Ještě jen před rokem stěží představitelná událost — ruská vojenská invaze na sousední Ukrajinu a s ní související energetická krize a ekonomické těžkosti — byla hlavní tématem veřejného dění v uplynulém roce v Evropě, a tedy i v České republice. Právě v nějaké souvislosti s ruskou agresí na Ukrajinu se tu konala i většina velkých demonstrací. Účasti přitom napomohla rozvolňující se opatření pro šíření koronaviru.

Tradiční hlavní dějiště protestů a demonstrací, pražské Václavské náměstí, opakovaně zaplnili jak podporovatelé Ukrajiny v jejím boji za svobodu a nezávislost proti ruskému agresorovi tak zástupci politických okrajů, kteří žádali jednání s Ruskem o dodávkách levných energií i demisi vlády Petra Fialy a revoluci — „zatím prý nenásilnou“.

Mobilizovala ale i dlouhodobější, a o nic méně palčivá témata. Po covidové odmlce se opět ozvali studenti středních a vysokých škol, kteří stávkovali proti nečinnosti politiků v boji s klimatickou krizí, která bude zásadně definovat právě životy dnešní mladé generace. Protesty proti nenávisti a násilí spojené s pietou pak byly reakcí na říjnový útok v bratislavském gay klubu Tepláreň, kde útočník hlásící se k extremistickým názorům zavraždil dva muže pouze pro jejich sexuální orientaci.

Přinášíme výběr šesti nejpodstatnějších demonstrací a protestů, které se v uplynulých dvanácti měsících v České republice konaly.

1. Podpora Ukrajině z Václaváku

Přestože v podpoře napadené Ukrajiny hrála od počátku solidní roli i vláda Petra Fialy, v české pomoci Ukrajincům po 24. únoru bylo neméně zásadní angažmá občanské společnosti. Lidé posílali miliony korun na charitativní sbírky, pracovali jako dobrovolníci v uprchlických centrech a na nádražích, vlastními automobily dopravovali válečné uprchlíky z ukrajinské západní hranice a ubytovávali je přímo ve svých domovech či nemovitostech. Na budovách většiny institucí po celé zemi zavlály modrožluté vlajky.

Signifikantní pro českou podporu Ukrajině pak bylo zaplněné Václavské náměstí dva týdny po začátku invaze, 4. března 2022. Demonstrace, kterou uspořádal spolek Milion chvilek pro demokracii, nesla název We all stand with Ukraine a sešly se na ní tisícovky lidí. Vystoupili třeba katolický kněz Tomáš Halík, signatářka Charty 77 Věra Roubalová Kostlánová, herci Iva Pazderková a Jan Cina či zpěvačka Marta Jandová, v jejímž podání zazněla česká hymna.

Akce přitom proběhla souběžně i v dalších evropských metropolích, například v Paříži, Bratislavě, Vídni, Frankfurtu nad Mohanem, Vilniusu či v gruzínském Tbilisi. S podporovateli Ukrajiny na demonstracích ve městech po celé Evropě se živě spojil i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Milion chvilek pak zaplnil pražské Václavské náměstí při demonstraci na podporu Ukrajiny také na podzim 30. října. Demonstrace Společně proti strachu si kladla za cíl se strachu z ruské invaze a ekonomické krize postavit, nenechat se jím ovládnout a nepoddat se obchodníkům se strachem. Vyhranila se tak i vůči demonstrací proruských konspirátorů, kteří zaplnili Václavák třikrát předtím v průběhu září a října — k tomu níže. Desítkám tisíc podporovatelů Ukrajiny formou videopozdravu poděkovala i manželka Volodymyra Zelenského Olena.

Válka proti Ukrajině znamená jistě především spoustu zbytečného násilí, bolesti a destrukce, a s tím souvisejí bezpečnostní, ekonomickou, diplomatickou či humanitární krizi pro zbytek Evropy. Souběžně však — viděno českou i evropskou optikou — zapříčinila také mobilizaci demokraticky smýšlející veřejnosti, vlnu sounáležitosti a novou energii v sílu jednotné evropské občanské společnosti.

2. Probuzení konspirátoři

Od počátku bylo jasné, že po počátečním všeobecném sepětí společnosti za napadenou Ukrajinou budou postupně narůstat obavy z ekonomické a energetické krize, frustrace a apatie z vlekoucího se konfliktu. Nálady se pohotově chopili zástupci antisystémových politických okrajů a konspirační scény poté, co odpor k pandemickým opatřením a očkování přestal být aktuálním mobilizačním prostředkem.

Hned první zářijovou sobotu se někdejším organizátorům antirouškařských protestů v čele s Ladislavem Vrábelem a Jiřím Havlem podařilo dostat na pražské Václavské náměstí minimálně sedmdesát tisíc lidí. V rámci iniciativy Česká republika na prvním místě, která za protestem stála, se spojilo celé panoptikum postav z politických okrajů, od představitelů Trikolóry přes KSČM až po neonacisty z Dělnické strany sociální spravedlnosti.

Mezi řečníky se objevila i předsedkyně Trikolóry Zuzana Majerová Zahradníková, komunistický kandidát na prezidenta, který nakonec nesehnal dostatek občanských podpisů, Josef Skála, europoslanec Hynek Blaško, děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík či šířením konspiračních teorií v době covidové krize proslulá advokátka — a dnes už také senátorka — Jana Zwyrtek Hamplová.

Zaznívaly požadavky jako zajistit přímé smlouvy s Ruskem o dodávkách plynu za nízké ceny, energetickou a potravinovou nezávislost země, vojenskou neutralitu, či návrat ukrajinských uprchlíků po skončení války zpět do jejich země. Řečníci vystupovali také proti Evropské unii a zavedení eura či za „svobodu projevu“ na sociálních sítích, čímž mají na mysli možnost sdílet jakýkoli obsah bez ohledu na jeho faktickou podstatu.