Když mi před několika dny vyšla knížka Proč jsme tak naštvané?, splnil se mi sen. Práce, která vydání publikace předcházela, byla náročná, zejména co se týče vstupů, které bylo nutné zpracovat.

Nešlo jen o data, výzkumy a analýzy, kterými jsou eseje podloženy, ani o teoretickou literaturu, díky nimž jsem zjištění mohla interpretovat. Knížka je z velké části vystavěna na osobních zkušenostech a zážitcích, na spoustě vzpomínek — hezkých i traumatizujících, na důvěrných tajemstvích a intimních trápeních, jak mých vlastních, tak z mého okolí.

To vše se už samotným sdílením stalo zkušenostmi obecnějšími, společnými, a jak nás učí staré úsloví, sdílená bolest je poloviční bolest a sdílená radost je dvojnásobná radost.

Být ženou tady a teď

Knížku tvoří soubor dvaceti čtyř esejů řazených v určité chronologii. Úvodní kapitoly se věnují dětství, výchově a vzdělávání „hodných holčiček“. Následuje období mladé dospělosti a orientace na trhu práce, včetně zpochybnění kultu mládí.

Mateřství popisuji jako údajný jediný úděl ženy a zároveň jako velmi radikální akci. Následují kapitoly spojené s veřejnými aktivitami i politickým úsilím. Kapitola „Moc a síla“ je myslím ze všech nejnaštvanější a právě její psaní mi pomohlo ujasnit si emoci, ze které v knížce vycházím — a tedy i její titul.

Po kapitole nazvané „Kdo přispívá do systému“, věnované postavení seniorek, následují části zaměřené na obecnější koncepty, jako jsou esencialistické konstrukce univerzálního ženství, intersekcionální analýza nebo terminologické zmatení, se kterým se potýkáme, když u nás hovoříme o feminismu.

Přišlo mi důležité nepopisovat jen životní zkušenosti, které jsme většinou zažily nebo zažijeme, ale podívat se na naše postavení optikou feministického smýšlení a feministické praxe — bez této perspektivy bych se obávala, že by knížka byla dost možná jen ufňukaná.

Všichni lidé sestrami jsou

Mám velké privilegium v tom, že můžu spolupracovat s velkým počtem českých společenskovědních osobností, s aktivisty a aktivistkami, s drahým kamarádstvem z médií i z neziskového sektoru, i odjinud. Během práce na jednotlivých tématech jsme spolu mluvili o jejich pracovních zkušenostech, o tom, co se podle nich daří nebo naopak nedaří měnit.

Prospělo to jak mému pochopení celé řady fenoménů, tak — troufnu si říci — i textu samotnému. Jsem vděčná za všechnu spolupráci a ráda bych, kdyby se mi podařilo práci těchto lidí zviditelnit. Zejména český společenskovědní výzkum si to opravdu zaslouží. Bez něj bychom těžko kdy mohli porozumět sami sobě.

Nakladatelka Barbora Baronová usilovně pracuje na podpoře české bibliodiverzity. Tím, že knížka vyšla právě u ní, dostalo se jí neuvěřitelné péče. Nejen, že je krásná a kvalitně vypravená, ale i proces editace a přípravy textu byl neskutečně přínosný. Koncept autorství je pochybný a u knížek tohoto typu je extrémně důležité, aby byly podrobeny kritickému čtení už ve stádiu přípravy. Také jsem díky Báře více nakoukla do fungování českého knižního trhu — a nebyl to právě hezký pohled.

Omezím se v tuto chvíli na konstatování, že je na diskuzi, kolik by měly knihy vlastně stát, a pokud nám některá kniha přijde drahá, proč tomu tak je. Měly by být knihy levnější nebo by měly být české výdělky vyšší? Případně, neměla by být vyšší veřejná podpora literatury, která není masovým produktem? Je to jen malinký výsek dlouhodobé české kulturní politiky, ale výsek velmi ilustrativní.

Proč jsme tak naštvané?

Práce na knížce vyžadovala mimo jiné i hodně sebepochopení a sebepřijetí. Nebylo možné ji napsat jinak než osobně, částečně autobiograficky. Už od samého začátku své publicistické činnosti je důležitým principem mého psaní konfrontace individuální zkušenosti se systémovým nastavením. Nežijeme ve vzduchoprázdnu a i tentokrát se mi potvrdilo, že rozumět lépe společnosti znamená rozumět lépe sama sobě.

Bylo mým cílem v této knížce umožnit toto lepší porozumění i všemu čtenářstvu, ať už je mu má práce známá nebo ne. Věřím, že i ten, kdo přistupuje k feminismu kriticky a nesouhlasně, najde v knížce podněty k přemýšlení. Ale v kritické čtení, diskuzi i polemiku doufám zejména u těch čtenářek a čtenářů, se kterými se plavíme v zásadě na stejné vlně. Moc se na to těším.