Uber, britské rozhodnutí a česká právní debata
Šárka HomfrayBritský nejvyšší soud rozhodl, že řidiči taxislužby Uber jsou jejími zaměstnanci. Přelomový rozsudek však nesmí zastřít, že právní debata o postavení prekarizovaných osob, pracujících v šedé zóně pro jiné podobné platformy, nás teprve čeká.
Minulý týden padl ve Velké Británii konečný verdikt ve sporu mezi platformou Uber a jejími dvěma bývalými řidiči ohledně charakteru jejich pracovněprávního vztahu. Britský nejvyšší soud ve svém rozhodnutí shodně s předchozím pracovním tribunálem dospěl k závěru, který by se dal parafrázovat příslovečným: „Pokud něco vypadá jako kachna, chová se jako kachna a zní jako kachna, pak je to kachna.“ Tedy že Uber není pouhá zprostředkovatelská platforma, ale zaměstnavatel.
Rozhodnutí soudu vyplynulo zejména z důkladné analýzy restriktivních podmínek, jimž řidiči jezdící pod hlavičkou Uberu podléhají. Tyto podmínky se krom samotného provozování služby týkají také jejího případného ukončení.
Verdikt soudu i jemu předcházející spor bývají označovány za přelomové. Svým způsobem tomu tak je, už proto, že rozsudky jasně vymezují, co může být vnímáno jako informační společnost a její služby ve smyslu unijní legislativy. Současně rozšiřují vymezení toho, co můžeme i z právního hlediska považovat za výkon závislé práce.
Neznamená to ale rozhodně nalezení konečné podoby pro tento typ pracovní platformy. Činnosti řady platforem, dokonce ani Uberu, se to v řadě jiných zemí včetně České republiky nemusí nijak dotknout.