„Začneme u sebe,“ říkají často politici o nutnosti ušetřit. Pokud si pod tím někdo představuje, že si politici sníží platy, zruší nezdaňované náhrady, příspěvky na ubytování, omezí cesty do zahraničí, zdraží obědy v poslanecké jídelně, sníží příspěvky na asistenty či úhradu politickým stranám za mandát a nastaví si standardní nemocenskou, rozhodně se mýlí.

Z hlediska státního rozpočtu jde svým způsobem o marginální částky, za zrušení či omezení těchto či podobných výhod by stát získal řádově stovky milionů korun, což je při stovkách miliard rostoucího dluhu skutečně pakatel.

Pokud politici „začínají u sebe“, mají tím na mysli stát a jeho výdaje. Na základě výsledků voleb dostává část politické reprezentace právo spravovat veřejný majetek, získávat a přerozdělovat finanční prostředky v souladu se svým programem, spravovat stát.

Ten jim ale nepatří, nemá být zdrojem jejich osobního či stranického obohacení, nástrojem politického vlivu či moci. Právě proto si musí stát držet určitou autonomii, nebýt závislý na těch, kdo momentálně vládnou. K tomu má sloužit profesionální a politicky nezávislý státní aparát — ten je ale nutné systematicky budovat. Stalo se to někdy?

Korupce, klientelismus a konflikty zájmů

Již od 90. let začaly působit nejrůznější paralelní skupiny, agentury, pověřenci, lobbisté či šedé eminence s velkým vlivem, ale s nejasně nastavenými pravomocemi a finančními prostředky — a hlavně s minimální odpovědností.