Ještě jen před rokem stěží představitelná událost — ruská vojenská invaze na sousední Ukrajinu a s ní související energetická krize a ekonomické těžkosti — byla hlavní tématem veřejného dění v uplynulém roce v Evropě, a tedy i v České republice. Právě v nějaké souvislosti s ruskou agresí na Ukrajinu se tu konala i většina velkých demonstrací. Účasti přitom napomohla rozvolňující se opatření pro šíření koronaviru.

Tradiční hlavní dějiště protestů a demonstrací, pražské Václavské náměstí, opakovaně zaplnili jak podporovatelé Ukrajiny v jejím boji za svobodu a nezávislost proti ruskému agresorovi tak zástupci politických okrajů, kteří žádali jednání s Ruskem o dodávkách levných energií i demisi vlády Petra Fialy a revoluci — „zatím prý nenásilnou“.

Mobilizovala ale i dlouhodobější, a o nic méně palčivá témata. Po covidové odmlce se opět ozvali studenti středních a vysokých škol, kteří stávkovali proti nečinnosti politiků v boji s klimatickou krizí, která bude zásadně definovat právě životy dnešní mladé generace. Protesty proti nenávisti a násilí spojené s pietou pak byly reakcí na říjnový útok v bratislavském gay klubu Tepláreň, kde útočník hlásící se k extremistickým názorům zavraždil dva muže pouze pro jejich sexuální orientaci.

Přinášíme výběr šesti nejpodstatnějších demonstrací a protestů, které se v uplynulých dvanácti měsících v České republice konaly.

1. Podpora Ukrajině z Václaváku

Přestože v podpoře napadené Ukrajiny hrála od počátku solidní roli i vláda Petra Fialy, v české pomoci Ukrajincům po 24. únoru bylo neméně zásadní angažmá občanské společnosti. Lidé posílali miliony korun na charitativní sbírky, pracovali jako dobrovolníci v uprchlických centrech a na nádražích, vlastními automobily dopravovali válečné uprchlíky z ukrajinské západní hranice a ubytovávali je přímo ve svých domovech či nemovitostech. Na budovách většiny institucí po celé zemi zavlály modrožluté vlajky.

Signifikantní pro českou podporu Ukrajině pak bylo zaplněné Václavské náměstí dva týdny po začátku invaze, 4. března 2022. Demonstrace, kterou uspořádal spolek Milion chvilek pro demokracii, nesla název We all stand with Ukraine a sešly se na ní tisícovky lidí. Vystoupili třeba katolický kněz Tomáš Halík, signatářka Charty 77 Věra Roubalová Kostlánová, herci Iva Pazderková a Jan Cina či zpěvačka Marta Jandová, v jejímž podání zazněla česká hymna.

Akce přitom proběhla souběžně i v dalších evropských metropolích, například v Paříži, Bratislavě, Vídni, Frankfurtu nad Mohanem, Vilniusu či v gruzínském Tbilisi. S podporovateli Ukrajiny na demonstracích ve městech po celé Evropě se živě spojil i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Milion chvilek pak zaplnil pražské Václavské náměstí při demonstraci na podporu Ukrajiny také na podzim 30. října. Demonstrace Společně proti strachu si kladla za cíl se strachu z ruské invaze a ekonomické krize postavit, nenechat se jím ovládnout a nepoddat se obchodníkům se strachem. Vyhranila se tak i vůči demonstrací proruských konspirátorů, kteří zaplnili Václavák třikrát předtím v průběhu září a října — k tomu níže. Desítkám tisíc podporovatelů Ukrajiny formou videopozdravu poděkovala i manželka Volodymyra Zelenského Olena.

Válka proti Ukrajině znamená jistě především spoustu zbytečného násilí, bolesti a destrukce, a s tím souvisejí bezpečnostní, ekonomickou, diplomatickou či humanitární krizi pro zbytek Evropy. Souběžně však — viděno českou i evropskou optikou — zapříčinila také mobilizaci demokraticky smýšlející veřejnosti, vlnu sounáležitosti a novou energii v sílu jednotné evropské občanské společnosti.

2. Probuzení konspirátoři

Od počátku bylo jasné, že po počátečním všeobecném sepětí společnosti za napadenou Ukrajinou budou postupně narůstat obavy z ekonomické a energetické krize, frustrace a apatie z vlekoucího se konfliktu. Nálady se pohotově chopili zástupci antisystémových politických okrajů a konspirační scény poté, co odpor k pandemickým opatřením a očkování přestal být aktuálním mobilizačním prostředkem.

Hned první zářijovou sobotu se někdejším organizátorům antirouškařských protestů v čele s Ladislavem Vrábelem a Jiřím Havlem podařilo dostat na pražské Václavské náměstí minimálně sedmdesát tisíc lidí. V rámci iniciativy Česká republika na prvním místě, která za protestem stála, se spojilo celé panoptikum postav z politických okrajů, od představitelů Trikolóry přes KSČM až po neonacisty z Dělnické strany sociální spravedlnosti.

Mezi řečníky se objevila i předsedkyně Trikolóry Zuzana Majerová Zahradníková, komunistický kandidát na prezidenta, který nakonec nesehnal dostatek občanských podpisů, Josef Skála, europoslanec Hynek Blaško, děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík či šířením konspiračních teorií v době covidové krize proslulá advokátka — a dnes už také senátorka — Jana Zwyrtek Hamplová.

Zaznívaly požadavky jako zajistit přímé smlouvy s Ruskem o dodávkách plynu za nízké ceny, energetickou a potravinovou nezávislost země, vojenskou neutralitu, či návrat ukrajinských uprchlíků po skončení války zpět do jejich země. Řečníci vystupovali také proti Evropské unii a zavedení eura či za „svobodu projevu“ na sociálních sítích, čímž mají na mysli možnost sdílet jakýkoli obsah bez ohledu na jeho faktickou podstatu.

Je dost dobře možné, že vysoká účast akce a hlasitost poselství jejích účastníků byla dílem daná i tím, že šlo o první masovou akci podobného typu, a tím pádem i první příležitost demonstrovat frustrace z nedostatečné podpory lidem v čase rostoucích cen a obavy z nadcházející zimy.

Na druhé akci organizované 28. září na stejném místě, se sešlo méně účastníků, zároveň měla více vyhraněný antisystémový nádech. Protestující už se nespokojili jen s požadavky na demisi vlády Petra Fialy: jejich cílem mělo být „zatím nenásilnou cestou otočit politický směr v naší zemi“, moc měla dle jejich představ převzít vláda nezávislých odborníků a měly být vyhlášeny předčasné volby.

Z úst účastníků — či slovy na jejich transparentech — otevřeně zaznívala slova podpory Rusku či ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Bylo ale jasné, že antisystémové poselství ale začalo ztrácet na síle, zřejmě i díky konfliktům mezi organizátory.

Potvrdilo se to o měsíc později na Den české státnosti, kdy byla účast o něco menší než na demonstraci koncem září. Výrazně více lidí pak přišlo jen dva dny poté na protestní akci Milionu chvilek pro demokracii Společně proti strachu, o které píšeme výše.

3. Mizérie levice se promítla i do ulic

Po dvou velkých demonstracích spojených s konspirační, proruskou a někdejší antirouškařskou scénou, pochopitelně rostla poptávka po akci, která upozorní na nedostatečná vládní opatření na pomoc lidem v energetické a ekonomické krizi, ale současně bez antisystémového, antidemokratického rozměru.

Tato role ve funkčních parlamentních demokraciích tradičně připadá levicovým stranám a odborům. Dlouhodobý hegemon české demokratické levice sociální demokracie je však v hluboké krizi a dnes přežívá už zejména na lokální úrovni díky některým po léta oblíbeným místním politikům.

Role levicového hegemona tu tak připadá odborům: a právě ty uspořádaly první říjnový víkend demonstraci s příznačným názvem Pět minut po dvanácté, která jako by už svým názvem uznávala, že odbory zaspaly — proruští buřiči už před nimi stihli uspořádat dvě velké demonstrace, na nichž využívali i sociální tématiky.

Přes naděje, jež mohla česká levice k odborářskému protestu vztahovat i při vzpomínce na sto tisíc lidí na Václavském náměstí při odborářských protestech roku 2012 proti tehdejší vládě Petra Nečase, akce v říjnu nedopadla nijak slavně. Na Václavské náměstí dorazily pouhé jednotky tisíc lidí.

Je to o to větší škoda, že svým obsahem odborářská demonstrace rozhodně mířila k jádru věci: odboráři formovali několik zásadních požadavků, jako třeba okamžité zvýšení minimální mzdy, na akci vystoupili i zástupci ekologických organizací. Co naplat, že předák odborů Josef Středula státotvorně citoval Václava Havla, když slabou účastí demonstrace spíše než na ekonomické problémy a nutnost sociálních opatření ukázala na pokračující krizi české levice.

Vedlejším efektem akce bylo tudíž také poselství, že odborářský předseda Josef Středula bude zřejmě daleko slabším prezidentským kandidátem, než se původně čekalo. Jeho kandidatura přitom byla zpočátku považována za hrozbu i pro Andreje Babiše.

4. Pieta a vztek

Říjnová vražda dvou gayů v klubu Tepláreň v centru Bratislavy se silně promítla i do české veřejné debaty. Motivem devatenáctiletého střelce, který uvěřil v konspirační teorie o tom, že migrace a prosazování práv sexuálních menšin jsou nástroje židovské světovlády, byla čistá nenávist. Mladý terorista však plánoval útoky také na místa, kde se schází bratislavská židovská komunita, podle všeho i atentát na slovenského premiéra Eduarda Hegera.

Šok a smutek se brzy přetavil v naštvání a touhu po změně. Bratislavský útok se samozřejmě zasazuje do širšího kontextu. Otevřenou nenávist vůči LGBTQ lidem šíří mnozí politici jak na Slovensku, tak i v České republice. Stejně tak nápravu právních nerovností v ochraně LGBTQ lidí, jejich vztahů a dětí, politici odmítají řešit, nebo řešení oddalují.

Parlamentní politické debaty o rozšíření práv stejnopohlavních párů bývají přehlídkou pokleslých výroků a urážek na adresu sexuálních menšin. I slova jsou však zbraní, která může zraňovat, a není od nich daleko k činům, jak ukázal útok bratislavského teenagera, zfanatizovaného teoriemi o židech a gayích ovládajících svět.

Zármutek nad dvěma vyhaslými životy tak v sobě nutně nesl i protestní náboj a kritiku společenské atmosféry, která nenávist podněcuje. Indicie, že se schyluje k podobnému násilí vůči LGBTQ lidem, tu byly už dávno, politici se však namísto ochrany zranitelné společenské menšiny do ní raději naváželi jako do hrozby pro tradiční rodinu — za účelem laciného sběru politických bodů.

Dva týdny po bratislavském útoku se tak sešlo několik tisícovek protestujících i na pražském Václavském náměstí. Organizátoři demonstrace ze spolku Prague pride požadovali právní ochranu LGBTQ lidí v České republice, mimo jiné přijetí zákona o manželství pro všechny. Ten leží v parlamentu s přestávkou v době sněmovních voleb od roku 2018, chybí však politická vůle návrh, štěpící vládní koalici i jednotlivé strany, projednat.

Ve sněmovně navíc leží i protinávrh, předložený skupinou poslanců v čele s lidovcem Markem Výborným, který by manželství stejnopohlavních párů zakázal ústavně. Na Slovensku je mimochodem situace ještě horší, dosud tu nebyla schválena na rozdíl od České republiky ani registrovaná partnerství. A dokonce i po útoku v baru Tepláreň obdobný návrh tamní poslanci znovu neschválili.

Pražský protest inspirovaný podobným protestem v Bratislavě byl dost možná nejvýraznější demonstrací na podporu LGBTQ práv posledních let. Vystoupili mimo jiné šéf iniciativy Jsme fér Czeslaw Walek, majitel klubu Tepláreň Roman Samotný, vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková, redaktor Deníku N a publicista Filip Titlbach, influencer Karel „Kovy“ Kovář, herec Jan Cina, výherce Československé Superstar Adam Pavlovčin a další známé osobnosti či postavy spojené s queer a lidskoprávní scénou.

„Musíme společně zastavit, aby se šířily předsudky, které krmí nenávist. Motivace toho teroristy byla krmená veřejnými vyjádřeními veřejných osobností včetně politiků a političek,“ shrnul podstatu emoce spojující účastníky demonstrace ve svém projevu na pódiu Czeslaw Walek.

5. Listopadový pochod na Českou televizi

I letošní 17. listopad byl tradičně kromě připomínky zhroucení totalitního režimu v roce 1989 také příležitostí ke kritické reflexi uplynulých více než třiceti let ve svobodě a zároveň debatám o dalším směřování země v budoucnu. Jeden ze zásadních rozporů v české společnosti a v pohledu na demokratické ukotvení, se na Den boje za svobodu a demokracii symbolicky odehrál i v ulicích centra Prahy.

Zatímco na Staroměstském a Hradčanském náměstí se sešli lidé na happeningu Milionu chvilek k blížícím se prezidentským volbám a městem prošel Pochod za demokracii, konspirátoři vedení Ladislavem Vrábelem, který se stihl mezitím rozkmotřit se spoluorganizátorem předchozích protestů Jiřím Havlem — ten uspořádal vlastní demonstraci později na Letné, pořádali protestní pochod k budově České televize.

Konspirátoři kritizovali zpravodajství České televize jako nevyvážené, stranící Ukrajině a podporující očkování proti covidu, a požadovali prostor k vystoupení v živém vysílání. To však vedení České televize zamítlo s tím, že její zpravodajství určují standardní postupy a kodex, nikoliv nátlak.

Na místě byla vyhrocená atmosféra, která kulminovala fyzickým napadením novinářů, kteří na místě dění pracovně monitorovali. Demonstranti napadli reportéra Aktuálně.cz Radka Bartoníčka a vyrazili mu z ruky telefon, na který natáčel, redaktora pořadu Reportéři ČT Richarda Samka pak jeden z demonstrantů napadl verbálně a rasisticky ho urážel.

Tradičně proběhly vzpomínkové akce také na ikonickém místě Sametové revoluce, Národní třídě, či Koncert pro budoucnost na Václavském náměstí. Demonstrovali také podporovatelé Evropské unie či příznivci některých politických stran: například KSČM si připomínala původní mezinárodní den studentstva a památku studenta Jana Opletala zabitého v roce 1939 během protinacistické demonstrace.

6. Studenti okupující univerzity a stávkující za klima

Po covidové odmlce se v uplynulém roce probudily opět také studetské protesty a stávky proti nečinnosti elit při řešení změn klimatu. Hned dvakrát — v červnu a koncem září — pořádala své tradiční páteční stávky a pochody česká odnož globálního hnutí Fridays For Future.

„Ač jsme poslední čtyři roky stávkovali a upozorňovali na klimatickou krizi, politická reprezentace naší země a fosilní korporace hodinu za hodinou mrhaly časem na řešení,“ vysvětlovalo hnutí Fridays For Future své protesty v prohlášení. „Teď není čas se vzdát. Naopak. Obavy o naši budoucnost nás v jistém smyslu nutí dospívat rychleji. Je čím dál únavnější obětovávat svá studentská léta, když na tom lidem u moci evidentně nezáleží. Dochází nám trpělivost.“ Koncem října Fridays For Future uspořádala v Praze také východoevropskou klimatickou stávku, na níž dostalo velký prostor téma lidských práv i v souvislosti s útokem na bratislavský gay klub Tepláreň.

Začátkem listopadu někteří studenti opět okupovali české vysoké školy. Okupační stávky pořádané spolkem Univerzity za klima proběhly na sedmnácti fakultách jedenácti vysokých škol, vyvrcholily protestem na státní svátek 17. listopadu.

Studenti po vládě požadují, aby boj proti změnám klimatu vytyčila jako svou prioritu, aby zřídila post ministra a zmocněnce pro klima, vytvoření energetické koncepce státu založené na masivním rozvoji bezemisních zdrojů energie, zavedení uhlíkové daně, respektovaní pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ve věci klimatické žaloby, vystoupení České republiky z Energetické charty i sociálně spravedlivou transformaci.

Na brněnské Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity se studentské okupační stávky neobešly bez konfliktů s vedením univerzity. Děkan Stanislav Balík poté, co studenty vyzval k opuštění budovy, nechal studentům na noc uzavřít atrium, odpojit elektřinu, topení i internet. „Přestože změnu klimatu i já osobně vnímám jako palčivý a akutní problém, takto radikální formu protestu nemohu podpořit a fakulta se k této iniciativě nepřipojí,“ uvedl děkan. Studenti však nakonec v budově přesto přenocovali.

Tak či tak je třeba říci, že studentské protesty a stávky jsou nejvýraznější, nejviditelnější a nejhlasitější aktivitou občanské společnosti ve věci boje proti změnám klimatu. Studenti středních a vysokých škol mají dlouhodobě obrovskou zásluhu na tom, že dostávají téma do v této věci stále ospalé veřejné debaty v České republice.