Až budou země Evropské unie v roce 2022 napravovat veřejné finance, těžce zasažené krizí spjatou s epidemií covid-19 a nejhlubší hospodářskou recesí od druhé světové války, budou mít těžkou hlavu z rozhodování. Budou se muset vyvarovat chyb, které napáchaly po globální finanční krizi v roce 2008, kdy zavedly sebezničující konsolidační opatření, jež podvázala hospodářské oživení i tvorbu pracovních míst. Jedna cesta k zacelení díry v rozpočtu se nám však otevírá — vede přes nárůst výnosů ze zdanění nadnárodních korporací.

Mezinárodně koordinovaným potíráním úniků a podvodů při placení korporátních daní by se jednou ranou zabily hned tři mouchy. Zaprvé by se zvýšil daňový výnos. Zadruhé by se nenarušil ekonomický restart, jelikož vyšší daně by byly povinné jen pro několik nadnárodních korporací, které by si je mohly dovolit bez ztráty pracovních míst či investic. Zatřetí by se vyšlo vstříc volání po větší daňové spravedlnosti a férovosti.

Dobrou zprávou je, že dokonalou základnu pro uvedenou strategii představují plány na reformu mezinárodních zákonů o korporátním danění, jež vznikly pod záštitou Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Špatnou zprávou je, že covid-19 politickému zápasu za vyšší zdanění korporací sice přidává na významu, ale současně ho znesnadňuje.

To se odrazilo v rozhodnutí z poloviny října, které učinila skupina „Inkluzivní rámec OECD/G20“ sestávající z více než 135 zemí, a to odložit termín pro dohodu na polovinu roku 2021. Selhat si ovšem nemohou dovolit, jelikož žádné další možnosti se na obzoru nerýsují.

Dva pilíře

Plány OECD se zakládají na obavě z „eroze daňové základny a přesouvání zisku“ ze strany nadnárodních korporací, a tak vešly ve známost pod akronymem BEPS 2.0 („base erosion and profit shifting“). Spočívají na dvou hlavních pilířích.

První pilíř se týká společností s digitálními službami a klade si za cíl přesunout daňová práva do zemí, v nichž uvedené společnosti fakticky podnikají. V současnosti se daní tam, kde mají fyzické sídlo. Do budoucna by se podle předkládaného scénáře OECD mělo dvacet procent zisku danit v zemích, kde vznikl, a to bez ohledu na daňový domicil korporace.

To by se týkalo společností s ročním obratem přes 750 milionů euro, které nabízejí automatizované digitální služby (tedy například online platformy a „sociální média“), nebo se zaměřují na spotřebitele (například automobilky). To by kupříkladu znamenalo, že by Google musel platit daně v evropských zemích a německé automobilky by zase musely platit daně v USA a jinde.

V podstatě jde o otázku přerozdělení práva na zdanění mezi jednotlivé země. Jak se dalo očekávat, vyvolal první pilíř vášnivé politické debaty, v nichž Spojené státy projevují neklid nad zdaněním, jež se požaduje po „jejich“ digitálních korporacích.

Druhý pilíř zavádí minimální daňovou sazbu, a to ve výši minimálního zdanění ve Spojených státech. Předpokládaný scénář OECD — což je dobrý ukazatel stavu vyjednávání — předpokládá, že všechny velké korporace by musely platit aspoň efektivní minimální daň ve výši 12,5 procent bez ohledu na to, kde sídlí.

Platí tu drobné výjimky, nejsou tu však žádné skuliny či zadní vrátka. Druhý pilíř má politické vyhlídky lepší, jelikož jej podporují i Spojené státy.

Projekce zisků

Třebaže první pilíř obnáší přesun značného množství zisků do státních pokladen, kde korporace fakticky podnikají, jeho rozpočtové přínosy jsou jen omezené. Právo danit by totiž bylo jen realokována, nikoli navýšeno. Podle projekcí OECD by globální výnosy z korporátního zdanění narostly o pouhé 0,2-0,5 procenta.

Oproti tomu by dopad druhého pilíře na daňové výnosy všech zemí byl značný. Předpokládaný scénář dává tušit, že by výnosy stouply o sedmdesát miliard dolarů ročně. Připočtěme k tomu pilíř číslo jedna a minimální daňovou sazbu v USA, a dostáváme se na 100 miliard dolarů, tedy k nárůstu globálního daňového výnosu o čtyři procenta.

Rozpočítáme-li to geograficky, pak by z toho v absolutních číslech nejvíce těžily průmyslově vyspělé země. Co do poměrných zisků by však z výnosů z korporátního zdanění měly největší užitek ekonomiky zemí Třetího světa.