↗

Dneškem můžeme zamávat a vydat se civilizovanějším směrem, kde se lidé vzájemně uznávají a pečují o sebe. Foto Jakub Joachim

Dnešek si zapamatujeme. Je totiž nejen Mezinárodní den žen, ale současně poslední den Miloše Zemana v roli prezidenta. Jak symbolické. Je těžké vymyslet téma, v němž v roli prezidenta české společnosti neškodil. Jedno je však jisté, ženskou otázku pošlapával nevkusně a vytrvale.

Svůj velký politický návrat z Vysočiny opentlil v televizním duelu s protikandidátem Karlem Schwarzenbergem tímto výrokem:

„Víte, jaký byl rozdíl mezi knížaty a zemany? Knížata měla právo první noci. A díky tomu zdegenerovala, protože své nevolnice nemusela znásilňovat, nemusela tedy vydávat energii na toto znásilňování. Zatímco my zemani jsem si svého práva, nejenom v sexuální oblasti, vždycky toto právo museli těžce vybojovat, a proto jsme nezdegenerovali.“

Tento citát opisuji ručně, nikoliv metodou Ctrl+C a Ctrl+V, a je to čirý masochismus. Reprodukce slovo od slova je mučivý proces, při němž mi zvrácený obsah citátu leze skoro pod kůži. Co si to národ před deseti lety proboha zvolil. V jednadvacátém století? V Evropské unii?

Trapných poznámek na ženy Zeman vyprodukoval na veřejnosti více než dost. V roce 2017 pronesl ve Sněmovně na adresu ochránkyň přírody, které se účastnily blokády v národním parku Šumava, že je měli dřevorubci přeříznout… Místo, aby takové výroky veřejnost a novináři ostrakizovali, tradovalo se označovat je za „bonmoty“, což vychází z francouzského bon mot — dobré slovo. Inu, další symbolická ukázka toho, jak moc se český politický a mediální provoz odpoutal od reality.

V létě roku 2017 Zeman nedokázal nepřispět názorem na takzvané burkiny, koupací oděv muslimek. „Záleží na tom, jak ty ženy vypadají. Jsou ženy, které by měly být zahaleny co nejdůkladněji kvůli tomu, jaké jsou jejich proporce. A pak jsou dívky, kde bych jim tu burkinu strhnul.“

Budiž mu k duhu, že není zdokumentováno, že by kdy z nějaké ženy skutečně něco strhal. Možná se prozíravě v politice obklopil všelijakými gorilami, vůči nimž by si něco takového nikdy nedovolil. Možná. Pravděpodobnější však budou jiné důvody pro jeho výběr politických kumpánů.

Na summitu NATO v roce 2019 pak Zeman na adresu některé z progresivních evropských premiérek — není jasné, kterou měl přesně na mysli, neboť nejmenoval — pronesl: Kdo sem tu feministku pustil?

A v roce 2021 přispěl k pokřivení české veřejné debaty výrokem, že „transgender osoby jsou mu bytostně odporné“, na což navázal nářky na sufražetky, Me Too a Prague Pride. Ti všichni ho dle jeho slov „úplně štvou“.

Česká politická, veřejná a kulturní debata už snad trpěla dost. Po deseti letech „zemana“ střídá generál, který naštěstí ví, že znásilňování je zločin, nikoliv výsada. Na otázku magazínu Heroine, zda by se označil za feministu, před volbami řekl: „Pokud to vnímám z pohledu, který jsem zmínil — rovné příležitosti, stejné hodnocení, ochrana tam, kde je to zapotřebí, ať už se to týká ochrany před domácím násilím, nebo třeba v mém případě i ochrana žen ve válečných konfliktech, protože násilí na ženách se stává dokonce i zbraní v některých konfliktech, tak ano. Ale samotná definice je tak široká, že bych asi těžko hledal dvě stejné.“

Zemanovu hradní epizodu tak můžeme uzavřít s tím, že právě díky němu — a jenom jemu navzdory — Česká Republika za posledních deset let přece jenom učinila několik kroků civilizovaným směrem.