Poslanecká sněmovna na počátku minulého týdne v prvním čtení schválila novelu zákona o státním rozpočtu, která počítá se schodkem ve výši pěti set miliard korun. Je to pro mě jako občana České republiky dobrá, nebo špatná zpráva? Pomůže naší zemi vyvést z nastupující krize způsobené pandemií koronaviru, nebo spíš může oživení ekonomiky ve střednědobém horizontu ochromit?

Země po celém světě dnes přijímají řady opatření, která je vedou k vysokým rozpočtovým schodkům. V krizových dobách není vyšší deficit něčím mimořádným, právě naopak. Nezáleží proto tolik na jeho výši, ale obsahu, respektive struktuře. Bavme se spíše o tom, jaký typ výdajů vláda plánuje, jak vnímá makroekonomický kontext a kde se domnívá, že může ekonomice pomoci. To je mnohem důležitější než se stále točit nad rozpočtovým schodkem.

Návrh zákona, tak jak jej vláda Andreje Babiše Sněmovně předložila, předpokládá snížení příjmů rozpočtu o třiašedesát miliard korun a zvýšení jeho výdajů o 137 miliard korun, o něž má být posílena vládní rozpočtová rezerva. Lze s ohledem na mimořádnou situaci souhlasit s tím, aby kabinet neupřesnil, jak hodlá tyto prostředky využít? Má dnes rychlost přednost před transparentností a parlamentní kontrolou?

Rychlost reakce je v krizi bezesporu důležitá, ale my dávno nestojíme na jejím počátku, máme téměř konec června a naše ekonomika prochází procesem postupného uvolňování, proto se domnívám, že vláda měla návrh zákona mnohem lépe zdůvodnit. Na jedné straně chápu, že si tímto způsobem chtěla ponechat širší manévrovací prostor, na straně druhé ovšem rozumím i opozici, která říká, že nemíní dát vládě na tenhle nedopracovaný materiál štempl.

Nicméně bych považovala za správné, aby kabinet Andreje Babiše představil své plány, vytyčil jednoznačný směr, jímž se při oživování ekonomiky hodlá vydat, a to nejen v těch několika měsících, které zbývají do konce tohoto roku, ale zejména v letech příštích. Nesmíme totiž zapomínat, že se blíží léto, což je doba, kdy se zpravidla již připravuje rozpočet na následující rok. Tenhle výhled ovšem v navrženém rozpočtu postrádám a není proto divu, že za to vláda ze strany opozice sklízí kritiku.

Návrh zákona o státním rozpočtu tentokrát nebude projednán podle zvláštních pravidel, ale stejným způsobem jako běžné zákony, což znamená, že poslanci tentokrát mohou skrze pozměňovací návrhy nejen přesouvat peníze uvnitř rozpočtu, ale měnit i navržený schodek. Nese s sebou zvolená procedura nějaká rizika?

Předpokládám, že ne. Na návrhu rozpočtu je v koalici shoda a vládě se navíc podařilo uzavřít dohodu s KSČM, takže se nemusí obávat, že by se materiál ve Sněmovně výrazněji proměnil. Naopak lze předpokládat, že se jí ho podaří prosadit v takové podobě, v jaké ho navrhla.

Jelikož si ministryně financí Alena Schillerová za podobu novely vysloužila kritiku nejen ze strany opozice, předložil premiér Andrej Babiš pozměňovací návrh, který rozděluje oněch sto sedmatřicet miliard korun do jednotlivých rozpočtových kapitol. O čem tato dodatečná snaha o úpravu návrhu vypovídá? A je obvyklé, aby předsedové vlády předkládali rozsáhlé pozměňovací návrhy k rozpočtům, které jejich kabinety právě schválily?

Takový postup ze stany premiéra rozhodně obvyklý není. Nenapadá mě žádný jiný podobný příklad. Babišův pozměňovací návrh čtu jako reakci na diskuse, jež se vedly v KSČM, která se zprvu k podpoře této již třetí novely zákona o státním rozpočtu stavěla zdrženlivě a požadovala rozpis jednotlivých položek, aby mohla svým voličům říct, že tohleto a támhleto pro ně vydobyla.

Oproti původnímu materiálu je ten návrh jistě drobný posun k lepšímu, ale stále mi v něm chybí makroekonomický kontext. Pokládám totiž za nutné, aby vláda jasně pojmenovala rizika, jímž země čelí, a řekla, na které oblasti a za využití jakých nástrojů se hodlá zaměřit. Babišův pozměňovací návrh nic takové neobsahuje.

Přesto je z něj patrné, že se kabinet usilovně snaží odlišit od přístupů pravicových vlád. Že se chce zaměřit na investice, nikoliv na škrty. Otázkou ovšem zůstává, zda je s ohledem na kapacity státu realistické, že se všechny ty investice podaří uskutečnit. Moc tomu nevěřím a navíc v nich nespatřuji žádný systém. Jde o náhodný shluk opatření, kde vedle sebe máte kůrovce a Antivirus.

Obdobné výtky k Babišovu pozměňovacímu návrhu vznesla i pozice. Její zástupci říkali, že ani v případě jeho přijetí, nebude zřejmé, na jaké účely vláda značnou část peněz využije. Předseda poslaneckého klubu TOP 09 Miroslav Kalousek v této souvislosti upozorňoval na dvě nové položky Prostředky na podporu podnikání a Prostředky na podporu veřejného sektoru, na něž kabinet bez dalšího zdůvodnění vyčlenil celkem dvacet miliard. Je jeho kritika oprávněná?

Nejde o Kalouska. Ty položky nejsou řádně zdůvodněné, protože si je vláda jistá podporou KSČM. Možná se dočkáme toho, že ministryně financí vystoupí v rozpravě a upřesní, jak budou finanční prostředky využity. Což ale není vhodný přístup. Jsem přesvědčena, že to měl obsahovat již předložený materiál, neboť se jedná o veřejné peníze. Znovu však narážíme na to, co jsem již zmiňovala — z návrhu rozpočtu nelze vyčíst cestu, po které se chce vláda vydat, aby vyvedla stát z krize.

Bývalý ministr financí v rozpravě dále řekl, že novela rozpočtu, respektive premiérův pozměňovací návrh obsahuje i položky, které s koronavirovou krizí nijak nesouvisí. Namátkou jde investice do vodohospodářských projektů obcí, doplňkové financování silnic II. a III. třídy nebo vámi zmíněného kůrovce. Znamená to, že Alena Schillerová původní rozpočet na letošní rok sestavila špatně a využívá mimořádné situace, aby zalátala díry?

Těžko říct. Obecně by měl rozpočet reflektovat makroekonomickou situaci a odrážet priority vlády. Z minulých let nicméně velmi dobře víme, že se ne všechny záměry podaří realizovat. Některé investice se táhnou, případně se vůbec neuskuteční. A že kabinet do rozpočtu zařadil pár položek navíc mě nijak zvlášť netrápí. Mnohem více se obávám toho, zda bude s to všechny plánované investiční akce dotáhnout v tak krátkém čase, aby naplnily cíl, tedy pomohly nastartovat ekonomiku.

Není důkazem špatné práce ministryně financí ani to, že — jak upozorňoval předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanujra — do původního rozpočtu zahrnula i příjmy, které neměla zdaleka jisté, například prodloužení doby vratky DPH, aukci kmitočtů nebo digitální daň. A proto přichází s návrhem tak vysokého rozpočtového schodku. Jde o běžnou praxi, nebo si ministryně financí počínala nezodpovědně?

Opozice bude jistě připomínat, že rozpočet kalkuloval i s příjmy, které nebyly zcela jasné. Na příjmové straně ale vidím mnohem zásadnější problémy. Krize zdůraznila, že náš daňový mix je krajně nespravedlivý. Stojí totiž na zdanění práce zaměstnanců a degresivní DPH, která nejtíživěji dopadá na chudší část společnosti. Proto bychom se měli více bavit o principu daňové spravedlnosti, nikoliv jen o výdajích a příjmech.

Je třeba zvýšit zdanění firem, sejmout břemeno ze zaměstnanců a upravit zdanění osob samostatně výdělečně činných. Dále potřebujeme do naší daňové soustavy zapracovat více progresivních prvků a posílit prakticky neexistující majetkové daně. Daňový mix České republiky totiž odpovídá spíše rozvojové zemi, než státu ve středu Evropské unie.

Ve sněmovní debatě se mnozí poslanci odvolávali na stanovisko Národní rozpočtové rady. Ta konstatovala, že s ohledem na nejistý vývoj ekonomiky by bylo vhodné se zvyšováním deficitu vyčkat na data za druhé čtvrtletí, která budou k dispozici na přelomu července a srpna. A proto návrh Aleny Schillerové označila za „předčasný, nadměrný a neopodstatněný“. Souhlasíte s jejím hodnocením? Je reakce vlády ukvapená?

Nějaká data, s nimiž lze pracovat, existují. Nepotácíme se ve tmách. Prognózy ohledně dalšího vývoje ovšem mají velký rozptyl. A nejistota zůstává velká. Nejsem si proto jistá tím, že bychom se za pár týdnů ocitli v situaci, kdy bude vše křišťálově jasné. Vždyť stále nevíme, zda se pandemie koronaviru vrátí. Jestli nás zasáhne druhá vlna. Jak se bude vyvíjet světová ekonomika. Nepokládám proto za vhodné, aby vláda vyčkávala a přešlapovala na místě. Naopak má dát najevo, že je připravena zasáhnout a obtížnou situaci řešit. To se jí ale příliš nedaří. Nemá tah na branku a působí poněkud bezradně.

Bohužel nám chybí národohospodářská strategie, která by stanovovala cíl, k němuž máme jako země směřovat. Domnívám se, že by jím měla být konvergence k vyspělým zemím, přičemž vhodným indikátorem jsou mzdy. Vláda by měla usilovat o zachování kupní síly domácností. Možností, jak to udělat, se nabízí celá řada, ať už jde o růst minimální mzdy, vyjednávání o platech ve státní sféře nebo navýšení podpory v nezaměstnanosti. Zkrátka je třeba předejít tomu, aby lidé začali šetřit, což by mělo krajně nepříznivý dopad na celou ekonomiku. Výdaje domácností představují téměř polovinu HDP, když se propadnou, bude to jako náraz do stromu.

Výsledky hospodaření státu obvykle neodpovídají původním plánům. Rozpočtové schodky bývají mnohdy hlubší, než se předpokládalo. Například v roce 2009 vláda Mirka Topolánka schválila deficit ve výši osmatřiceti miliard korun, na konci roku se ovšem vyšplhal na více než sto devadesát miliard korun. Můžete vysvětlit proč kabinet Andreje během několika málo měsíců rozpočet upravuje již potřetí? Čeho tím hodlá dosáhnout?

Je to otázka politické odpovědnosti. Rozpočet by měl odrážet představy vlády o budoucím vývoji. A když se výsledné saldo výrazně liší od toho plánovaného, měl by kabinet poctivě zanalyzovat, kde se stala chyba. Zda je na vině špatná makroekonomická predikce, nízký výběr daní nebo neschopnost utratit peníze vyčleněné na investice.

Ministryně financí opakovaně veřejnost ujišťuje, že kondice českých veřejných financí je dobrá, dokonce jedna z nejlepších v celé Evropské unii, a proto se netřeba zvyšování rozpočtových schodků obávat. Miroslav Kalousek však namítá, že schválení předloženého deficitu má značný potenciál uvrhnout Českou republiku do dluhové pasti. Kdo je blíže pravdě?

Před krizí patřil stav veřejných financí České republiky k nejlepším v Evropské unii, proto deficit nepředstavuje zásadnější komplikaci, a to ani opakovaný. Není totiž pravděpodobné, že by stát v příštích letech hospodařil s vyrovnanými rozpočty. Navíc půjde o celosvětový trend a většina zemí měla horší výchozí pozici. Otázkou však je, zda Česká republika může — v evropském srovnání — s podprůměrnou daňovou kvótou sehrát při cestě z krize výraznější roli, nebo bude nucena daňový mix upravit, aby měla více zdrojů a byla s to podstatněji ovlivňovat makroekonomické prostředí.

Omezí výše deficitu schopnost České republiky si relativně výhodně půjčovat prostředky na dluh, nebo můžeme očekávat, že finanční trhy na mimořádnou situaci nezareagují výraznou úpravou ratingů jednotlivých zemí?

Ačkoli jde o zcela zásadní otázku, odpověď na ni je pokusem o věštění z křišťálové koule. Byť se to může zdát jako kacířská myšlenka, předpokládám, že se stane populárnější politika kvalitativního uvolňování a ve střednědobém horizontu i přímá monetizace, tedy nákupy státních dluhopisů centrálními bankami, a to i na primárním trhu, s cílem krytí rozpočtových schodků.

Česká republika se tímto směrem ale spíše nevydá, stačí si vzpomenout na odpor vůči novele zákona o České národní bance, která dávala do rukou nástroje, jež jsou v jiných zemích zcela běžné. Stát doposud neměl větší obtíže s udáváním svých dluhopisů, výhledově bude záležet na tom, zda se mu podaří zlepšit ukazatel dluhu vůči DPH, což neznamená nic jiného než návrat ke slušnému tempu růstu. Kdyby nás zasáhla delší stagnace, případně by HDP rostlo jen velmi pomalu, poptávka po dluhopisech by se výrazně snížila.

Navzdory tomu, že vláda Andreje Babiše — alespoň dle výroků jejích členů — pomáhá, kde může, a slibuje se z krize proinvestovat, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) odhaduje, že Českou republiku čeká pátý nejhlubší propad HDP ze všech členských států, a to i více než devět a půl procenta. Jak si to vysvětlujete? Je pomoc státu nedostatečná a neefektivní? Dopustil se kabinet nějakých závažných chyb?

Prognózy se liší. Kabinety po celém světě musely v krátkém čase přijít s řadou opatření, potýkaly s bezprecedentní situací, nedostatkem informací a hromadou neznámých parametrů, nebyla bych proto na naši vládu přísná. Naopak bych ocenila, jak rychle začaly fungovat programy ministerstva práce a sociálních věcí, což ovšem ukázalo na limity v kapacitě úřadů práce. A jsme zase zpátky u toho, o čem se bavíme. Krize odhalila, kde všude nás tlačí bota. Co všechno je třeba opravit. Čeho je stát i při nejlepší vůli schopen. Jak moc vedle funkčních úřadů práce potřebuje třeba rozvojovou banku nebo moderní státní správu. Vláda by se z toho měla poučit.

Lze rekordní zadlužování státu v době koronavirové krize a ony sliby vlády vymanit se z ní prostřednictvím investic, nikoliv škrty, interpretovat jako poučení z průběhu a dopadů ekonomické krize? Je tato změna přístupu opodstatněná, nebo by měl stát raději přistoupit k úsporám? Kde by je mohl nalézt? A hraje případně ušetření několika miliard ve státním rozpočtu zásadnější roli?

Vláda se jistě z poslední ekonomické krize poučila, vždyť politické hnutí ANO ve své podstatě vynesla k moci. Lekce z fiskální konsolidace ovšem neměla dopady jen na chování českého kabinetu, ale i na většinu států Evropské unie. I ty plánují masivní investice. Pravice sice stále opakuje, že musíme šetřit, ale z makroekonomického hlediska je úspora několika miliard téměř zanedbatelná. Jde leda o signál, který značí, jaké má ta která strana priority.

Navíc když už se hovoří o škrtech, je třeba vést také debatu, co od státu očekáváme. Protože chceme-li, aby něco uměl, musíme to zaplatit. To považuji za zásadní. Tupé škrty totiž obvykle vedou k tomu, že se nějaký sektor vyhladoví a následně nevýhodně zprivatizuje, což je oblíbená kratochvíle pravice již od osmdesátých let. A nepochybuji, že i dnes si jisté subjekty brousí zuby na privatizaci důchodového systému a části zdravotnictví. Krize proto zřejmě znovu otevře frontu boje za veřejný sektor.

Domníváte se, že tato, v pořadí již třetí, novela zákona o státním rozpočtu je v letošním roce již poslední, nebo očekáváte, že vláda předstoupí před Sněmovnu s další žádostí o navýšení deficitu?

Myslím, že je poslední. A dokonce bych si tipla, že pokud se neobjeví druhá vlna nákazy, výsledný deficit oněch pěti set miliard nedosáhne.

JAN GRUBER