Stát jsem já! Nebo možná i ty

Vladimíra Dvořáková

Vláda vinící ze všech problémů státní správu jen zastírá vlastní chyby. Profesionální a politicky nezávislý státní aparát je zárukou funkčnosti státu a pojistkou před všemi, kdo by se ho chtěli zmocnit.

Líná, neschopná a přebujelá. Byrokracie byla oblíbeným terčem výsměchu odedávna. Ilustrace Fritz Schönpflug, St. Bürokratius, Wien Museum Online Sammlung

„Začneme u sebe,“ říkají často politici o nutnosti ušetřit. Pokud si pod tím někdo představuje, že si politici sníží platy, zruší nezdaňované náhrady, příspěvky na ubytování, omezí cesty do zahraničí, zdraží obědy v poslanecké jídelně, sníží příspěvky na asistenty či úhradu politickým stranám za mandát a nastaví si standardní nemocenskou, rozhodně se mýlí.

Z hlediska státního rozpočtu jde svým způsobem o marginální částky, za zrušení či omezení těchto či podobných výhod by stát získal řádově stovky milionů korun, což je při stovkách miliard rostoucího dluhu skutečně pakatel.

Pokud politici „začínají u sebe“, mají tím na mysli stát a jeho výdaje. Na základě výsledků voleb dostává část politické reprezentace právo spravovat veřejný majetek, získávat a přerozdělovat finanční prostředky v souladu se svým programem, spravovat stát.

Ten jim ale nepatří, nemá být zdrojem jejich osobního či stranického obohacení, nástrojem politického vlivu či moci. Právě proto si musí stát držet určitou autonomii, nebýt závislý na těch, kdo momentálně vládnou. K tomu má sloužit profesionální a politicky nezávislý státní aparát — ten je ale nutné systematicky budovat. Stalo se to někdy?

Korupce, klientelismus a konflikty zájmů

Již od 90. let začaly působit nejrůznější paralelní skupiny, agentury, pověřenci, lobbisté či šedé eminence s velkým vlivem, ale s nejasně nastavenými pravomocemi a finančními prostředky — a hlavně s minimální odpovědností.

Kontrolní instituce, které jsou klíčové pro efektivní využívání veřejných prostředků a fungování státu, se obsazovaly s ohledem na politické dohody či trafiky nebo se jim prostě neposkytly pravomoci — tak třeba Nejvyšší kontrolní úřad nemůže kontrolovat finance krajů či statutárních měst.

Není překvapením, že tyto instituce nezávislou kontrolní funkci neplnily nebo ji plnily jen v omezené míře. Tato praxe rozhodně není minulostí. Nedávné jednání o nových ústavních soudcích před senátním ústavněprávním výborem zanechalo pachuť, že nešlo ani tak o konkrétní osoby jako o snahu pokusit se o deal, který by vytvořil prostor pro politickou kontrolu nad nezávislostí ústavního soudnictví.

Zákon o státní službě z roku 2014 byl přijat pod tlakem Evropské unie, protože korupce, klientelismus, konflikty zájmů již přesahovaly únosnou míru. Byl sám o sobě již „vykostěný“ a jeho další „úpravy“ šanci na budování politicky nezávislé a profesionální státní služby postupně snižovaly na minimum.

Nynější připravovaná plošná opatření jsou již asi jen ranou z milosti. Přitom Česká republika se dostává na nelichotivá přední místa v různých žebříčcích, naposledy v indexu klientelistického kapitalismu (Crony-Capitalism Index), který měří podíl HDP, kde může docházet k úzkému propojení mezi byznysem a politikou. Tam jsme ze čtyřiceti zemí zaujali druhou pozici — hned za Ruskem. Změny, které vláda připravuje, tento problém nejen neřeší, ale spíše otevírají další prostor korupčních a klientelistických příležitostí.

Úředník jako americký brouk

Vládě se často vytýká, že špatně komunikuje s veřejností. Nevím, zda současnou komunikaci budou mediální experti hodnotit jako dobrou či špatnou z hlediska vlivu na veřejnost, ale současný vládní komunikační diskurz nabývá již výrazně propagandistický charakter. A je nutné zdůraznit, že většina médií jej nekriticky přejímá a dále rozvíjí.

Jako hlavní nepřítel a především viník současných problémů je líčena státní správa — „líná, neschopná a  přebujelá“. Státní úředník je zkrátka parazit, který bojkotuje skvělé a promyšlené nápady politiků. Dnešní propagandistický obraz státního úředníka trochu připomíná propagandistické útoky na „amerického brouka“ — pro zájemce doporučuji skvělý sémiotický rozbor z pera Vladimíra Macury.

Konec konců obraz neschopného úředníka již několikrát zapůsobil a na místo úředníků přicházeli „odborníci z praxe“, mnohdy napojení přímo na konkrétní hospodářské zájmy. Nynější vláda vcelku oprávněně upozorňovala na „agrofertizaci“ státní správy. Stěžuje si přitom, že je obtížné uskutečnit systematizaci, která by ji umožnila výměnu „státního aparátu“, protože to lze jen jednou za rok.

Je pravdou, že Babišova vláda v tomto směru byla efektivnější. Během několika dní po svém jmenování — aniž by měla důvěru parlamentu — provedla takzvanou systematizaci. Nešlo o skutečnou systematizaci, ale klasickou ukázku čistky s cílem zbavit se nepohodlných pracovníků — jinými slovy krok, který je součástí dobývání státu — state capture.

Systematizace uvedená v zákoně nebyla míněna jako nástroj čistek, ale jako nástroj pro promyšlenou změnu, která by měla reagovat na racionalizaci agendy a k tomu nastavený počet úředníků. A obdobné je to i nyní. Snaha ušetřit na provozu státu bez jasné analýzy, co státní správa musí dělat, je nesmyslná.

Státní správa musí činit to, co vyžaduje zákon — není to ona, která nastavuje politické zadání a vůbec to není ona, která pozměňovacími návrhy či přílepky nakonec mění podobu těchto zákonů. A je zcela nesmyslné vyčítat jí, že „bojkotuje“ úsilí politiků o realizaci reforem.

Není to tak dávno, co jsme zažili nesmyslné „reformy“ prosazované politiky. Za všechny si připomeňme Drábkovu sociální reformu (S-karta, nezaměstnaní hlásící se na poště, vznik jednoho superúřadu) s náklady výrazně převyšujícími předpokládaný rozpočet. A nutno říci, že bylo mnoho statečných úředníků, kteří se její realizaci snažili zabránit. Neúspěšně. Až naprosté zhroucení funkčnosti celého systému vedlo k ukončení tohoto „experimentu“.

Za dnešní problémy státní správa nemůže

Je skutečností, že současný stav fungování státu je neutěšený. Nejsou to ale úředníci státní správy, kdo může za to, že mnohé naše patnáctileté děti — tedy ti, kteří budou za dvacet let významně ovlivňovat produktivitu práce a výši důchodů svých rodičů — místo ve škole skončí na pracáku. Nejsou to úředníci státní správy, kteří mohou za to, že chybějí léky. Nejsou to úředníci státní správy, kdo může za to, že nestíhají vyplácet sociální dávky. Nebyli to oni, kdo vytvořili absurdní podmínky, že odchod do předčasného důchodu je finančně zajímavější než odchod standardní.

Snižování platů a počtu úředníků bez snižování a úpravy agendy je nesmysl. Navíc šíření propagandistického obrazu líného a neschopného úředníka povede k odchodu těch nejlepších, kteří již mají plné zuby toho, že plní roli „fackovacích panáků“.

Nevede se zde žádná diskuse o tom, jak budovat funkční státní správu, ale je jasná snaha vracet se před přijetí zákona z roku 2014, včetně zvyšování korupčního prostoru. Plošné škrty, navyšování počtu politických náměstků, zrušení, respektive proměna pozic a pravomocí původně odborných náměstků. A k tomu připočtěme příchody dalších manažerů — pověřenců, poradců, jejichž předností je často to, že daný resort vlastně neznají, ale zato mají dobré kontakty a známé.

Můžeme očekávat, že již tak vysoká nedůvěra občanů ve stát a jeho instituce dále poroste. Mimochodem, fungování byrokracie je podle Maxe Webera základním zdrojem legitimity moderního státu. A v současné době tu legitimitu opravdu potřebujeme.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse