Když ve čtvrtek 21. dubna oznámily odbory na Úřadu práce stávkovou pohotovost a vyzvaly ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečku k urychlenému jednání o valorizaci platů na letošní rok, reakce, které to vyvolalo, byly poměrně předvídatelné. Kromě jakéhosi obecného odporu k úřednictvu se ve všech odmítavých reakcích odráží zejména neznalost fungování Úřadu práce v posledních letech.

Hledá se práce

Úřadům práce oblíbené klišé vyčítá, že nikdy nikomu práci nenajde, a tudíž si nezaslouží vůbec existovat. Zjednodušující pohled ignoruje proměny, kterými úřady od svého vzniku v 90. letech prošly — zaměstnavatelé například už nemají povinnost hlásit jim všechna volná místa. S tím, jak se změnil trh práce, ostatně nedává velký smysl, aby Úřad práce působil jako centrální státní personalista.

Jeho úkoly v aktivní politice zaměstnanosti mají ležet někde úplně jinde. Zejména v práci s lidmi, kteří mají z různých důvodů skutečně problém sami si zaměstnání najít. Tuto činnost také Úřad práce vykonává. Jistě se lze bavit o tom, zda dobře a efektivně, a také zda k tomu má dostatečné podmínky.

Je důležité, aby proběhla skutečně koncepční debata nad tím, co si od Úřadu práce do budoucna slibujeme a co od něj požadujeme: jaký má být jeho základní smysl. Pak lze adekvátním způsobem upravit jeho legislativu, strukturu i mechanismy.

Dlouhý stín Drábkových reforem

Oproti tomu ale Úřadům práce přibylo velké množství úplně jiných agend. Od dob takzvaných Drábkových reforem přejaly Úřady práce velkou část agendy, kterou do té doby vyřizovala územní samospráva, například problematiku hmotné nouze.

Sociální práci, která s uvedenou agendou souvisí, se v prvních letech po reformě Úřady práce nestíhaly věnovat vůbec. A i nyní jde o velmi náročnou součást jejich práce, na kterou nemají vždy dostatek prostoru z důvodu jiných úkolů.

Kromě této oblasti administrují Úřady práce například rodičovské příspěvky anebo příspěvek na bydlení. Staly se tedy do značné míry místem výplaty dávek, a to navíc ve velmi restriktivním systému.

Systém sociální podpory a také systém podpory v hmotné nouze jsou totiž dlouhodobě formovány zejména politickou objednávkou boje proti „nepřizpůsobivým“ a „zneužívání dávek“. Pochopitelně není možné vyloučit, že některé dávky čerpají lidé, kteří je buď nepotřebují, nebo by při opravdu detailním zkoumání nárok neobhájili. Je dávno prokázané, že takových je jen zanedbatelný podíl.

Oproti tomu důsledné uplatňování principu, že „na chudé musí být přísnost“, vedlo k deformaci systému v často absurdní administrativní kolos, který nepomůže skoro nikomu, spoustu lidí znechutí, a také zaměstná opravdu mnoho byrokracie. Obchod s chudobou a drahým a nevyhovujícím bydlením na ubytovnách a v podobných zařízeních však přitom vůbec neřeší.

Typickým příkladem absurdně konstruované dávky může být příspěvek na bydlení. A je dobře, že se konečně hovoří o nutnosti jeho zjednodušení. Takto pojímaná „adresnost“ je totiž rozhodně drahá i pro veřejné rozpočty.

Nové agendy z poslední doby

Další výtkou směřovanou vůči Úřadům práce je jejich mýtický covidový home-office, na kterém prý „nic nedělali“ a „brali sto procent platu“. Jedná se o eufemisticky řečeno zkreslení reality odvozené z výroku předsedy Senátu Miloše Vystrčila. Vůči tomu jsme se ohradili dopisem, na který ale předseda Senátu nijak nereagoval.

Podle našich údajů Úřady práce umožňovaly práci z domova v přibližně deseti procentech případů, a ani tehdy nešlo o žádnou dovolenou. Jinak pobočky fungovaly normálně, byť se snahou omezit osobní setkávání.

Úřad vyřizoval běžnou agendu a nově také podporu z programů Antivirus. Řada státních zaměstnanců z jiných poboček vypomáhala s administrací této podpory pobočkám v Praze, kde byl nápor pochopitelně abnormálně vysoký.

Situace na Úřadech práce kulminuje do neúnosné podoby v posledních měsících, s přísunem další a další agendy. Nejdříve šlo o kontaktování obyvatel, kteří po krachu dodavatele energií zůstali u takzvaného dodavatele poslední instance.

S ohledem na stoupající ceny energií i vysokou inflaci také intenzivně narostl počet žádostí o dávky mimořádné okamžité pomoci. Narůstá také počet žádostí o příspěvek na bydlení a dávky hmotné nouze, které na rozdíl od mimořádné okamžité pomoci je možné čerpat opakovaně — a to znamená i jejich opakovanou administraci.

Na valorizaci částek životního a existenčního minima pak úřady musejí reagovat rekalkulací velkého množství různých dávek. V souvislosti s válkou na Ukrajině pak přibylo vyplácení humanitárního příspěvku a nejnověji i příspěvku na ubytování.

Nadto aplikace, které mají s novou agendou pomoci, jsou poruchové. Podle informací, které z Úřadu práce máme, bohužel v poslední době přestává fungovat i stávající aplikace pro výplatu dávek hmotné nouze, ve které se nově administruje i humanitární dávka.

Počty žádostí jsou tak vysoké, že aplikace přestává nápor zvládat, je přetížená, funguje velmi pomalu, vypadává, některé úkony, jako například sehrávání výplat, není možné vůbec uskutečnit v pracovní době. Ministerstvo na to bylo upozorněno, ale problém nevyřešilo.

Zmrazené platy

To vše se děje v situaci, kdy vláda na poslední chvíli a bez řádného projednání s reprezentanty státních zaměstnanců rozhodla o zmrazení platů. Ty jsou navíc zmrazeny druhý rok v řadě.

Bez ohledu na události posledních měsíců navíc stále s poukazem na nezbytnost šetřit ve výdajích státního rozpočtu nehodlá z této pozice odstoupit. To nelze nazvat jinak, než že vláda si od lidí objednává další a další práci, ale nechce za ni platit.

Vzhledem k tomu, že se v diskuzích objevuje údaj o průměrné výši platu úředníků, je potřeba zdůraznit elementární skutečnost, že výše průměrného platu nijak nevypovídá o tom, kolik peněz berou lidé na Úřadu práce. Pracovníci — a mnohem častěji pracovnice — vyřizující všechnu výše uvedenou agendu aktuálně nastupují po škole za zhruba 19 tisíc hrubého, většinou berou mezi 22 tisíci a 25 tisíci korun hrubého.

I na ně ale dopadá inflace a zdražování cen energií, a i oni si tak častěji než kdy dříve žádají o dávky, které jinak sami administrují. Jestli toto není ze strany státu a vlády nedůstojné, tak pak už nevím co.

Loajalita úředníků

Miroslav Kalousek na svém twitterovém profilu osočil úředníky z toho, že ve válce a bezprecedentním stavu vrazili vládě kudlu do zad. V první řadě by si měl bývalý ministr financí vzpomenout, že současnému tristnímu stavu na Úřadu práce položili základy jeho spolustraníci.

A to včetně zanedbané digitalizace, která je opravdu intenzivní překážkou toho, že dnes nejde dělat věci efektivněji. Koneckonců bývalý náměstek ministra Drábka byl za manipulaci IT zakázek na provoz systému výplaty sociálních dávek potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody.

Úřady práce nejsou jediné úřady, kde jsou nízké platy a příliš mnoho neefektivně organizované práce. I náš odborový svaz roky volá po tom, aby se výkon státní správy co nejvíce zdigitalizoval a zrevidovaly se zbytné nebo zbytečně byrokratizované agendy.

Na Úřadu práce ale teď nejzřetelněji pozorujeme důsledky toho, že se zde roky státní správa zanedbávala ve všech možných ohledech a posiloval se předsudečný obraz o nepříjemném líném úředníkovi. Přitom podstata problému je nyní jiná a úplně jasná: na současnou skutečně bezprecedentní situaci nejsme připraveni a tomuto konkrétnímu úřadu reálně hrozí kolaps.

Možná by tedy bylo vhodnější popřemýšlet o tom, zda si naopak vláda spíše nyní nebere úředníky a úřednice Úřadu práce jako rukojmí, když spoléhá na to, že i v bezprecedentní situaci budou zvládat přesčasy za pár šupů. A to se děje — protože ony úřednice a úředníci jsou si totiž ve své většině velmi dobře vědomi toho, že příjemci dávek jsou na jejich práci existenčně závislí.