Uber, britské rozhodnutí a česká právní debata
Šárka HomfrayBritský nejvyšší soud rozhodl, že řidiči taxislužby Uber jsou jejími zaměstnanci. Přelomový rozsudek však nesmí zastřít, že právní debata o postavení prekarizovaných osob, pracujících v šedé zóně pro jiné podobné platformy, nás teprve čeká.
Minulý týden padl ve Velké Británii konečný verdikt ve sporu mezi platformou Uber a jejími dvěma bývalými řidiči ohledně charakteru jejich pracovněprávního vztahu. Britský nejvyšší soud ve svém rozhodnutí shodně s předchozím pracovním tribunálem dospěl k závěru, který by se dal parafrázovat příslovečným: „Pokud něco vypadá jako kachna, chová se jako kachna a zní jako kachna, pak je to kachna.“ Tedy že Uber není pouhá zprostředkovatelská platforma, ale zaměstnavatel.
Rozhodnutí soudu vyplynulo zejména z důkladné analýzy restriktivních podmínek, jimž řidiči jezdící pod hlavičkou Uberu podléhají. Tyto podmínky se krom samotného provozování služby týkají také jejího případného ukončení.
Verdikt soudu i jemu předcházející spor bývají označovány za přelomové. Svým způsobem tomu tak je, už proto, že rozsudky jasně vymezují, co může být vnímáno jako informační společnost a její služby ve smyslu unijní legislativy. Současně rozšiřují vymezení toho, co můžeme i z právního hlediska považovat za výkon závislé práce.
Neznamená to ale rozhodně nalezení konečné podoby pro tento typ pracovní platformy. Činnosti řady platforem, dokonce ani Uberu, se to v řadě jiných zemí včetně České republiky nemusí nijak dotknout.
České hrací pole
Českou realitu výrazně pozměnil spor Uberu nikoli s jeho řidiči, ale primárně s řidiči a provozovateli taxislužby. Po různých soudních tahanicích vedl k uzavření memoranda mezi Uberem a vládou v dubnu 2018, ve kterém se Uber zavázal provozovat svou činnost jako taxislužbu podle zákona o silniční dopravě.
Po zájemcích o práci pro Uber v ČR nyní platforma vyžaduje průkaz způsobilosti řidiče taxislužby. Na podkladě soudního sporu s řidičem, kterým tímto oprávněním nedisponoval, vynesl své rozhodnutí nejprve Nejvyšší správní soud a následně koncem loňského roku i Ústavní soud.
Pořád ale nám tato rozhodnutí neříkají nic o povaze právního vztahu mezi Uberem a jeho řidiči. Nadto ani nijak nedopadají na činnost platforem zprostředkujících jiný druh práce. Ledaže by se v jejich činnosti našla paralela a jednalo by se o podobně regulované podnikání, jako je taxislužba.
Uklízečky online
Jednou z činností, která se v našich podmínkách těší zájmu o zprostředkování, je úklid a další služby pro domácnost. Už několik českých platforem se na takové činnosti orientuje, a není divu. Ačkoli u nás samozřejmě působí celá řada úklidových firem, nejsou primárně zaměřeny na služby pro domácnosti a nemusí takovou službu vůbec poskytovat, nebo ne za rozumné peníze. Pokud si některá domácnost chce nechat uklidit, pak v zásadě nemá moc možností, jak placenou výpomoc najít.
Je veřejným tajemstvím, že tato činnost je velkým soustem pro takzvanou šedou ekonomiku. Jedna věc je sousedská výpomoc nebo paní na mateřské či rodičovské, která za peníze uklízí známým. Něco jiného je však systém úklidů, vykonávaných obvykle ženami, nezřídka cizinkami z takzvaných třetích zemí, které jsou placeny bez jakékoli dokumentace a na ruku. Tyto ženy uklízejí v řadě domácností, jejich hodiny často přesahují plné úvazky, přesto z této činnosti nemají žádné garance ani účast na veřejných pojištěních.
Platformy se na svých webech předhánějí v garancích kvality a jednotné úrovně svých „paní“ a jejich práce — až krystalicky stereotypní genderová prezentace je samozřejmostí. Přitom ve všeobecných obchodních podmínkách uvádějí, že neodpovídají vůbec za nic, pouze za předání kontaktu, a rozhodně nekontrolují, pod jakým právním režimem tyto „paní“ uklízejí.
Podobnost s Uberem zde není čistě náhodná. Těžko však říct, jestli se v případě uklízeček do debaty zapojí podobná skupina sdružující určitý profesní zájem, jako se to stalo u taxislužby.
Prekarizace a její prohloubení
Ale i kdyby se to stalo a platformy specializované na úklidové služby skutečně prošly jistým vývojem, jsou tu i další odvětví lidské činnosti, které je možné zprostředkovávat. Bez právního ukotvení vztahu platformy a jejích pracovníků však lze očekávat, že budou následovat podobný model.
Tedy přísná regulace podávaného výkonu s možností okamžitého ukončení spolupráce bez jakýchkoli zaměstnaneckých garancí. Šedá ekonomika, nedokladované vyplácení mzdy v hotovosti. Platby platformě s nejasnými provizemi pro zprostředkovatele. Prekarizace dalších a dalších osob ze třetích zemí, které sem přijedou takovou činnost provozovat, protože když nejde o zaměstnanecký vztah, tak na to — zdánlivě — nepotřebují pracovní povolení….
Spolu s částí českých teoretiků pracovního práva se domnívám, že zde není vhodnou cestou tlačit platformy za každou cenu do zaměstnavatelské pozice. Koneckonců, že to nefunguje, vidíme u švarcsystému.
Na druhou stranu není možné nevidět, že se tím otevírají další možnosti pro zcela neregulovanou výdělečnou činnost, na níž nejenže tratí veřejné rozpočty, a tedy my všichni, ale přes zdánlivou výchozí výhodnost na ni doplácejí zejména dotčení pracovníci a pracovnice.
Je tedy do budoucna nezbytné debatovat o nějakém „třetím modelu“, který by stál někde mezi výlučně závislou prací a samostatnou výdělečnou činností. Modelu, kde by vztah příslušných aktérů nebyl úplně těsný, ale zároveň ani zcela bez garancí. A na takovou debatu se bez ohledu na Uber stále ještě čeká.