V neděli a v pátek se konaly na Václavském náměstí dvě početné demonstrace. Ta páteční navázala na předchozí dvě obdobné. Pořadatelé chtějí vystoupit z EU a NATO, začít jednat s Ruskem o dodávkách plynu, skončit s podporou Ukrajiny a otevřeně vyzývají k „zatím nenásilné“ antidemokratické revoluci. Naopak nedělní, organizovaná Milionem chvilek, se nesla v duchu podpory Ukrajiny a demokratických hodnot. Na té „prodemokratické“ jich opticky bylo o něco více, na druhou stranu se organizátorům proruského protestu podařilo naplnit Václavák už potřetí. Co to vypovídá o rozpoložení společnosti?

Vypovídá to o rostoucím sociálním napětí, protože nejde jen o dlouhodobé spory ohledně Ruska, Ukrajiny, demokracie, ale také o současnou sociální situaci. Část lidí pociťuje ohrožení, obavy z budoucnosti, nedůvěru k vládě a v to, že její kroky skutečně pomáhají ohroženým.

To vše se promítá do radikalizace části společnosti: a současně je tu další část společnosti, která krizi nevnímá pouze v sociálním kontextu, ale právě i v kontextu ohrožení demokracie v důsledku radikalizace. Právě tato část společnost se sešla na nedělní demonstraci Milionu chvilek pro demokracii.

Zkusme popsat profil typického člověka, který šel na Václavák v pátek. A člověka, který přišel v neděli.

Když přemýšlíme nad tím, kdo demonstrovat přišel a s jakými motivy, vždy se dopouštíme nutně zjednodušení. Účastníci chvilkařské demonstrace vnímají demokracii, přes její nedostatky, jako důležitou životní hodnotu, považují ji za velmi podstatnou část životních podmínek. Jsou občansky aktivní, zajímají se o dění a aktivně podporují demokratický vývoj, členství v Evropské unii a příslušnost k Západu. Současně to ale nemusí znamenat, že podporují vládu.

A člověk, který měl už třikrát během září a října možnost navštívit demonstraci proruských sil?

To jsou lidé, kteří cítí sociální ohrožení, napětí a spojují svůj strach, nejistotu, obavu z poklesu životní úrovně s vládní politikou a její zahraničněpolitickou orientací. Vyjadřují jistý vztah k Rusku, který nemusí být nutně jasně pozitivní. Válku mezi Ruskem a Ukrajinou nevnímají hodnotovou optikou, ale jako konflikt dvou zemí, do kterého bychom neměli vstupovat, a měli bychom s nimi normálně jednat, hledat podporu a navazovat obchodní vztahy.

Sankce proti Rusku mají z jejich pohledu dopad na ekonomickou situaci „našich lidí“, tudíž se vláda stará vlastně o jiné lidi, ty na Ukrajině, namísto toho, aby se starala o Čechy. Nejde přitom o nacionalismus, vnímání silné role českého národa, ale o sociální šovinismus v tom smyslu, že by se vláda měla zabývat podporou našich lidí, a ne na jejich úkor podporovat jiné.

Překvapivé může být, že se Milionu chvilek podařilo v době, kdy se zdá, že zájem o Ukrajinu spíše slábne a do společnosti se čím dál více vkrádají obavy z energetické krize, téměř zaplnit Václavské náměstí. Máme tomu rozumět jako příznaku vyspělosti zdejší občanské společnosti?

Nedělní demonstrace byla reakcí na proruské demonstrace předchozí. Kdyby ty neproběhly, nebo neměly tak jasně proruský, protievropský a protidemokratický rozměr, přišlo by lidí podstatně méně. Stejně tak by tomu bylo, kdybychom tu namísto proruských demonstrací měli silné odborářské protesty.

Šlo o sepětí před ruským antidemokratickým působením, a proruským demonstracím jako jejich plodem — účastníci měli zkrátka pocit, že „bylo třeba se ozvat“. Trochu mi to připomíná třicátá léta, kdy se řešila politika appeasementu, zda jednat, či nejednat, a odpůrci jednání tvrdili, že ohrožení demokracie v jiných zemích je i ohrožením demokracie v naší zemi.

Když zmiňujete odborářské protesty, o několik týdnů dříve se právě konala i jejich demonstrace. Proč na ni přišlo podstatně méně lidí, když přitom před deseti lety byly tahouny odporu proti tehdejším vládám vedeným ODS právě odbory?

Jde tu o důležitou otázku, jak mobilizovat sociálními tématy, ale současně bez antidemokratického či proruského rozměru. Větší účast na demonstracích krajní pravice svědčí o větší radikalizaci, naštvání, pocitu, že je třeba se hlasitě ozvat proti převládajícímu diskurzu.

Klasický politický konflikt, zda podržet sociálně slabší lidi a třeba více zdanit bohatší, už netáhne, protože lidé hledají příčiny černobílou optikou. V krizové době se daleko lépe mobilizuje zkratkami a silnými prohlášeními, jako že „vláda prodává naše lidi“ a že „Evropská unie nám tlačí něco, co nechceme“. To zkrátka zní lépe než konstruktivně věcná prohlášení, že je sice na místě zastavit inflaci, ale současně je třeba řešit příjmovou stránku rozpočtu.

Vliv na to má samozřejmě i mediální působení a proruská propaganda. Ale ty samy o sobě naštvání a odpor nevytvářejí, pouze ho usměrňují.

V tom případě ale musí radikalizace trvat delší dobu — úpadek tradiční levice ve prospěch ultrapravice a populistů nenastal během posledních několika měsíců.

Ano, krizí tradiční levice je do jisté míry proces, který sledujeme po celé Evropě. Na východě Evropy je o to silnější, že levice tu dnes trpí tematickým vyčerpáním, respektive svá témata redukovala na sociální otázky, a upozaďovala, či dokonce stála v opozici vůči tématům jako ekologie, feminismus, práva menšin.

Zatímco západní levici byly tyto otázky do jisté míry vlastní, na východě politici tradiční levice navazovali na nacionalistický, antifeministický, až homofobní diskurz, nebo je nevnímali jako relevantní. Neakcentovali myšlenku hodnoty člověka jako takového, která je přitom důležitější, než se zdá: že lidé jsou různí, mají mít rovné příležitosti, nemá existovat diskriminace, a je potřeba sociální práce s vyloučenými skupinami. Dávky a zvyšování důchodů zdejší levice povznášela nad dlouhodobější koncepty fungování společnosti a solidarity.

Můžeme tedy říct, že levice v České republice dnes platí daň za to, že upozaďovala ekologická a lidskoprávní témata?

Ano, a to je také důvodem, že přestala oslovovat mladé voliče. V momentě, kdy staví pouze na socioekonomických tématech, nemůže hlasitým populistickým či podnikatelským projektům, jako je Babišovo ANO, konkurovat. Když řešila tradiční levice namísto hodnotových témat pouze dávky, a do toho přišel Babiš, starší voliči mezi tím neviděli rozdíl: „A Babiš třeba dá víc,“ řekli si.

A myslíte si, že se v tomto ohledu blýská na lepší časy? V čele ČSSD stanul — jakkoliv je otázka, do jaké míry má stranu pevně v rukou — Michal Šmarda, který se dlouhodobě hlásí k progresivní politice. Nebo z jiného soudku, na zmíněné odborářské demonstraci poprvé promluvili také zástupci klimatických organizací. Lze v těchto — zatím — náznacích hledat nějaký trend?

To bych nepřeceňovala. ČSSD progresivní názory Michala Šmardy nespasí v momentě, kdy většina voličů ani neví, kdo předsedou mimoparlamentní sociální demokracie nyní je. To, zda se klimatickým organizacím podaří zakotvit u odborů, však může být zajímavé pozorovat — potom, co se ekologický aspekt třeba v hnutí Milion chvilek pro demokracii objevil spíše jen náznakem.

A co popsané rozpoložení společnosti znamená pro volbu prezidenta? Pomáhá napjatá sociální a politická situace Andreji Babišovi, který v neděli definitivně potvrdil, že bude kandidovat?

Když Babiš oznámil kandidaturu, bylo to v momentě, kdy byli všichni plní očekávání, a chytře tak učinil v neděli večer, aby zpráva v pondělí nezapadla při vládní cestě do ukrajinského Kyjeva. Za tím, co se zdá jako nahodilá a zmatená komunikace, je ve skutečnosti důmyslná strategie.

Babiš má jako kandidát svou jasnou agendu: je jím opozice proti vládě, která nedostatečně občanům pomáhá v krizi. Ostatním kandidátům jejich jednoznačné téma chybí. Mimochodem, úspěšná kampaň za Brexit stála ve Spojeném království i na tom, že podporovatelé odchodu z Evropské unie na rozdíl od oponentů svou agendu, svá témata a jasné sdělení měli.

Jistou inspiraci lze vypozorovat i v prezidentském tažení Donalda Trumpa v USA v roce 2016, kdy objížděl chudé, dělnické čtvrti a mobilizoval nevoliče ke své volbě. Máme zprávy o tom, že z centrály ANO do regionálních struktur vzešel požadavek, aby místní členové právě taková místa pro Babišovy předvolební mítinky vyhledávali. Pokud k prezidentským volbám ve větší míře přijdou obvyklí nevoliči, bude to ve prospěch Babiše.

Může být tedy v tomto úspěšný a ovládnout prezidentskou volbu, kde mu jsou nyní přisuzovány spíš malé šance, zvláště ve druhém kole? Průzkumům nyní vévodí někdejší armádní generál Petr Pavel, který svůj náskok nad Babišem v čase spíše posiluje. Pavel tedy nemá nic jisté?

Nemá, vzpomeňme si na expremiéra Jana Fischera, který se několik měsíců před prezidentskou volbou v roce 2013 zdál jako jasný favorit, a nakonec se nedostal ani do druhého kola. Vždy, když některý z kandidátů oznámí oficiálně svou kandidaturu a jsou ho na čas plná média, vede to k růstu jeho preferencí. Pak trvá zhruba měsíc, než se vše opět vyrovná. Přesnější obrázek o reálných náladách veřejnosti a šancích kandidátů budeme mít přibližně počátkem prosince.

VOJTĚCH PETRŮ