↗

„Aktuální otázka pro českou společnost i globálně nyní zní, za jakou cenu lidé ještě budou chtít demokracii podpořit jako lepší systém vládnutí nebo zda už jsou některá témata důležitější než existence demokracie sama o sobě. Nyní bude velmi záležet na tom, co bude takovým momentem pro českou společnost a zda v tom bodu již jsme. Myslím, že ještě ne, ale tato vláda ještě nedovládla.“ Foto Archív Petry Guasti

Největší politickou událostí letošního roku je zvolení Petra Pavla prezidentem. Řekla byste, že jeho vítězství, navíc s tak výrazným počtem hlasů, znamená, že je na tom česká demokracie podstatně lépe než v ostatních visegrádských zemích?

Než odpovím, je třeba doplnit dvě věci. Často zaznívá binární otázka, zda vítězství Petra Pavla bylo vítězstvím nad populismem. Moje odpověď je, že ano — ale v jedné bitvě, nikoliv v celé válce. Populismus určitě nekončí a etablované politické strany by si měly zvyknout na to, že populismus jako forma politiky, ideologie, politický styl tu už zůstane. Svět se nikdy nevrátí do boje mezi etablovanými pravolevými stranami.

V mediálním prostoru a částečně i v akademickém zaznívá mýtus, že populismus je to, čemu se dříve říkávalo radikální pravice. To ale není pravda, neumožnilo by nám to srovnávat středoevropský prostor, kde máme celou řadu dalších typů populistů. Jedním typem je například české hnutí ANO, u nějž je boj proti establishmentu součástí volební strategie, druhým potom zradikalizované etablované politické strany, jako slovenský SMER, polské Právo a spravedlnost nebo maďarský Fidesz.

Petra Guasti

Je docentkou demokratické teorie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a vědeckým pracovníkem Sociologického ústavu AV ČR. Její výzkum se zaměřuje na rekonfiguraci politického prostředí, především na témata reprezentace, demokratizace a populismu. V letech 2022 až 2025 je spolupracovnicí SYRI (Národní institut pro výzkum sociálně-ekonomického dopadu nemocí a systémových rizik), kde také vede dvaadvacetičlenný tým zaměřený na polarizaci a populismus.

V kontextu výše řečeného je třeba říci, že Česká republika si vede z visegrádských zemí nejlépe. A dobře si vede i v globálním kontextu. Jsme jednou z mála zemí, kde se podařilo populismus ve vládě porazit, jako ve Spojených státech vítězstvím Joea Bidena nad Donaldem Trumpem v prezidentské volbě.

V prezidentských volbách, kdy musíte získat alespoň padesát procent a jeden hlas, musíte pro úspěch vytvořit širokou koalici. To se Petru Pavlovi podařilo jako nikomu předtím a má tak velmi silný mandát. Podařilo se mu to i za podpory občanské společnosti, sám by to nedokázal, a podařilo se mu mobilizovat i pro něco, ne primárně proti něčemu.

S Babišem na Hradě by hrozilo, že zárukou demokracie by po příštích volbách mohlo být už jen členství v EU

Proč se to v jiných zemích Visegrádu nepovedlo?

V Maďarsku se Viktoru Orbánovi podařilo za období svého vládnutí téměř plně konsolidovanou demokracii erodovat natolik, že o tamním politickém systému už mluvíme jako o kompetitivním autoritářství: probíhají sice volby, ale demokratický charakter státu je zcela zlomen. V případě Polska mluvíme o oslabené demokracii a snahách učiniti volební prostředí neférové s tím, že další vývoj bude velmi záležet na příštích volbách a jejich výsledcích.

Největší obavu, co se týče regionu, však mám o Slovensko. Obávám se, že kombinace tamní fragmentace a polarizace je velmi nebezpečná a parlamentní volby by mohly přinést řadu nepříjemností. Návrat radikalizovaného Roberta Fica upomíná na příchod Viktora Orbána 2.0 v Maďarsku a obávám se, že v takovém případě by to na Slovensku šlo z kopce stejně rychle.

Takže se dá říci, že si jako Česká republika z hlediska kvality demokracie vedeme dobře?

Co do kvality volební soutěže a občanské společnosti určitě, co do kvality politických elit a jejich komunikace, tak tam záleží, s čím to budeme srovnávat. Když vydělíme systém demokracie jako soustavu brzd a protivah, jsou to charakteristiky, které česká demokracie má.

Jak velkou hrozbu dle vás představoval pro demokracii Andrej Babiš jako premiér?

Záleží, zda se ptáme fakticky, nebo principiálně. Fakticky naštěstí ne tak velkou. Pro definici vlády populistů je důležité, zda drží většinu nebo zda vládnou v koalici. Andrej Babiš byl sice premiérem, ale v čele menšinové vlády. Jeho hnutí ANO vládlo se sociální demokracií jako juniorním partnerem, což je velký rozdíl oproti Maďarsku, kde Viktor Orbán vládne s ústavní většinou. Roli hrál nejen systém brzd a protivah a aktivizace občanské společnosti, ale také prostě to, že nevládl sám a jeho moc tak byla omezenější.

Mluvila jste o tom, že na Slovensku nyní hrozí návrat Roberta Fica do funkce premiéra a že potom může být podobně zle jako v Maďarsku. Hrozí i v České republice podobný nebezpečný comeback Andreje Babiše?

Návrat Andreje Babiše by určitě nebyl hezký, znovu by hodně záleželo na konstelaci, s kým by vládl, zda by šlo zase o menšinovou vládu. Jednobarevná vláda hnutí ANO snad nehrozí, to by se v mezičase musely udát hrozivé věci. Co se týče systému brzd a protivah, je nyní nicméně velký rozdíl, kdo sedí na Pražském hradě.

To, že jeden prezident jmenuje téměř celý Ústavní soud, je problematické a nad cyklem jeho obnovování by bylo třeba se zamyslet. Kdyby v lednových volbách býval zvítězil Andrej Babiš, tak by třináct soudců navrhoval on. Kdyby další volby vyhrála populistická koalice, tedy ANO, SPD a některé z mimoparlamentních stran, zárukou demokracie by mohlo být už jen ukotvení v Evropské unii.

Takže moment, kdy v prezidentské volbě vyhrál Petr Pavel, a ne Andrej Babiš, byl skutečně pro perspektivy demokracie zásadní, i když jsou formální pravomoci prezidenta vcelku jasně omezené?