↗

Mohou být zpravodajství a informační infrastruktura — tedy živná míza jakékoliv demokracie — závislé na digitálních technologiích, které pro své obrovské obecenstvo vytváří možnosti celosvětové svobody vyjádření, zatímco algoritmičtí (tedy ne-lidští) aktéři se zasazují o dosud bezprecedentní šíření mylných zpráv a dezinformací? Foto Alexandre Dulaunoy, Flickr

Po celém světě se Evropská komise těší pověsti předního regulačního aparátu velkých technologických firem. V jejím čele stojí komisařka Margrethe Vestagerová, která zodpovídá za „Evropu digitálního věku“ a jejíž nejnovější zásluhou jsou návrhy Zákona o právu na digitální služby a Akt o digitálních trzích, oba navržené 15. prosince. Avšak už 6. ledna, kdy celý svět sledoval útok rozlíceného davu na americký Kapitol, se ukázalo, jak nedostačující tyto zákony jsou.

Útok na samotné srdce americké demokracie byl podnícen a naplánován přes Facebook, Twitter a další digitálně-mediální platformy, což je pro Evropu velké varování. Přístup komise je však bohužel nedostatečný, protože se nedovede vypořádat s toxicitou firemního modelu těchto digitálně-mediálních platforem.

Vestagerová staví na zprávách o hospodářské soutěži, kde jsou Zákon o právu na digitální služby a Akt o digitálních trzích pojímány v rámci jejich dopadů na soutěž a na koncového spotřebitele. Avšak většinu z těch nejhorších zvěrstev, které velké technologické firmy páchají, nelze nahlížet a řešit prizmatem soutěže a konkurence. Návrhu komise chybí nejen opravdová regulační moc, ale vůbec pochopení způsobů, jakým digitálně-mediálními platformy vlastně fungují — mí známí v Silicon Valley si teď upřímně klepou na čelo.

Frankensteinovo monstrum

Od momentu, kdy se na scéně před patnácti lety objevily „sociální sítě“, se demokracie po celém světě podílejí na obrovském experimentu. Mohou být zpravodajství a informační infrastruktura — tedy živná míza jakékoliv demokracie — závislé na digitálních technologiích, které pro své obrovské obecenstvo vytváří možnosti celosvětové svobody vyjádření, zatímco algoritmičtí (tedy ne-lidští) aktéři se zasazují o dosud bezprecedentní šíření mylných zpráv a dezinformací?

Všechno napovídá tomu, že tento experiment se vymyká z kontroly, podobně jako Frankensteinovo monstrum, které ničí a plení naše sociální prostředí. Facebook je momentálně největším mediálním gigantem v dějinách a své služby publikace a vysílání poskytuje 2,6 miliardám pravidelných uživatelů. Dalším miliardám lidí je prostředkuje přes své dceřiné společnosti WhatsApp a Instagram. Sto dezinformačních zpráv o covidu-19 bylo na Facebooku sdíleno 1,7 milionkrát, a těšilo se 117 milionům shlédnutí — to je mnohem větší veřejný zájem, než kterému se dohromady těší New York Times, Washington Post, Daily Mail, Le Monde, Süddeutsche Zeitung, ARD, BBC a CNN.

Ve více než 70 zemích se digitálně-mediální impéria podílela na dezinformačních kampaních za účelem změny výsledků voleb — na Filipínách dokonce napomáhala zvolení kvazi-diktátora — a umožnila šíření často živých nahrávek zneužívání dětí, pornografie či masové vraždy, jako v případě střelce z Christchurch. Jak pak můžeme očekávat, že dosáhneme jasných výsledků v otázce klimatických změn, když většina videí na YouTube, která si berou za téma klimatické změny, popírá vědecké poznatky a když sedmdesát procent z toho, co lidé na YouTube sledují, získalo publikum zásluhou senzacechtivého algoritmu, který jim stále doporučuje další podobná videa?

Tradiční média musí ctít zákony a regule a nesou jistou míru odpovědnosti za to, co vypustí do světa. Ačkoliv existuje hodně prostoru pro kritiku, aspoň víme, že k výběru zpráv využívají živé lidi, kteří řeší, co se do hlavního zpravodajství dostane a co ne. To s sebou nese jistou míru odpovědnosti, protože tato rozhodnutí mohou pak být korigována žalobami či jinými způsoby kontroly.