V České republice včera došlo k politické změně: vlády se opět definitivně ujala pravice. Nepotřebovala k tomu dokonce ani projít volbami — lstiví nacionalisté (ať si říkají Trikolóra, Okamura nebo dokonce „Komunisti“) i obojetní Babišovci se spojili s ODS a v předvečer ekonomické krize prosadili razantní snížení daní, především samozřejmě bohatým.

Dovolím si nastínit dvě poznámky k tomuto vrcholně státnickému počinu.

1. Rozpočtová odpovědnost podle pravice: chudým brát, bohatým dávat

Budu parafrázovat ekonomického experta ODS Jana Skopečka: Po rozpočtovém A musí přijít i B — a tím je snižování rozpočtových výdajů. Můžeme ale zapomenout na krásné a sociálně citlivé časy vlád Topolánka a Nečase. Díky schváleným úpravám daní se bude muset škrtat ve výdajích státu a to brutálně.

Těch pět tisíc korun se v kapse našeho důchodce moc neohřeje, protože v příštích několika letech bude v naší zemi probíhat jen inflace, ale nikoli valorizace. Kromě penzí můžeme zapomenout i na růst platů veřejných zaměstnanců — učitelů, zdravotních sester, hasičů, úředníků nebo policistů… Třeba se jejich platy alespoň nebudou nominálně snižovat, když se mezi zůstavší rozdělí peníze těch, co budou propuštěni.

Rozpočtové deficity za letošní a příští rok dosáhnou násobků deficitů, které si kdy dovolil mít nejlepší ministr financí Kalousek. Vzhledem k dynamice vývoje se k deficitu v řádu desítek miliard nevrátíme ani v roce 2022, takže se dá předpokládat, že nám veřejný dluh za letošní a následující dva roky stoupne i o krásný bilion korun.

Zní to děsivě, děsivé by to nemuselo být tolik, kdyby se dluhové peníze použily jednak na přímé investice (do infrastruktury, vzdělání, ale také třeba do různých forem další podpory podnikatelů a živnostníků), jednak na investice sociální — tedy na sanování problémů, kterým v důsledku koronavirové krize čelíme a budeme čelit.

Jenže my se nebudeme zadlužovat chytře. Vláda právě odhlasovala, že v situaci, kdy jí bude chybět nejméně 300 miliard ročně, si sebere dalších skoro 90 miliard. Takže ty peníze, které jí zbydou, půjdou v prvé řadě do udržování chodu osekaných institucí, budou se v prvé řadě skutečně projídat. Investovat tak trochu nebude co.

Kde se neinvestuje, tam umírá život. Stát je největším zaměstnavatelem i investorem v naší společnosti. Veřejné investice vytvářejí pracovní místa, zlepšují kvalitu osobního i ekonomického života. Kde nejsou veřejné peníze, přestávají téct i peníze soukromé.

Podnikatelé a firmy potřebují zakázky, potřebují, aby si jejich produkty měl kdo kupovat. Když z této rovnice vycouvá veřejný sektor, omezuje se množství práce, která může být zaplacena, klesají tržby soukromého sektoru, ten propouští a snižuje se kupní síla celé společnosti. Stát vybere méně na daních a tak musí šetřit ještě víc… Růst čisté mzdy tohle samozřejmě nemá ani teoretickou šanci dorovnat.

Takže škrty budou, v tom má pan Skopeček úplnou pravdu. Všichni, kdo pro Babišův návrh hlasovali, by měli dostat medaili od Institutu Václava Klause, zlatou masovou konzervu, fialové sako a diplom zasloužilého pravičáka. Lumeni z KSČM můžou svou konzervu poslat svým zbývajícím voličům, bude se jim hodit.

2. Co s ČSSD?

Vůbec nejtragičtějším „hrdinou“ tohoto boje je ČSSD. Otázka daní a daňové spravedlnosti — progresi — je základní politickou otázkou. Není lepší a transparentnější kritérium, jak se zorientovat na politické mapě, než se zeptat na to, jaké by měly (nebo neměly) být daně.

ČSSD vstupovala do současné vlády jako levicová politická strana s ambicí být korektivem těch nejhorších výstřelků ohrožujících jednak demokratické instituce našeho státu, jednak různé divoké sociální experimenty. Že musí selhat v první ambici bylo bohužel zřejmé ještě dřív, než byla současná vláda jmenována. Nyní nedokázala strana uhájit ani druhou hodnotu, pro níž byla ochotna skousnout nespočet ponižujících a nedůstojných kompromisů, ústrků i křivd — sociální stát.

Babiš si zřejmě spočítal, že ČSSD už je „vytěžená“. Po skoro osmi letech u moci se u něj začíná hlásit o slovo únava z vládnutí a prapor levice, jež si pro sebe ukradl v roce 2017, mu v rukou povážlivě těžkne. Takže ho zahazuje a hledá si prostor napravo. Jak se zdá, ze stávajících stran a hnutí je pro něj — přinejmenším v ekonomických otázkách — nejpřirozenějším partnerem ODS. Teď to ostatně demonstroval.

Zbývá tedy položit si otázku: co u všech čertů ČSSD ve vládě ještě dělá? Pro sociální demokracii politická pouť s Babišem jako koaličním partnerem včerejškem skončila. Jedinou alternativou další společné koexistence je pohlcení.

ČSSD se musí v opozici zkonsolidovat, ujasnit si, kdo jsou její nepřátelé a úhlavní nepřátelé, říct si, jakou má vizi pro Českou republiku a s věrohodnou kandidátkou se připravit na volby v roce 2021. Pokud pro stranu dopadnou dobře, bude ji čekat dlouhá a náročná opoziční práce, v níž bude svádět tuhý boj o důstojný a spravedlivý život pro většinu lidí v této zemi.

Jestli v nynější vládě sociální demokracie zůstane a akceptuje nynější změnu daní, bude to její konec. A zasloužený.