↗

Roman Rakowski je vysokoškolským pedagogem. Ve své vědecko-pedagogické činnosti se zaměřuje na oblasti politické filozofie a filozofie technologií. Foto Archiv Roman Rakowski

Věnujete se filozofii technologie. Filozofie a společenské vědy obecně na první pohled s technologiemi nejdou zrovna dohromady. Co nám filozofie může o technologiích říci?

Filozofie techniky či technologie není na českém poli teorie příliš rozšířena. I když zde máme mnoho jmen, která se tímto tématem zabývala, jedná se o oblast spíše okrajovou nebo subsumovanou pod teorii a filozofii médií. Technika a technologie nám asociují spíše něco praktického, hledání východisek z konkrétních technických problémů: technika je tedy často považována za pouhý prostředek společenských cílů. Tím je také ustanoven určitý dualismus, který techniku a společnost dělí do dvou izolovaných světů.

Ovšem už od první průmyslové revoluce či industrializace vidíme, že technika způsobuje velké společenské a kulturní změny. Vedla nakonec až k masovému rozvoji manufaktury, čímž doslova proměnila svět do podoby, jak jej známe dnes: svět oddělený od přírody a odosobněný od duchovna.

Negativní nahlížení na techniku, a tedy i na filozofii techniky, společenské vědy ochuzuje o určitý způsob nazírání a interpretace současného světa, ve kterém je technologie se společností nepochybně v symbióze. Technologie hrají v současném univerzu dominantní roli, a tato role stále posiluje.

Může být filozofie jako obor technologickým inovacím nějak nápomocna?

U této „pomoci“ lze poukázat na dvě základní roviny: na řešení technologických etických otázek a na reflexi společenských dopadů techniky.

Za prvé, implementace nových technologií se bez filozofie neobejde, stojí totiž před velkým problémem, který je popsán v tzv. Moorově zákoně: každých osmnáct měsíců se výkon výpočetních obvodů zdvojnásobí, což implikuje to, že se technologie vyvíjejí exponenciální rychlostí. Znamená to mimo jiné, že se technologie vyvíjejí rychleji než právní rámce, které zaručují naše bezpečí. Potenciál nových technologií tedy vlastně nelze naplno využít. Vývoj normativních rámců ve formě konkrétních zákonů je logicky pomalejší než vývoj samotných technologií.

Uveďme si jako příklad autonomní vozidlo. Bude-li skutečně plně autonomní, bude se v konkrétních situacích samo rozhodovat. A zde nastává problém. Musíme totiž předem zajistit to, podle jaké etické koncepce se toto rozhodování bude řídit — rozhodování nemůže být zcela arbitrární. Umělá inteligence a algoritmy se řídí formálními pravidly, a není zde tudíž prostor pro nahodilost tak, jak tomu je u lidského rozhodování.

Slabá umělá inteligence je založena na pravidlech formálního jazyka, což znamená, že v rozhodování nefiguruje náhoda ani vágnost, nýbrž logika, matematické modely či statistika. Pokud tento systém postavíme před určité dilema, musíme mu nabídnout konkrétní řešení tohoto dilematu (např. nehoda na křižovatce) — je potřeba nějaké rozhodnutí do algoritmu vložit předem. Zde se neobejdeme bez společenských věd, které se rozhodováním systematicky zaobírají.

Moorův zákon však není jedinou příčinou rychlého technologického pokroku. Stávající technologie lze také sofistikovaně propojovat, čímž je můžeme dále posouvat novými směry. Touto cestou se vydávají aktuální start-upy, které se snaží přijít s inovacemi v rámci propojování současných technologií. Předpokladem je adekvátní znalost společenských potřeb a problémů, na něž by tyto technologie mohly reagovat a být v tomto ohledu efektivní. Start-upům dnes vládnou spíše velké ideje než znalosti technologií samotných. Což nás vede k druhému bodu.

Za druhé, pokud bychom se pokusili definovat povahu současné společnosti, která je neoddělitelně spjata s informačními a komunikačními technologiemi, mohli bychom hovořit o epoše, jež je z velké částí organizovaná prostřednictvím analýzy a zpracování Velkých dat (Big Data). Takový technologický obrat k digitalizaci má dopad na vlastní poznání univerza.

V kontextu digitálního obratu se mění etablované opozice jako subjekt/objekt, stát/společnost, politika/ekonomika, veřejné/soukromé, spotřeba/výroba, čas/prostor, mysl/tělo, práce/volný čas či kultura/příroda. Kvůli technologiím dochází k velkým společenským změnám a filozofie by měla sloužit také k tomu, aby tyto změny svými nástroji reflektovala.

Vedle filozofie technologie se zabýváte také politickou filozofii, což je o něco tradičnější disciplína. Propojujete nějakým způsobem tyto přístupy? Existuje něco jako politická filozofie technologie?

Existuje. Bylo by dokonce zvláštní tyto dva přístupy nepropojovat. Výše zmíněné setření hranice mezi technologiemi a společností staví teoretiky do dvou základních táborů — na stranu technologického determinismu a na stranu sociálního konstruktivismu. Tedy před otázky, zda nás technologie zcela předurčují, či naopak my technologie přizpůsobujeme svým společenským cílům.

Ačkoli za pozornost stojí oba tábory, je otázkou, zda toto nahlížení nepřekročit, protože technika se dostala na úroveň, ve které už nejsme schopni vzájemné vlivy technologií a společnosti oddělit. Tento vztah už dávno není transparentní. A překročit toto dělení lze právě prizmatem politiky. Techniku tak nebudeme chápat jako něco neutrálního, ale spíše jako něco, co se utváří a působí v kontextu hodnot, názorů a ideologií.

Podle Thomase Allmera je potřeba kritického a dialektického přístupu, který „chápe vývojové zvraty a dynamiku techniky jako progresivní a regresivní linie vývoje a techniku jako hybatelku společensko-technických změn“. Technika je definována ještě před svým vznikem, a díky tomu podporuje stávající společenské vztahy.

Kanadský filozof techniky Andrew Feenberg dokonce rozpracoval koncept kritické teorie techniky. Ten poukazuje na to, že se v současném digitálním světě odehrává podobný proces odcizení, který jsme mohli identifikovat v prostředí analýzy klasické kritické teorie.

Například Thomas Allmer ve své teorii pracuje s nástroji, které umožňují sdílená data zkoumat kriticky z perspektivy ekonomicko-mocenských vztahů. I když se zdá, že s daty nakládají uživatelé, jsou ve skutečnosti ve vlastnictví někoho jiného, kdo doopravdy rozhoduje, jak se s nimi naloží. To je jistě znepokojivé a je potřeba prozkoumat, jaký to má na uživatele vliv.

Prostřednictvím uživatelských dat se jednoduše hromadí kapitál, čímž se toto digitální prostředí stává arénou bojů, ve které vznikají třídní a společenské rozpory. To, že se tento princip akumulace kapitálu přenesl z materiálního prostředí komodit do digitálního světa, je pouze součástí evoluce komodifikace. Ovšem komodifikovat veřejné statky (jako jsou data) nese řadu komplikací, například politizaci ochrany soukromí. Z toho důvodu je potřeba vytvořit nové formy kapitálu, a nejlépe do této digitální výroby zapojit samotného uživatele, který data neustále produkuje. Pokud bychom se drželi slovníku kritické teorie, lze tento fenomén označit pojmy digitální ideologie a digitální vykořisťování.

Někteří teoretici první generace kritické teorie, jako byl třeba Herbert Marcuse, věřili, že automatizace povede k emancipaci. Má podle vás automatizace skutečně emancipační potenciál? Jestli ne, jak to? Jestli ano, jaký?

Kritická teorie techniky nám ukazuje, že rozpory materiálního kapitalismus jsou přeneseny do světa kapitalismu digitálního. Z toho je zřejmé, že technologie žádnou emancipaci nepřinesla.

Zmíněná komodifikace je otázkou nejen dat a digitálního kapitalismu, ale také otázkou automatizace. V tomto kontextu je automatizace vylučováním člověka z výrobního procesu ve prospěch akumulace zisku. Nemůžeme tedy čekat, že tento pokrok bude naplněn ideály emancipace.

Podívejme se například na koncept Průmysl 4.0. Všechny expertní dokumenty jako akční plány, národní iniciativy, expertní analýzy celou oblast automatizace redukuji na oblast konkurence na trhu. Operuje se zde s termíny jako udržitelnost a konkurenceschopnost, přičemž se tento jazyk běžně objevuje také u odborů. Automatizace zde nemá žádný etický rozměr, má pouze zajistit výhodu subjektů v tržním prostředí.

Stále zde ovšem máme problém racionalizace, tedy definování techniky už před její implementací. To dokazuje, že automatizace nemůže vést k emancipaci člověka (jak si původně myslel Marcuse). Politickým problémem pak je to, jakým způsobem se nám podaří uchopit emancipační potenciál techniky? Jsou pro tuto emancipaci třeba technologické nebo politické změny? K tomu nám vedle empirického výzkumu pomůže právě filozofie techniky, dialektika techniky a společnosti, která cílí na společensky podmíněné konstruování techniky a dopady techniky na společnost.

O technologických inovacích se dnes často píše mimo jejich politický kontext, což je do velké míry v rozporu s přístupem kritické teorie. Jak provázaný je dnes vývoj technologických inovací s politickým rozhodováním? A mohou na něj mít běžní občané nějaký vliv?

Feenberg tvrdí, že technika musí být interpretována jako každý jiný artefakt (ovšem opak je pravdou, často je spíše technika z humanitního studia interpretace vyloučena). Pokud budeme spojení mezi společnosti a technikou přehlížet, pak ji budeme chápat jako sebe-produktivní. Technika je politická, nerodí se ve vakuu, mimo politické ideologie, nýbrž vždy v konkrétním sociálním diskurzu.

Z tohoto důvodu pak Feenberg předpokládá, že do povahy techniky je možné zasahovat prostřednictvím veřejného mínění, a požaduje tedy demokratizaci techniky. Technika stojí za politickou a ekonomickou mocí, a z tohoto důvodu by měla být součástí debat veřejného prostoru: nelze být občansky autonomní, nebudeme-li mít možnost o procesu technologizace rozhodovat. Feenberg si však uvědomuje, že tento požadavek nezvládl naplnit ani komunismus. Zdá se proto, že vývoj inovací je nezávislý na poptávce. Neměli by občané mít právo rozhodovat o tom, jaké technologie budou implementovány a jaké nikoli?

Rozvoj techniky je však výsledkem mnoha faktorů (pravidel, norem, poptávky atd.), a její smysl se tudíž ustavuje až v průběhu vlastního provozu ve společnosti. Je proto potřeba zkoumat ideologii techniky, tedy to, jak lidé nakládají s tím, že rozvoj techniky nemohou plně ovlivnit.

Do technologií jsou často a zpravidla nevědomě vkládány konkrétní hodnoty, a právě hermeneutika technologií by měla být s to je odhalovat a interpretovat. Technologie mohou do určité míry reprezentovat naše zájmy (preference automobilu reprezentuje odlišné hodnoty než preference jízdního kola). Můžeme se tedy ptát, zda tyto zájmy techniku definují? Demokratizace techniky předpokládá, že technologie jsou aspektem veřejného života, který zahrnuje normotvorné procesy jako je diskuze či protest. Požaduje proto, aby se technologický design orientoval spíše na hodnoty než instrumentalizaci.

V souvislosti s automatizací se hovoří o zániku nemalého množství pracovních míst. V poslední době se do veřejné debaty vrací téma základního nepodmíněného příjmu. Mohl by být jedním z řešení negativních důsledků automatizace?

I když není zcela zřejmé, zda automatizace a nástup nových technologií, které dokážou nahradit repetitivní pracovní pozice, předběhne vývoj politik národních států, je určitě na místě o základním nepodmíněném příjmu hovořit jako o jedné z možností řešení případné krize na trhu práce. Je ale nutné pro jej prve legitimizovat politicky a až poté hledat ekonomické možnosti k uvedení do praxe. Politika je v krizových situacích ekonomickým změnám nakloněna. Větší problém základního příjmu ale skutečně vidím v polticko-kulturním rozměru.

Podle knihy Nicka Srnicka a Alexe Williamse Inventing the Future není nepodmíněný příjem pouhým ekonomickým nástrojem redistribuce prostředků, ale mnohem více politickým nástrojem společenské transformace. Pozměnil by všechny oblasti společenského života, což je problémem kultury jako celku. Autoři uvádějí čtyři momenty takovéto politické transformace:

1. Převrácení moci mezi prací a kapitálem. Lidé dostanou možnost zvolit si druh vykonávané práce dobrovolně. Dělnici tak získají kontrolu nad svými pracovními pozicemi.
2. Transformace nejistoty ve flexibilitu. Dnes je flexibilita zobrazována spíše jako nejistota než jako svobodné rozhodnutí. Zavedením základního nepodmíněného příjmu se tento obraz změní, dělníci si budou moct druh práce vybírat, kombinovat různé druhy práce a upřednostňovat to, co budou považovat za vhodné.
3. Přehodnocení různých typů práce. Lidé si budou moci vybírat práci podle preferencí (adekvátně hodnocená, důstojná či smysluplná), což povede k tomu, že nudná, rutinní a nebezpečná práce bude muset být lépe zaplacena. Povaha práce se stane měřítkem její hodnoty. Nejhůře hodnocená práce bude muset být automatizována. Dojde také k legitimizaci té neplacené práce, jež je dnes považována za samozřejmou (práce v domácnosti, péče o druhé atd.). Zvýrazní se tak skutečnost, že všichni jsou součástí reprodukce kapitálu, a všichni si tedy zaslouží uznání.
4. Naplnění feministických požadavků, které poukazují na naturalizované předsudky, podle nichž je například za živitele rodiny považován muž. Základní nepodmíněný příjem by vedl k emancipaci žen v soukromé sféře společnosti. To by umožňovalo experimentování v rámci rodin a komunit.

Jaká další možná řešení negativních důsledků současného technologického vývoje vy sám definujete?

Zdá se, že velkým problémem dneška je to, že digitalizace vede k velké nerovnosti. Hovoří se o tom, že data jsou surovinou/komoditou 21. století. Ovšem karty jsou už rozdány a velkým společnostem nakládajícím s daty nelze vůbec konkurovat. Pokud se tento nový fenomén nepovede ošetřit a regulovat právně, bude potřeba trh přesunout do jiných odvětví a oborů. Uvádí se, že 90 procent podniků se zaměřuje pouze na 10 procent světové poptávky v širokém smyslu. Možným řešením tedy je ekonomiku zacílit na zbylou problematiku, na lokální problémy atd.

Je tedy potřeba prodiskutovat, zda není vhodné státní podporu zaměřit na ty projekty, které svůj fokus zaměří na komodifikaci problémů, ekologické krize a řešení negativních důsledků automatizace. Největším problémem současné produkce je konkurence. Pojďme tedy trh podpořit tak, že nebudeme firmám podávat normativní návody, pouze začneme více podporovat tu oblast, která hledá cesty z krize. Tím by bylo možné technologický utopismus obejít.

JAROSLAV MICHL