V minulém týdnu zveřejnila Evropská komise dlouho očekávaný první návrh směrnice o pracovních podmínkách v tzv. platformové práci. Přípravě návrhu předcházely dlouhé konzultace i množství expertní práce a vychází rovněž ze zhruba stovky soudních sporů, které již v rámci členských států Evropské unie v souvislosti s postavením platformových pracovníků proběhly.

Ačkoli návrh v průběhu projednávání nepochybně dozná změn, už v tuto chvíli lze konstatovat, že půjde o odvážnou regulaci, která mimo jiné může zahýbat platformovým trhem v rámci celé EU.

Co a proč se reguluje

Digitální ekonomika je široký pojem, platformová ekonomika pak tvoří pouze její určitou část. Návrh směrnice se nesoustřeďuje ani na celou oblast digitálních platforem, ty, které se vážou zejména k majetku (typicky krátkodobé pronájmy nebo sdílení aut bez řidiče) jsou z návrhu výslovně vyjmuty. Text se zaměřuje na platformy, které nabízejí práci, a to jak tu, která se odehrává čistě online (např. překlady), tak tu, která probíhá v „reálném“ světě, v určité lokalitě (typicky donášky jídla nebo alternativní taxislužba).

Postavení platformových zaměstnanců je doposud neregulované, přesněji řečeno, není regulováno nijak specificky. Jádrem debaty o jejich postavení je otázka, zda se jedná o zaměstnance či o samostatné podnikatele. Z dosavadních zjištění a různých kauz je nepochybné, že i u pracovníků, jejichž zapojení vykazuje řadu znaků závislé práce, je silná tendence je vytlačit z takové pozice a s tím spojené pracovněprávní legislativy.

Jedním z důležitých principů zakotvených v Evropském pilíři sociálních práv je však právo pracujících na spravedlivé a rovné zacházení co se pracovních podmínek týče a také přístup k sociální ochraně bez ohledu na typ a délku trvání pracovního vztahu. Nesprávná klasifikace pracovníků jako freelancerů jim však přesně tato práva (a některá další) odpírá.

Komise pochopitelně nepopírá pozitivní aspekty a přínosy platformové ekonomiky a neklade si za cíl ji úplně zničit. Motivem, který vedl k přípravě směrnice, je skutečnost, že při rostoucím objemu platformové práce roste i počet pracovníků a pracovnic, kteří vykonávají práci zcela neregulovaně, nebo v podobě, která obchází jak pracovní právo členských států, tak minima garantovaná v unijní legislativě.

Z rostoucího počtu soudních sporů a kolektivních akcí napříč EU, které byly iniciovány samotnými platformovými pracovníky, je zřejmé, že poptávka po lepším právním statusu tu je.

Kromě samotného statusu platformového pracovníka si směrnice klade za cíl zejména vytvoření rámce pro transparentnější fungování platforem, zejména v otázce tzv. algoritmického managementu, ale i celého fungování, včetně přeshraničního charakteru této činnosti.

Platformoví zaměstnanci

Podle údajů, jimiž Komise disponuje, klasifikuje své pracovníky jako nezávislé freelancery — v české terminologii OSVČ — 9 z 10 platforem, které v EU aktuálně aktivně působí. Řada z těchto osob ve své práci skutečně značné autonomie požívá, ale řada z nich reálně nijak samostatná není. Analogií jejich postavení je švarc systém, tolik populární už od 90. let minulého století.

Komise se při definici toho, kdo je platformovým pracovníkem v postavení zaměstnance, soustředila právě na tyto pseudopodnikatele, zatímco skutečným freelancerům autonomní postavení výslovně přiznává.

Jak je tedy v návrhu konstruováno postavení platformového zaměstnance? Návrh v první řadě definuje samotnou platformovou práci a následně osobu, která ji vykonává. Touto osobou je kterýkoli pracovník bez ohledu na charakter jeho vztahu s platformou. Následně pak z této skupiny vyděluje platformového zaměstnance, což je pracovník, který je k platformě vázán pracovní smlouvou nebo pracovním poměrem. Při určování toho, o jakou kategorii jde, se bude vycházet z předpokladu, že se jedná o závislou práci a že pracovník je platformou kontrolován, a tedy i zaměstnán.

Členským státům pak návrh ukládá povinnost taková pravidla pro určování platformových zaměstnanců, která budou jednak účinná, a jednou se budou opírat nikoli o formální ujednání (např. existenci pracovní smlouvy), ale o skutečný charakter vykonávané práce, zakotvit.

Lze předpokládat, že v českém právním prostředí půjdeme analogickou cestou jako u švarc systému, byť o ní můžeme mít své pochyby — zastřený pracovněprávní vztah budeme jednoduše nazírat jako nelegální zaměstnávání.

Algoritmický šéf

Další oblastí, jíž se návrh směrnice zabývá, je automatizované, algoritmické zadávání práce. Platformy používají algoritmy nejen pro spárování nabídky s poptávkou, ale i pro výraznou část managementu platformových pracovníků. Mezi tyto činnosti patří přidělování úkolů, monitoring výkonu, evaluace, výpočet odměny i rozhodování o dalším zapojení pracovníků nebo o ukončení spolupráce.

Digitální management je velmi efektivní a dobře škálovatelný, na podobu pracovních podmínek má však nezpochybnitelné dopady, a reálnou podobu kontroly nad pracovníky navíc spíše zakrývá. O tom, jakým způsobem algoritmy reprodukují existující stereotypy, a mohou tak být prostředkem genderové, rasové nebo jiné diskriminace, se již hodně napsalo.

Stávající úroveň transparentnosti těchto algoritmických procesů je eufemisticky řečeno nedostačující, a návrh proto mimo jiné usiluje o to, aby byly algoritmické principy v rámci pracovních podmínek dostatečně zřetelné.

Slabým místem může být reprezentace

Již v rámci úvodních konzultací bylo zřejmé, že shody nad výslednou podobou potřebné regulace nebude mezi evropskými sociálními partnery možné dosáhnout. Nepochybně i tato skutečnost vedla k určitým kompromisním formulacím, které mohou oslabit potenciál směrnice k dosažení vytyčených cílů. Jedním z těchto neuralgických bodů může být oblast reprezentace platformových pracovníků, včetně předpokladů pro kolektivní akci.

Přitom právě kolektivní akce sebeorganizovaných platformových pracovníků byla jedním z důležitých hybných momentů období před regulací. Tyto akce zaznamenaly řadu úspěchů i přesto, že dosud na ně nebylo možné aplikovat pravidla o odborovém sdružování a sociálním dialogu. Návrh směrnice může paradoxně znamenat jejich oslabení. Zde lze očekávat zejména adekvátní vyjednávání ze strany Evropské odborové konfederace.

Jako celek je návrh směrnice návrhem ambiciózním, s potenciálem ke skutečné změně chápání platformové práce. Zda to ke zlepšení právního postavení více než 5 milionů osob, u kterých Komise odhaduje, že jim je aktuálně nesprávně odpírán status zaměstnance, bude stačit, se teprve uvidí. Bude záležet jednak na vyjednávání a finální podobě textu, jednak na jeho transpozici a efektivním uplatňování nových pravidel členskými státy. Rozhodně lze ale návrh označit za dobrý — byť možná lehce opožděný — krok vpřed.