasedmdesáti, na déle to nedávají.

Hypotéky splácím řádně, kromě tabulkového platu pronajímáme historický dům v pohraničí, převážně německé klientele. Vychází to slušně. Dokud se neuzavřou hranice a nezakáže se pronajímat domy.

S povděkem jsem přijal zprávu paní ministryně, že se splátky dají odložit. Banky v minulých letech vydělaly a svým matkám v zahraničí od nás odvezly hodně stovek miliard. Jednalo se s nimi o bankovní dani, pak o rozvojovém fondu.

Říkal jsem si, že možná namísto rozvojového fondu budou brzdit můj nerozvoj, což samozřejmě potěší. Byl jsem dokonce vděčný paní ministryni, která má pohled jako lištička a nepůsobí na mě jako diletantka.