Jan Charvát: Dezinformátoři vyrostli z nečinnosti politiků během migrační krize
Vojtěch Petrů, Fatima RahimiDezinformační scéna se začala etablovat především v době migrační krize v roce 2015. Důležitým motorem jejího vzestupu bylo chování politiků a následná pandemie covidu. Rozhovor s politologem Charvátem vedli Fatima Rahimi a Vojtěch Petrů.
Mezi brněnskými a obecně českými Romy přetrvává po smrti mladého Roma při incidentu na brněnské přehradě nervozita. Čím si vysvětlujete tak výraznou mobilizaci a vztek, které incident spustil?
V romské populaci, a zejména v Brně, existuje od začátku války na Ukrajině poměrně specifické napětí. Část Romů má pocit, že se česká společnost postavila velmi výrazně jinak k Ukrajincům, k jejich integraci, ubytování, začleňování do škol, než jak se dlouhodobě v těchto otázkách staví k Romům.
Tedy ačkoliv se Česká republika velmi příkladně a svědomitě o ukrajinské uprchlíky postarala, zároveň poměrně pečlivě vyselektovala romské uprchlíky, a ve vztahu k nim byla ve vleku nejrůznějších hoaxů a dezinterpretací o tom, že to jsou ve skutečnosti Maďaři, co si pouze jdou pro dávky. Romové tak mohou mít pocit, že česká společnost tu ukázala dvojí metr. Současně je tam napětí, které může být starší a jež navíc specificky rezonuje právě v Brně.
Pro spoustu Romů totiž v minulosti mohli Ukrajinci představovat konkurenci na trhu hůře placené práce. Máme nějaké zprávy o tom, že svou roli zde sehrála gentrifikace brněnského Cejlu, čtvrti dlouhodobě spojené s početnou romskou populací, která je částečně vytlačována příchozími ukrajinskými dělníky, kteří pracují na proměnách a přestavbách zdejších domů.
Možné příčiny jsou tedy dvojí: osobní zkušenost s „konkurencí“ příchozích Ukrajinců a dlouhodobý pocit hlubší nespravedlnosti a dvojího metru ze strany většinové společnosti?
Ano. Současně tam ale hraje roli ten faktor, že romská populace se zdá být více náchylná k tomu věřit různým hoaxům, což zřejmě souvisí jednak s nižším vzděláním a jednak s obecnou nedůvěrou k systému jako takovému. V takovém prostředí se konspiracím velmi daří, a rezonují tu tak výrazněji stejné narativy, s nimiž se setkáváme všichni: proč jsou tady mladí Ukrajinci, když by měli bránit svou zemi, proč mají drahé oblečení a podobně, tedy motivy, které tu byly už za migrační krize kolem roku 2015.
V neposlední řadě to pak pro mnohé Romy byl první moment, kdy byli v novinách označeni jako Češi. Ukrajinci někoho zabili, a pro proruskou a neonacistickou scénu je to výborné téma, na němž mohou stavět příběh o tom, že tu Ukrajinci vraždí „naše lidi“. A ti „naši lidi“ jsou tentokrát Romové. Pro část romské populace to může být chvíle, kdy se alespoň na chvíli dostanou na stejnou stranu barikády jako část společnosti, což může být skutečně zásadní spouštěč pro to, že půjdou na demonstraci třeba vedle Slušných lidí.
Na brněnské pietě minulou sobotu zněla hesla jako „My jsme tady doma“. Jak to vnímáte? Jako vymezení vůči Ukrajincům nebo jako to, co jste řekl, že v jednu chvíli byli konečně Romové vnímáni jako Češi?
Zřejmě obojí, ale myslím, že je to především naskočení na proruský diskurz proti Ukrajincům, ale současně tam hraje roli prvek exkluzivity, že vy sem nepatříte, a my si to poprvé můžeme užít v momentě, kdy jsme těmi, „kdo sem nepatří“, jindy my sami.
Co živení této události přináší krajně pravicové scéně?
Krajně pravicové scéně nejde o analýzu a návrh řešení, chtějí zachytit každou věc, která ve společnosti rezonuje a využít ji ve svůj prospěch. Tyto rozpory a protimluvy ale nejsou u lidí na krajní pravici nic nového. V roce 2015 jsme mohli slýchávat, že jsou naprosto striktně proti migraci, že sem žádní muslimové a Arabové nesmí, ale Hamás, ten je skvělý, ten podporujeme, protože bojuje proti Izraeli. To nedává racionální smysl, ale o to těmto lidem nejde, jde jim o emoce: mám vztek, potřebuji ho ze sebe dostat a toto je jeden ze způsobů.
A je vlastně jedno, že to, co říkám a dělám dnes, je v úplném rozporu s tím, co jsem říkal a dělal včera.