USA chtějí soudně rozštěpit Facebook. Pořádné řešení se ale nevyhne politice
Jan KašpárekDigitální korporace kontrolují významnou část komunikace. Participace na jejich platformách dávno není dobrovolná a giganti disponují ohromnými daty. Skutečné řešení přesahuje současný právní rámec, a musí se proto stát předmětem politiky.
Digitální korporace Google a především Facebook se ve Spojených státech amerických potýkají s antimonopolními žalobami úřadů. V případě firmy Marka Zuckerberga se jedná o spor s naprostou většinou amerických států souběžně s Federální obchodní komisí. Obě žaloby čítají dohromady i bez příloh přes sto — pro veřejnost místy začerněných — stran, na nichž právníci vypravují příběh Facebooku tak, jak se to Zuckerbergovi jistě nelíbí.
Rozebírají nejen fungování softwaru, ale především to, jak dospěl od bizarního vysokoškolského webu FaceMash k miliardám uživatelů a dominantnímu postavení na trhu, který ve srovnatelném rozsahu před Facebookem neexistoval. Úspěch nepřineslo jen to, že síť „pomáhá navázat kontakt s lidmi ve vašem životě a sdílet s nimi své příspěvky“, jak Facebook inzeruje na přihlašovací stránce, ale i konkurenční strategie popisovaná žalobci suše jako „buy or bury“: koupit, nebo pohřbít.
Facebook skoupil množství aplikací a navázaných společností, ve kterých jeho funkcionáři viděli nejen možný přínos pro rozvoj vlastní firmy, ale také konkurenci. Žaloby zmiňují vcelku otevřené vytlačování protivníků skrze technologickou převahu, kdy Facebook odřezával možné protihráče od svého programovacího rozhraní (takzvaného API) kvůli údajným porušením podmínek či podobnosti některých rysů aplikací.
Nejdiskutovanější převzetí se týká Instagramu (v roce 2012) a WhatsAppu (o dva roky později). U prvé sociální sítě zaměřené na sdílení fotek proběhla miliardová akvizice v době, kdy se firma teprve rozbíhala a Instagram evidoval „jen“ 30 milionů uživatelů oproti současné miliardě. Pro srovnání: Facebook tehdy používala miliarda lidí, nyní velmi zhruba 2,7 miliardy.
Korporace investicí eliminovala sílícího protivníka a zajistila si zároveň slušnou budoucnost. Uživatelé v průběhu let stále více preferují vizuální obsah před textem, rychlé pořizování relativně kvalitních snímků a videí na telefon je snazší než kdy předtím a instagramová „storíčka“ přesně odpovídají poptávce nemalé části mladých a internetově velmi čilých uživatelů.
Instagram, přestože je menší než Facebook, se teď stal motorem Zuckerbergova růstu a prostředkem k výrazně snazší distribuci reklam, než jaké umožňuje konzervativnější, byť jistě rozlehlejší síť. U mladých lidí a v regionech s obzvlášť dynamickým digitálním trhem — tedy typicky velmi osobitém Japonsku — Instagram převyšuje modré F nejen v přístupnosti aktuálním trendům, ale i v počtu uživatelů.
WhatsApp je poněkud složitější případ: pokud nepatříte k jeho zhruba dvěma miliardám uživatelů, vězte, že jde o uživatelsky přístupnou komunikační aplikaci umožňující posílání zpráv, provozování audio- i videohovorů či sdílení rozličných médií. V našem prostředí se často používá hlavně pracovně, jinde — především v rostoucích digitálních trzích Indie či Brazílie — se jedná o zcela běžný komunikační prostředek překonávající i facebookový Messenger.
Zuckerberg ještě před akvizicí WhatsAppu zřejmě cítil, že aplikace je pro jeho primární síť nepříjemnou výzvou. Představovala totiž důvod, proč lidé neznalí úžeji vyprofilovaných alternativ (jako je Telegram a později Signal) nepotřebují služby Facebooku ani v podobě přidruženého chatu. WhatsApp měl v roce 2014 asi 400 milionů uživatelů, Facebook jej koupil za devatenáct miliard dolarů.
Instagram i Whatsapp nyní tvoří dvě nosné stěny facebookového impéria. Proto právě na ně míří žaloby: soud má prý akvizice zrušit, a Zuckerberga tak donutit firmu de facto rozdělit, nebo aplikace prodat. Vzhledem k tomu, jakou roli pro něj nyní hraje Instagram a jaký zatím nevyužitý monetizační potenciál se ještě skrývá ve WhatsAppu, přestavuje takový případný krok pro digitálního magnáta strašlivou ránu.
Namísto většího provázání aplikací a vykrmení digitálního behemota by se Facebook musel rozkrájet na jakési oddělené minibehemoty, kteří by přirozeně ztratili cennou možnost synergie, zřejmě část uživatelů, a hlavně faktický monopol na významnou část lidské komunikace v širokém smyslu slova.
Situace nepřijatelná, řešení složité
Postavení Facebooku je zřejmě dlouhodobě neudržitelné. Po kauzách, jako byla Cambridge Analytica, a státních regulačních snahách proti bujícím dezinformacím a nenávistným projevům je Zuckerberg (v podstatě právem) leckde vnímaný takřka jako dystopický záporák. Moc, kterou získal kontrolou nad lidskou komunikací, je až bezprecedentní. Úměrně narůstá tlak i kritika.
Podobně jako u jiných vlastníků digitálního prostoru, v němž se odehrávají významné veřejné procesy a kam se objektivně přeneslo množství mezilidských interakcí, zde vyniká nepoměr komerčního záměru a objektivního vlivu. Argument, podle kterého je účast na korporátních platformách dobrovolná, neobstojí. Pro bezpočet lidí se nejen WhatsApp, ale i Facebook stal něčím, co je třeba mít v provozu kvůli práci či podnikání, pokud si nechtějí komplikovat život nebo se znevýhodnit před konkurencí.
V kontextu rozličných kauz neprůhledného či přímo pochybného nakládání s daty, politické manipulace, množství třetích stran některých licenčních ujednání a podobně navíc nelze mluvit o tom, že by lidé při registraci na naprostou většinu digitálních služeb poskytovali informovaný souhlas s tím, co všechno může vlastník dělat. Zvláště pro laiky je pochopení konkrétního významu smluvních podmínek stále neúměrně obtížné až nemožné.
Že se proto nesmírně silné firmy musí „nějak“ omezit, je již nějakou dobu víceméně bez diskuse. Tím spíše, že je prostředí sociálních sítí u širší veřejnosti stále mizerně reflektované a v posledních desetiletích se vlivem digitálních korporací i státních zájmů naprosto rozpadly lévyovské technooptimistické vize devadesátých let. Možnost rozdělení Facebooku či spoutání Googlu (nebo Amazonu a tak dále) není úplně novým nápadem.
Přesto má několik úskalí. V prvé řadě není — a to bez ohledu na nynější mediální hemžení kolem amerických žalob — skutečně na stole. Soudní tahanice mohou trvat mnoho let a nikde není psáno, že skončí tím, co žádají stěžovatelé. Americká justice s největší pravděpodobností bude chápat rozdělení Zuckerbergova gigantu až jako poslední možnost.
Oddělit jednoznačně Facebook od Instagramu jednak znamená technické úpravy a odstranění integrace zbudované v posledních letech, jednak množství možných právních překážek. Zuckerberg se navíc jen tak nevzdá. Již nyní mimo jiné pochopitelně namítá, že se žaloby vztahují k hluboké minulosti.
Bez politiky to nepůjde
Podobné právní bitvy sice postupně sílí, a místy mají dokonce první dílčí výsledky, nelze ale říci, že by šlo o úplnou novinku. Jak opakovaně poukazovala agentura AP, aktuální antimonopolní žaloba amerických úřadů na Google se zvláštní ironií osudu odráží významný spor konce devadesátých let. Tehdy se ovšem soudil Microsoft a Google se — vybaven vzdorem proti tehdejším hegemonům — teprve rodil.
Nyní je situace horší i lepší současně. Horší proto, že role obrů je s koncem devadesátých let naprosto nesrovnatelná a tehdejší monopolní sklony Microsoftu působí ve srovnání s impériem Facebooku, Googlu, Applu či Amazonu jako dětská hra. Lepší díky postupně rostoucímu zájmu politiků i kritických odborníků.
Jistou naději také vzbuzuje, že jako se kdysi k Microsoftu utvořila souběžná opensourcová a linuxová komunita, tak nyní existují nekorporátní — byť ve srovnání droboučké — alternativy i teď: nekomerční programátorská a hackerská uskupení vůči stejně zaměřeným komerčním firmám, Mastodon vůči Facebooku, Signal vůči WhatsAppu, přímo v České republice NoLog vůči službám Googlu a dalším pro sdílení textového editoru, tvorbu anket, zkracování odkazů, posílání digitálních zásilek a podobně.
V úhrnu ale nemůžeme čekat, že by se v dohledné době něco opravdu změnilo. Digitální korporace včetně Facebooku jsou sice pod tlakem a stávající žaloby naznačují vůli k řešení, skutečně systémová a demokratická perspektiva je nicméně dlouhodobým projektem v rané fázi. Jeho rozvoj vyžaduje jak debatu, která u nás v podstatě ještě nezačala, tak značnou politickou představivost a snahu.
I kdyby se Americe podařilo Facebook žalobami zbavit postavení, nijak to negarantuje, že se neobjeví jiný obr disponující množstvím uživatelských dat k prodeji a, mírně řečeno, netransparentní politikou. Jak jsem zmiňoval výše, Zuckerbergova původní síť již nějakou dobu ani není nejdynamičtější částí digitálního trhu. Mladší lidé míří úplně jinam — v případě těch výrazně mladších hlavně na bleskově rozšířený a nad rámec nejkřiklavějších kauz sexuálního predátorství málo probádaný TikTok.
Jediné, co může reálně vyřešit korporátní problém, nejsou soudy. Přístup k uživatelským datům (stejně jako k času a pozornosti uživatelů) představuje poměrně novou a velmi cennou formu kapitálu, jehož kontrola a případná regulace je vždy politickou otázkou. Zvlášť v České republice to leckdo neuslyší rád, ale i takový digitální kapitál lze alespoň teoreticky omezit, ba dokonce vyvlastnit či přesunout pod nějakou formu správy nezávislou na finančních i státních zájmech.
Stala-li se ze sociálních sítí a dalších platforem rozvíjených a spravovaných digitálními korporacemi objektivně vlivná, široce žádaná i pro veřejný život zásadní oblast — a my víme, že ano — nelze otázku veřejné kontroly nad danou částí kyberprostoru odmítnout jako zpochybňování soukromého vlastnictví či něco podobného.
Množící se soudní kauzy a žaloby jen stěží přinesou konečný výstup. Spíše naznačují, že vznikla nevyřčená poptávka po stabilním a legitimním řešení pro digitální prostředí, kterou někdo musí zvednout. Raději dříve než později. Lehké to ovšem nebude.