V českých zemích, jak známo, žijí hlavně dvě skupiny lidí. Lidé s exekucí a lidé s hypotékou. Jakýkoli ekonomický otřes má tendenci přesunout lidi z druhé do první skupiny.

Hypotéky mám dvě, jednu z důvodu radostného, druhou z důvodu umenšení neradostného stavu. Ta radostná je na byt pro syna, aby kde měl realizovat rozkvět svého mládí. Jemu by hypotéku nedali, protože bez kapitálu podniká v pohostinství a kulturních činnostech.

Umenšení neradostného stavu spočívá ve stavbě bezbariérového a dobře vytopitelného domu navrženého tak, abych se v případě potřeby ve sprše otočil na kriplkáře. Představuji si, že je to důležité, když si člověk chce umýt i záda. Podzim života není procházka růžovým sadem. Důvodem obou mých hypoték jsou tedy vcelku běžné potřeby. Splatit je mám v pětasedmdesáti, na déle to nedávají.

Hypotéky splácím řádně, kromě tabulkového platu pronajímáme historický dům v pohraničí, převážně německé klientele. Vychází to slušně. Dokud se neuzavřou hranice a nezakáže se pronajímat domy.

S povděkem jsem přijal zprávu paní ministryně, že se splátky dají odložit. Banky v minulých letech vydělaly a svým matkám v zahraničí od nás odvezly hodně stovek miliard. Jednalo se s nimi o bankovní dani, pak o rozvojovém fondu.

Říkal jsem si, že možná namísto rozvojového fondu budou brzdit můj nerozvoj, což samozřejmě potěší. Byl jsem dokonce vděčný paní ministryni, která má pohled jako lištička a nepůsobí na mě jako diletantka.

Jedna moje banka komunikuje hezky, nabídla dobrovolný odklad na tři měsíce. Že se pak bude možná prodlužovat, když vrchnost schválí zákon. Zákon přišel, takže prodlužuji, protože Němci pořád nejezdí a Čechů se do našeho dost specifického domu hlásí málo.

Banka, co komunikuje hezky, si za první tři měsíce nepočítala úroky. Do komunikace se mnou ale dala medvěda v kleci. Napsala totiž, že si může v budoucnu ověřit, zda a jak jsem byl opravdu poškozen. Neumím si představit, jak takové ověření může vypadat.

Mám strach z pravidel, která se formulují zpětně. Co bych jim tam říkal? Mám tendenci uhýbat do příběhů, které jsou mi milé. Třeba že v karanténě nemohla přijet nakladatelka Claudia z Berlína, která u nás nejen zaplatí za pronájem, ale řekne mi, co se čte, o čem se myslí, a dá mi knížku.

Když budu v bance vyprávět, že bych Claudii, která už u nás pětkrát zaplatila, dal pobývání u nás jednou zadarmo, protože je moc milá, mohli by pojmout podezření, že má literární gramotnost je pro mě důležitější než finanční, a dát mi nějakou sankci. U vlídnější ze dvou mých bank za první tři měsíce nechtějí úrok, za další tři ano. Uvidíme, jestli za první tři měsíce nechají medvěda zpětné kontroly v kleci nebo ho v nějaké formě vypustí.

Méně vlídná banka mi poslala mail, ve kterém se kromě sdělení o odkladu a úroku vysvětluje, že banka neodpovídá za případné falzum mailu od banky. Jak mám ale poznat, že ten, co přišel, byl nefalšovaný?

Pak méně vlídná banka konstatuje, že úrok za splátkovou přestávku vypočítala v tabulce, kterou posílá, a že je splatný úplně na konci mého splácení. Tedy až mi bude pětasedmdesát a při troše štěstí se nebudu otáčet na kriplkáře ve sprše nebo se už nebudu otáčet nikde, protože mě šlak trefí najednou a ne postupně, jak se to stalo nebožce mamince.

Suma za úroky na konci tabulky dělá u mé méně vlídné banky dvě měsíční splátky. Šestiměsíční splátkovou přestávku si tedy kupuji v ceně dvou splátek. Být finančně gramotnější, platil bych výpadek příjmů z úspor, ale s úsporami je to těžké, když pronajímáte dům, který musí k něčemu vypadat, takže pravidelně spotřebuje velkou část toho, co se vydělá a nesplácí.

Čistý zisk máme zkrátka malý, ale lidé se u nás cítí výborně. Za věčné opravy a doplňky dáváme peníze do ekonomiky, takže ta se pěkně točí a sami si tužíme zdraví úklidem a péčí o zahradu, kterou si hosté oblíbili.

Chtěl jsem tady zapsat, že jsem tomu, co říkala paní ministryně, rozuměl trošku jinak, než mi pak napsaly banky. Snad se to povedlo srozumitelně, včetně vyjádření reálné potřeby otevřených hranic na příkladu stesku po Claudii z Berlína.

Mám tedy úroky zařazené na konec splátky. A medvěda v kleci, kterého vlídnější banka možná vypustí.

Chtěl bych poprosit místo, kde se tisknou peníze, aby jich natiskli tolik, že mé přidané splátky za úroky budou mít za těch mnoho let, co zbývá, cenu tak tří zmrzlin. To mi přijde jako přiměřená cena za odklad splátek, když banky neplatí ani extra daň, ani se, pokud vím, nepovedl nějaký výraznější plán s rozvojovým fondem, do kterého by přispěly.

Ke klíčovému slovu rozvojový chtěl bych také podat návrh na zlepšovák. Rád bych si své hypotéky převedl ze soukromých peněžních ústavů se sídlem v zahraničí do státní rozvojové banky. Nedávno mě jedna makléřka přemlouvala, ať si koupím zemědělský pozemek nedaleko našeho domu, protože je téměř jisté, že ho jinak koupí nějaký cizinec.

Proti cizincům nic nemám. Myslím si ale, že hlavní výhodou naší vlasti je dostatek prostoru. Zvláště u nás, v pohraničí, odkud musely odejít tři miliony lidí, a ještě se to nedozabydlelo. Ve státním zájmu je, aby zdejší pozemky a nemovitosti vlastnili lidé, kteří tu žijí. Jako to mají třeba Dánové. 

A tak bych si přál, aby se natiskly peníze, což by ulehčilo jak lidem s exekucí, tak lidem s hypotékou. A pak tu rozvojovou banku. Po krizi, při které se ukázalo, že kapitalismus se dá vypnout a pravidelné létání chybí jen někomu, se přání říkat můžou. Taky si něco přejte, nic za to nedáte.