Uber a spol. jsou odsouzeny k zániku

Aaron Benanav

Společnosti jako Uber a Lyft nejsou pohádkově bohaté, právě naopak. Svou kartu vsadily na automatizaci, ta ovšem nepřichází. Nezbývá jim než čekat a mezitím odírat své zaměstnance, co to jde.

Společnosti jako Uber a Lyft stlačují příjmy svých pracovníků, aby ucpaly díry, jimiž jim odtékají zásoby peněz. A řidiči se nyní začali bouřit. Foto Twitter greg jeske

Pod pohrůžkou, že se stáhnou z celé Kalifornie, dosáhly Uber a Lyft odložení nařízení, které jim ukládalo překvalifikovat své řidiče z nezávislých kontraktorů na zaměstnance. Jejich argumentem bylo, že podobnou změnu nelze naplánovat ze dne na den — od rozhodnutí kalifornského nejvyššího soudu přitom uplynuly už více než dva roky. Firmy měl donutit ke změně také nový kalifornský zákoník práce s názvem AB5, který vešel v účinnost na počátku roku.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Zdálo by se, že firmy jako Uber musí na svých řidičích „zaměstnancích“ pohádkově vydělávat. Pravda je ale dost bizarní. Uber a Lyft ve skutečnosti nevydělávají vůbec.

Naopak, už roky přicházejí o peníze, protože vozí pasažéry pod cenou — právě díky takovým agresivním praktikám obsazují trhy po celém světě. Stlačování platů řidičů na minimum ovšem není jejich hlavní strategií, jak se stát ziskovými. Pouze jím zpomalují rychlost, s níž prošustrovávají své peníze.  

Existence Uberu a Lyftu z velké části odráží sázky Wall Streetu na automatizaci. Ty se ovšem dosud nenaplnily. Legislativní útoky na svou nelegální personální politiku se proto snaží zkrátka přežít do chvíle, než se dočkají konkurenceschopné technologie pro samořídící auta.

Nástup autonomních vozů by Uberu a Lyftu umožnil vyhodit své řidiče na dlažbu. Dominantní pozice na trhu sdílené taxislužby již dosáhly, a proto by v takovém případě sklidily díky svému monopolu obří zisky. Neexistuje žádná realita, v níž by placení důstojných mezd řidičům představovalo nějakou součást jejich dlouhodobého byznysplánu.

Pouze ve světě, kde zoufale chybí výdělečnější investiční příležitosti, je myslitelné, aby obří nadnárodní společnosti vznikaly na půdorysu divokých sázek na vzdálené futuristické technologie. Korporace a bohatí jednotlivci akumulovali ohromné množství peněz a nedokážou přijít na to, kam s nimi, protože návratnost investic je extrémně nízká.

Odvrácenou stránkou prudce klesajících výnosů z obchodních investic je ochabující ekonomický růst — ekonomové tomu říkají „sekulární stagnace“. A právě toto, již druhé desetiletí trvající, zpomalení zrodilo prekarizovanou pracovní sílu, na které Uber a Lyft stojí.

Pomalu rostoucí ekonomiky mají slabý pracovní trh. Starší zaměstnanci, kteří přišli o práci, mají problém najít srovnatelné zaměstnání, zatímco mladí vstupující na trh práce rozesílají stovky žádostí o zaměstnání, a pak končí na podřadném místě bez perspektivy postupu. Sdílené taxislužby se na nejistotě, která je v moderních ekonomikách všudypřítomná, jen přiživují.

Samozřejmě, že se smlouva s Uberem, v níž si člověk stanoví vlastní pracovní dobu, jeví jako práce snů — zvlášť představuje-li jedinou alternativu k třísměnné šichtě ve fastfoodu. Řízení za pomoci algoritmu vypadá ve srovnání s protivným šéfem podobně idylicky. Sdílené taxislužby dokonce zpočátku nabízely řidičům relativně výhodné sazby ve srovnání s dostupnými alternativami.

Uber i Lyft plánovaly nejspíš už dávno řidiče vyhodit a nahradit je roboty. Autonomní auta však oproti mnoha slibům malujícím éru automatizace stále zůstávají hudbou budoucnosti. Společnosti proto začaly stlačovat příjmy svých pracovníků, aby ucpaly díry, jimiž jim odtékají zásoby peněz. A řidiči se nyní začali bouřit.

Boj za práva pracujících pramení z rostoucího poznání, že expanze digitální ekonomiky neodráží vítězství nezastavitelné technologické změny tak přímočaře, jak se předpokládalo. Odmyslíme-li si rétoriku zaznívající ze Silicon Valley, ukazuje se, že zdánlivé technologické inovace znamenají ve skutečnosti pouze obcházení zákonných požadavků, například minimální mzdy.

Tím, že Uber nenazývá svoje pracovníky zaměstnanci, se vyhnul placení milionů dolarů do amerických fondů sociálního pojištění. V době ekonomické krize způsobené Covidem-19 přitom neváhal lobbovat u federální vlády za to, aby začala jeho pracovníkům vyplácet podporu v nezaměstnanosti.

Proč by však měl mít Uber všechny výhody a žádné povinnosti? Předně je rozumné požadovat po firmách, aby buď zaměstnávaly lidi ve standardním pracovním poměru, nebo vůbec. I tento požadavek je však v ekonomice vyznačující se nízkým ekonomickým růstem nedostatečný. Kýženou stabilitu zaměstnancům nepřinese. 

Kapitalistická ekonomika přinášela jistotu rozšiřujícímu se okruhu pracovníků pouze v obdobích rychlého ekonomického růstu, kdy klesající míra nezaměstnanosti umožnila stále více lidem požadovat lepší platy a příznivější pracovní podmínky. Éra raketově rostoucí ekonomiky však již dávno skončila a zpět se nevrátí.

Vysoký ekonomický růst v polovině 20. století, ke kterému se neustále obracejí všichni politici usilující o návrat prosperity, byl dán výjimečnými historickými podmínkami. Obnovení stabilního mezinárodního obchodu, které nastalo po dvou světových válkách, umožnilo největší růst produktivní kapacity v lidské historii, a to nejen v Evropě nebo USA, ale po celém světě. Rapidní expanze do roku 1970 však vedla k narůstajícímu překračování kapacity, jež vyústilo ve vysokou konkurenci a nízké výnosy z investic do mezinárodně obchodovaných produktů. Lidé se museli uchýlit k hledání práce v narůstajícím sektoru služeb, v němž je potenciál k růstu produktivity práce, a tudíž k ekonomickému růstu, podstatně nižší.

Nemožnost najít stabilní práci tedy není výsledkem postupující automatizace, která jako v případě autonomních aut většinou vůbec nenastala. Prekérní situace pracovníků je výsledkem každodenní reality — nízké výnosnosti v ekonomikách přesycených kapitálem a nedostatečnými příležitostmi jej investovat, když dividendy a zpětný odkup akcií stále častěji skoro nic nevynášejí. Následkem nedostatku příležitostí se obrovské objemy kapitálu nalily do spekulativních podniků jako Lyft a Uber, které mají velmi malý potenciál výdělku.

Není žádným překvapením, že vlády porušování zákona ze strany Uberu a Lyftu tak dlouho přehlížejí, a podílejí se tak na zhoršující se prekarizaci. Předchozí dekády strávily tím, že se v době klesajícího ekonomického růstu snažily usnadnit situaci investorům a uvolnit jim pravidla zaměstnávání a povinnosti platit daně. I tyto snahy o znovunastolení podmínek pro ekonomický růst prostřednictvím posilování firem a víry v postupné prokapání blahobytu však selhaly. A koronavirová krize šance ještě ztenčila.

Lidé potřebují jistotu, která není závislá na jejich zaměstnání. Současná pandemie to jen stvrdila. Ve světě bohatém jako ten náš a s technologiemi, které jsme dosud vyvinuli — i přesto, že sen o automatizaci se zatím nevyplnil — by měl mít každý přístup k jídlu, bydlení a zdravotní péči. Kdyby měli lidé tuto jistotu, proč by dělali tak odpudivou práci, za kterou nedostávají ani pořádně zaplaceno? 

Vlastníci Uberu a Lyftu vědí, že jejich byznys závisí na podmínkách, za nichž oni sami činí klíčová rozhodnutí formující naši budoucnost, zatímco my jsme vynecháni. Svět práce se musí demokratizovat. Uber a Lyft nám sice kladou překážky, jinudy ovšem cesta nevede.

Z anglického originálu „Why Uber's business model is doomed“ publikovaném v listu The Guardian přeložila MÍLA PALÁNOVÁ. Článek publikujeme se svolením autora.

    Diskuse