Dlouhodobě přetíženým Úřadům práce hrozí kolaps. Není divu, že chtějí stávkovat
Šárka HomfrayKdyž Úřady práce vyhlásily stávkou pohotovost, předvídatelně se objevila celá řada hněvivých reakcí v duchu předsudku o líném úředníkovi. Ve skutečnosti je situace nezvladatelná a krutě přetížené Úřady práce prostě volají o pomoc.
Když ve čtvrtek 21. dubna oznámily odbory na Úřadu práce stávkovou pohotovost a vyzvaly ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečku k urychlenému jednání o valorizaci platů na letošní rok, reakce, které to vyvolalo, byly poměrně předvídatelné. Kromě jakéhosi obecného odporu k úřednictvu se ve všech odmítavých reakcích odráží zejména neznalost fungování Úřadu práce v posledních letech.
Hledá se práce
Úřadům práce oblíbené klišé vyčítá, že nikdy nikomu práci nenajde, a tudíž si nezaslouží vůbec existovat. Zjednodušující pohled ignoruje proměny, kterými úřady od svého vzniku v 90. letech prošly — zaměstnavatelé například už nemají povinnost hlásit jim všechna volná místa. S tím, jak se změnil trh práce, ostatně nedává velký smysl, aby Úřad práce působil jako centrální státní personalista.
Jeho úkoly v aktivní politice zaměstnanosti mají ležet někde úplně jinde. Zejména v práci s lidmi, kteří mají z různých důvodů skutečně problém sami si zaměstnání najít. Tuto činnost také Úřad práce vykonává. Jistě se lze bavit o tom, zda dobře a efektivně, a také zda k tomu má dostatečné podmínky.
Je důležité, aby proběhla skutečně koncepční debata nad tím, co si od Úřadu práce do budoucna slibujeme a co od něj požadujeme: jaký má být jeho základní smysl. Pak lze adekvátním způsobem upravit jeho legislativu, strukturu i mechanismy.
Dlouhý stín Drábkových reforem
Oproti tomu ale Úřadům práce přibylo velké množství úplně jiných agend. Od dob takzvaných Drábkových reforem přejaly Úřady práce velkou část agendy, kterou do té doby vyřizovala územní samospráva, například problematiku hmotné nouze.
Sociální práci, která s uvedenou agendou souvisí, se v prvních letech po reformě Úřady práce nestíhaly věnovat vůbec. A i nyní jde o velmi náročnou součást jejich práce, na kterou nemají vždy dostatek prostoru z důvodu jiných úkolů.
Dokonce i ti, kteří jsou zaměstnáni podle zákona o státní službě (Zákon č. 234/2014 Sb.) stávkovat smějí. S výjimkou představených, kterým to nepřísluší.
Ovšem nevím, kolik zaměstnanců úřadů práce dnes požívá ochranu zmíněného zákona, jaksi tu můžeme mít úředníky, kteří vlastně nejsou úředníci.
Samozřejmě, je tu vždy určitá potíž. Učitelé, úředníci a velká část zdravotníků, pokud už byli dohnáni ke stávce -- jedná se o konzervativní povolání a nedělají to rádi -- nevedou prostřednictvím stávky tradiční boj o rozdělení zisku, ale vždy vedou politický boj o přerozdělení daní.
To je pochopitelně znevýhodňuje. A pan ministr, jeho náměstci, poradci a marketinkové firmy jakožto extrémně dobře ze státního rozpočtu sanovaní političtí důchodci typu Kalouska -- všichni s příjmy v násobcích průměrné mzdy -- mohou potom napadat úřednice a úředníky, učitelky atd., které a kteří nechápou, že na všechny dopadá inflace stejně a že se ze svého přijmu obvykle ve výši sotva dvou třetin průměrné mzdy mohou uskromnit stejně jako Kalousek ze svého trojnásobku.