OECD má plán konečně zdanit nadnárodní korporace: selhání si nemůžeme dovolit

Dominik Bernhofer, Michael Langer

Krize kolem covidu-19 zápas o vyšší a zejména systematické zdanění nadnárodních korporací znesnadňuje, zároveň mu však přidává na významu.

Schovávat se v Nizozemsku už nepomůže. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj hledá způsob, jak zažehnat recesi podstatným zvýšením a harmonizací daňové zátěže nadnárodních korporací. Repro DR

Až budou země Evropské unie v roce 2022 napravovat veřejné finance, těžce zasažené krizí spjatou s epidemií covid-19 a nejhlubší hospodářskou recesí od druhé světové války, budou mít těžkou hlavu z rozhodování. Budou se muset vyvarovat chyb, které napáchaly po globální finanční krizi v roce 2008, kdy zavedly sebezničující konsolidační opatření, jež podvázala hospodářské oživení i tvorbu pracovních míst. Jedna cesta k zacelení díry v rozpočtu se nám však otevírá — vede přes nárůst výnosů ze zdanění nadnárodních korporací.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Mezinárodně koordinovaným potíráním úniků a podvodů při placení korporátních daní by se jednou ranou zabily hned tři mouchy. Zaprvé by se zvýšil daňový výnos. Zadruhé by se nenarušil ekonomický restart, jelikož vyšší daně by byly povinné jen pro několik nadnárodních korporací, které by si je mohly dovolit bez ztráty pracovních míst či investic. Zatřetí by se vyšlo vstříc volání po větší daňové spravedlnosti a férovosti.

Dobrou zprávou je, že dokonalou základnu pro uvedenou strategii představují plány na reformu mezinárodních zákonů o korporátním danění, jež vznikly pod záštitou Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Špatnou zprávou je, že covid-19 politickému zápasu za vyšší zdanění korporací sice přidává na významu, ale současně ho znesnadňuje.

To se odrazilo v rozhodnutí z poloviny října, které učinila skupina „Inkluzivní rámec OECD/G20“ sestávající z více než 135 zemí, a to odložit termín pro dohodu na polovinu roku 2021. Selhat si ovšem nemohou dovolit, jelikož žádné další možnosti se na obzoru nerýsují.

Dva pilíře

Plány OECD se zakládají na obavě z „eroze daňové základny a přesouvání zisku“ ze strany nadnárodních korporací, a tak vešly ve známost pod akronymem BEPS 2.0 („base erosion and profit shifting“). Spočívají na dvou hlavních pilířích.

První pilíř se týká společností s digitálními službami a klade si za cíl přesunout daňová práva do zemí, v nichž uvedené společnosti fakticky podnikají. V současnosti se daní tam, kde mají fyzické sídlo. Do budoucna by se podle předkládaného scénáře OECD mělo dvacet procent zisku danit v zemích, kde vznikl, a to bez ohledu na daňový domicil korporace.

To by se týkalo společností s ročním obratem přes 750 milionů euro, které nabízejí automatizované digitální služby (tedy například online platformy a „sociální média“), nebo se zaměřují na spotřebitele (například automobilky). To by kupříkladu znamenalo, že by Google musel platit daně v evropských zemích a německé automobilky by zase musely platit daně v USA a jinde.

V podstatě jde o otázku přerozdělení práva na zdanění mezi jednotlivé země. Jak se dalo očekávat, vyvolal první pilíř vášnivé politické debaty, v nichž Spojené státy projevují neklid nad zdaněním, jež se požaduje po „jejich“ digitálních korporacích.

Druhý pilíř zavádí minimální daňovou sazbu, a to ve výši minimálního zdanění ve Spojených státech. Předpokládaný scénář OECD — což je dobrý ukazatel stavu vyjednávání — předpokládá, že všechny velké korporace by musely platit aspoň efektivní minimální daň ve výši 12,5 procent bez ohledu na to, kde sídlí.

Platí tu drobné výjimky, nejsou tu však žádné skuliny či zadní vrátka. Druhý pilíř má politické vyhlídky lepší, jelikož jej podporují i Spojené státy.

Projekce zisků

Třebaže první pilíř obnáší přesun značného množství zisků do státních pokladen, kde korporace fakticky podnikají, jeho rozpočtové přínosy jsou jen omezené. Právo danit by totiž bylo jen realokována, nikoli navýšeno. Podle projekcí OECD by globální výnosy z korporátního zdanění narostly o pouhé 0,2-0,5 procenta.

Oproti tomu by dopad druhého pilíře na daňové výnosy všech zemí byl značný. Předpokládaný scénář dává tušit, že by výnosy stouply o sedmdesát miliard dolarů ročně. Připočtěme k tomu pilíř číslo jedna a minimální daňovou sazbu v USA, a dostáváme se na 100 miliard dolarů, tedy k nárůstu globálního daňového výnosu o čtyři procenta.

Rozpočítáme-li to geograficky, pak by z toho v absolutních číslech nejvíce těžily průmyslově vyspělé země. Co do poměrných zisků by však z výnosů z korporátního zdanění měly největší užitek ekonomiky zemí Třetího světa.

OECD nepředpokládá žádné nepříznivé dopady na investice či zaměstnanost. Vyšší kapitálové náklady a nárůst administrativních výdajů by korporacím vynahradilo lepší přerozdělení kapitálu a větší míra právní jistoty. Pokud by se předpokládaný scénář podařilo přetavit ve skutečnost, scvrklo by se globální HDP o zanedbatelných 0,1 procenta.

Oproti tomu scénář, v němž by se dohody dosáhnout nepodařilo, by měl zcela ničivé důsledky pro investice i pracovní příležitosti, globální HDP by pokleslo přinejmenším o celé jedno procento. Konflikt mezi USA a Francií ohledně francouzské daně z digitálních služeb podává jasnou ukázku toho, jaké nebezpečí rozsáhlých daňových a obchodních válek světu hrozí.

Jasný krok

Návrhy OECD mají k dokonalosti daleko. To platí zejména pro pilíř číslo jedna, který nesmírně zvyšuje složitost systému a náklady spojené s vymáháním dodržování pravidel — měl by se revidovat směrem k jednotnému danění společností podle vzorce, který proporcionálně rozdělí zisky mezi jednotlivé země. Na druhé straně je jasné, že navržený model alespoň míří správným směrem, a mnoho alternativ nemá.

Přesunout vyjednávání na úroveň OSN — což doporučovaly některé občanské organizace — by si žádalo nepřijatelně mnoho času a uzavření dohody by se tím ještě více vzdálilo. Scénář bez dohody a s daňovými opatřeními na úrovni jednotlivých států by vyšel hospodářství notně draho a náklady by v konečném důsledku nesli pracovníci a zaměstnanci.

Progresivně smýšlející zákonodárci by tedy měli usilovat o nejlepší možné řešení založené na daňových plánech OECD. A zejména na jejich volání po vyšší sazbě minimální korporátní daně.

Rychlejší postup by mohlo zajistit to, pokud bychom oba pilíře rozpojili. Minimální daň je méně kontroverzní a dvojnásob účinná. Důsledně potírá korporátní daňové úniky a daňovou konkurenci mezi zeměmi. Podle odhadů OECD oba pilíře navíc mají jen velmi omezenou synergii — o nic bychom tedy nepřišli, pokud bychom je zavedli odděleně.

Minimální korporátní daň by mohla být rychlou výhrou, jež dá vládám potřebný prostor, aby mohly obnovit pokusy o hlubší, zásadnější reformu daňových zákonů a digitálních daní. Může poskytnout prostor na další cestě k společnému cíli v podobě zavedení jednotné sazby efektivní minimální daně. A může posílit hlas evropských odborů v boji za daňovou spravedlnost či férovost, jak se o ně zasazuje kampaň #makemultinationalspay.

V každém případě nebude dohoda ohledně BEPS 2.0 koncem boje za férová pravidla kolem obchodního danění. Ale teprve jeho začátkem.

Z anglického originálu OECD tax plans: failure is not an option publikovaného Social Europe Journal přeložil DAVID VICHNAR. Text vychází ve spolupráci se zastoupením nadace Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

Diskuse
JH
December 19, 2020 v 9.36
Poslední sekce

to vystihuje - pravidla pro takovou věc budou velmi složitá, zvláště pro digitální korporace.

Řekněme, že zákazník v Německu zadal do Google vyhledávače dotaz. Výsledek vyhledávání se odservoval z datového centra v Nizozemsko, a zákazník následně kliknul na reklamu odservovanou z datacentra v Belgii, zadanou firmou se sídlem ve Španělsku, která má pay-per-click model. Tak kde se vydělala jaká část onoho malého zlomku eurocentu?

Tak se přijme hromada úředníků, aby vytvořili složitá pravidla výpočtu a kontrolovali jejich dodržování, a firmy si zase najmou hafo expertů, aby v rámci pravidel optimalizovali, co se dá.

Jak by řekl David Graber, to zas bude nových bullshit jobs!

V principu jednoduché politické řešení přitom existuje: Globální korporace platí jednotnou globální daň z globálního zisku do mezinárodního daňového fondu, který se následně rozděluje všem participujícím zemím podle nějakého klíče zohledňujícího HDP a populaci. V těchto zemích už korporace místní daně neplatí.

Vsadím se, že peněz by bylo tolik, že by už nebyly potřeba další rozvojové fondy. A bylo by to jednodušší pro korporace, a jednodušší pro úředníky. Jenom ta politická dohoda, ta by jednoduchá nebyla. Ale třeba k tomu postupně dospějeme.