Digitální korporace Google a především Facebook se ve Spojených státech amerických potýkají s antimonopolními žalobami úřadů. V případě firmy Marka Zuckerberga se jedná o spor s naprostou většinou amerických států souběžně s Federální obchodní komisí. Obě žaloby čítají dohromady i bez příloh přes sto — pro veřejnost místy začerněných — stran, na nichž právníci vypravují příběh Facebooku tak, jak se to Zuckerbergovi jistě nelíbí.

Rozebírají nejen fungování softwaru, ale především to, jak dospěl od bizarního vysokoškolského webu FaceMash k miliardám uživatelů a dominantnímu postavení na trhu, který ve srovnatelném rozsahu před Facebookem neexistoval. Úspěch nepřineslo jen to, že síť „pomáhá navázat kontakt s lidmi ve vašem životě a sdílet s nimi své příspěvky“, jak Facebook inzeruje na přihlašovací stránce, ale i konkurenční strategie popisovaná žalobci suše jako „buy or bury“: koupit, nebo pohřbít.

Facebook skoupil množství aplikací a navázaných společností, ve kterých jeho funkcionáři viděli nejen možný přínos pro rozvoj vlastní firmy, ale také konkurenci. Žaloby zmiňují vcelku otevřené vytlačování protivníků skrze technologickou převahu, kdy Facebook odřezával možné protihráče od svého programovacího rozhraní (takzvaného API) kvůli údajným porušením podmínek či podobnosti některých rysů aplikací.

Instagram

Nejdiskutovanější převzetí se týká Instagramu (v roce 2012) a WhatsAppu (o dva roky později). U prvé sociální sítě zaměřené na sdílení fotek proběhla miliardová akvizice v době, kdy se firma teprve rozbíhala a Instagram evidoval „jen“ 30 milionů uživatelů oproti současné miliardě. Pro srovnání: Facebook tehdy používala miliarda lidí, nyní velmi zhruba 2,7 miliardy.

Korporace investicí eliminovala sílícího protivníka a zajistila si zároveň slušnou budoucnost. Uživatelé v průběhu let stále více preferují vizuální obsah před textem, rychlé pořizování relativně kvalitních snímků a videí na telefon je snazší než kdy předtím a instagramová „storíčka“ přesně odpovídají poptávce nemalé části mladých a internetově velmi čilých uživatelů.

Instagram, přestože je menší než Facebook, se teď stal motorem Zuckerbergova růstu a prostředkem k výrazně snazší distribuci reklam, než jaké umožňuje konzervativnější, byť jistě rozlehlejší síť. U mladých lidí a v regionech s obzvlášť dynamickým digitálním trhem — tedy typicky velmi osobitém Japonsku — Instagram převyšuje modré F nejen v přístupnosti aktuálním trendům, ale i v počtu uživatelů.

WhatsApp

WhatsApp je poněkud složitější případ: pokud nepatříte k jeho zhruba dvěma miliardám uživatelů, vězte, že jde o uživatelsky přístupnou komunikační aplikaci umožňující posílání zpráv, provozování audio- i videohovorů či sdílení rozličných médií. V našem prostředí se často používá hlavně pracovně, jinde — především v rostoucích digitálních trzích Indie či Brazílie — se jedná o zcela běžný komunikační prostředek překonávající i facebookový Messenger.

Zuckerberg ještě před akvizicí WhatsAppu zřejmě cítil, že aplikace je pro jeho primární síť nepříjemnou výzvou. Představovala totiž důvod, proč lidé neznalí úžeji vyprofilovaných alternativ (jako je Telegram a později Signal) nepotřebují služby Facebooku ani v podobě přidruženého chatu. WhatsApp měl v roce 2014 asi 400 milionů uživatelů, Facebook jej koupil za devatenáct miliard dolarů.

Instagram i Whatsapp nyní tvoří dvě nosné stěny facebookového impéria. Proto právě na ně míří žaloby: soud má prý akvizice zrušit, a Zuckerberga tak donutit firmu de facto rozdělit, nebo aplikace prodat. Vzhledem k tomu, jakou roli pro něj nyní hraje Instagram a jaký zatím nevyužitý monetizační potenciál se ještě skrývá ve WhatsAppu, přestavuje takový případný krok pro digitálního magnáta strašlivou ránu.

Namísto většího provázání aplikací a vykrmení digitálního behemota by se Facebook musel rozkrájet na jakési oddělené minibehemoty, kteří by přirozeně ztratili cennou možnost synergie, zřejmě část uživatelů, a hlavně faktický monopol na významnou část lidské komunikace v širokém smyslu slova.

Situace nepřijatelná, řešení složité

Postavení Facebooku je zřejmě dlouhodobě neudržitelné. Po kauzách, jako byla Cambridge Analytica, a státních regulačních snahách proti bujícím dezinformacím a nenávistným projevům je Zuckerberg (v podstatě právem) leckde vnímaný takřka jako dystopický záporák. Moc, kterou získal kontrolou nad lidskou komunikací, je až bezprecedentní. Úměrně narůstá tlak i kritika.

Podobně jako u jiných vlastníků digitálního prostoru, v němž se odehrávají významné veřejné procesy a kam se objektivně přeneslo množství mezilidských interakcí, zde vyniká nepoměr komerčního záměru a objektivního vlivu. Argument, podle kterého je účast na korporátních platformách dobrovolná, neobstojí. Pro bezpočet lidí se nejen WhatsApp, ale i Facebook stal něčím, co je třeba mít v provozu kvůli práci či podnikání, pokud si nechtějí komplikovat život nebo se znevýhodnit před konkurencí.

V kontextu rozličných kauz neprůhledného či přímo pochybného nakládání s daty, politické manipulace, množství třetích stran některých licenčních ujednání a podobně navíc nelze mluvit o tom, že by lidé při registraci na naprostou většinu digitálních služeb poskytovali informovaný souhlas s tím, co všechno může vlastník dělat. Zvláště pro laiky je pochopení konkrétního významu smluvních podmínek stále neúměrně obtížné až nemožné.

Že se proto nesmírně silné firmy musí „nějak“ omezit, je již nějakou dobu víceméně bez diskuse. Tím spíše, že je prostředí sociálních sítí u širší veřejnosti stále mizerně reflektované a v posledních desetiletích se vlivem digitálních korporací i státních zájmů naprosto rozpadly lévyovské technooptimistické vize devadesátých let. Možnost rozdělení Facebooku či spoutání Googlu (nebo Amazonu a tak dále) není úplně novým nápadem.