Skutečně lidé doufali, že klub bohatých zemí, kterým Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) je, bude schopen nabídnout světu řešení, jež by učinilo přítrž porušování daňových pravidel ze strany nadnárodních korporací? Sedm let poté, co obdržela mandát od zemí G20 — tedy dvaceti největších ekonomik světa — k tomu, aby důkladně překopala mezinárodní daňový systém, přišla nedávno Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj s řadou návrhů, jež jsou jednak složité a jednak neuspokojivé.

Na začátku roku panoval optimistická atmosféra: poprvé v dějinách se země dohodly, že společnosti mají platit daně na základě toho, kde se nacházejí jejich zákazníci, továrny a zaměstnanci — tedy ne v daňových rájích, kde si pronajímají poštovní schránky. Na konci vyjednávání to však vypadá, že šlo o mnoho povyku pro nic.

To není žádné překvapení. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj se snažila legitimizovat své právo mluvit za všechny tím, že vytvořila takzvaný „inkluzivní rámec“, který zahrnuje i rozvojové země. Ze sto sedmatřiceti zemí sedících u jednacího stolu tu však vlivně mluvily pouze státy G7 — tedy domovské země hlavních nadnárodních korporací a jejich lobbistických týmů.

Výsledkem je, že řešení navržená Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj omezí finanční toky do daňových rájů jen nepatrně. A ze skrovných nových zdrojů příjmů vytěží opět především bohaté země.

Služby zápasí o holý život

Jde o řešení skandální a obzvlášť nepřijatelné v čase, kdy svět dusí koronavirová epidemie. Po desetiletích rozpočtových škrtů veřejné služby po celém světě zápasí o holý život.

Přesto státy každoročně přicházejí o více než 427 miliard dolarů v daňových rájích. Plyne to ze zprávy o Stavu daňové spravedlnosti pro rok 2020, kterou vydal občanské organizace Síť daňové spravedlnosti, Mezinárodní veřejné služby a Globální sdružení pro daňovou spravedlnost.

Z odhadovaných ztrát na prostředcích, které každé jedné zemi způsobují daňové úniky korporací i jednotlivců, člověka až mrazí, zvlášť pokud si je promítne do důsledků pro sektor, jako je třeba zdravotnictví. Globálně daňové odklony představují 9,2 procenta výdajů na zdravotnictví a rovnají se platům čtyřiatřiceti milionů zdravotních sester. V rozvojových zemích je dopad ještě mnohem více zničující, jelikož tam manko způsobované daňovými úniky představuje celých 52,4 procenta výdajů na zdravotní péči.

Například jen Británie přichází ročně téměř o čtyřicet miliard dolarů. V přepočtu na obyvatele je to totéž, jako by se každému Britovi ročně sebralo 607 dolarů. Zejména to představuje 18,72 procenta rozpočtu britského zdravotnictví, což by — pro představu — pokrylo platy zhruba 840 tisíc zdravotních sester v Británii.

Minimální daň

Nejen nemocnice potřebují více financí. Potřebuje je i vzdělávací systém. Více financí potřebují živnosti a menší firmy stojící dnes na pokraji krachu. A někdo to všechno bude muset nakonec zaplatit. Proto je zcela nezbytné si prostředky z daňových rájů stáhnout.

Jelikož Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj toho evidentně není schopna, je načase, aby se rozhoupala k akci Evropská unie. A to tak, že zavede paušální minimální zdanění korporátních zisků.

V Nezávislé komisi pro mezinárodní reformu korporátního danění (ICRICT) — jsem její členkou spolu mimo jiné s Josephem Stiglitzem, Thomasem Pikettym či Gabrielem Zucmanem — jsme vypočítali, že by takováto sazba měla činit přinejmenším pětadvacet procent. Dokonce i zvolený příští prezident Spojených států Joseph Biden pokládá jednadvacet procent za globální minimum.

Bránit nižší daňovou sazbu — 12,5 procent, jak požadují některé státy — by ve skutečnosti jen přiživilo takzvaný „závod ke dnu“ (Race to the bottom) v korporátním danění. A to by vedlo jen k dalšímu propadu ve výnosech.

Samozřejmě se silným odporem proti uvedeným opatřením se lze setkat i v Evropské unii samé, a to z prostého důvodu: pokud budeme prstem ukazovat na malé ostrůvky v Karibiku, snadno zapomeneme, že své daňové ráje má i Evropa. Odcházející Británie, spolu s její sítí zaoceánských teritorií a závislých území — o nichž se často hovoří jako o její „pavučině“ — zodpovídá podle zprávy o Stavu daňové spravedlnosti za devětadvacet procent z oněch 245 miliard, o které svět každoročně kvůli korporátním daňovým únikům přichází.

A uvnitř Evropské unie nalezneme další příklady. Takové Nizozemsko každoročně své evropské sousedy připraví v přepočtu o deset miliard dolarů. A není v tom samo: totéž dělá Lucembursko, Irsko, Kypr či Malta.

Mocná zbraň

Uvedená skupina států blokuje už řadu let nutné reformy, přičemž zneužívají institutu jednomyslného rozhodnutí, jež daňová politika vyžaduje. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová však má v rukou mocnou zbraň, s jejíž pomocí se lze pohnout vpřed.

Článek 116 Smlouvy o fungování Evropské unie garantuje obranu před narušováním férových podmínek hospodářské soutěže na vnitřním trhu. Popsané daňové dumpingy jej porušují. A to skýtá prostor požadavek jednomyslnosti obejít a konečně učinit přítrž plundrování finančních zdrojů ze strany některých členských států.

Von der Leyenová má k takové iniciativě politickou moc a mělo by ji v ní podpořit Německo. Právě na ně mají popsané korporátní daňové úniky nejhorší dopady.

Iniciativa ze strany Komise by byla optimální i proto, že by měla globální dopad, jelikož pro nadnárodní korporace představuje Evropa klíčový trh. Nestane-li se tak, mohly by dát věci do pohybu společně Francie, Německo, Španělsko, Itálie a další země, a to díky mechanismu posílené spolupráce, kterou může zavést skupina alespoň sedmi států. To už v minulosti umožnilo například vznik Úřadu evropského veřejného žalobce.

Druhá vlna koronaviru sráží celou Evropu do kolen. Navíc hrozí, že brexit dá vzniknout ještě mocnějšímu daňovému ráji v bezprostředním sousedství Evropské unie. Status quo je tak ještě méně přijatelný než doposud.

Z anglického originálu Tax havens: patience is running out publikovaného časopise Social Europe Journal přeložil DAVID VICHNAR. Text vychází ve spolupráci se zastoupením nadace Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.