V minulém volebním období strany současné vládní koalice nešetřily kritikou na fungování státní služby, na její právní úpravy i na změny, jež byly v zákoně o státní službě provedeny. Brzy po volbách se do veřejné diskuze dostaly různá procenta, o které je nezbytné státní správu „zeštíhlit“. Kroky, které v letošním roce vláda v této oblasti vykonala, ale podstatné zásahy do současného systému nepředstavují — a je otázkou, zda je to dobře, či špatně.

Dílčí změny

Vláda v systemizaci na příští kalendářní rok, schválené 30. listopadu, počítá se zrušením více než 800 služebních míst. Ačkoli se může zdát, že jde o vysoké číslo, představuje tento počet něco přes 1 % celkového počtu systemizovaných míst, která ve státní službě jsou. Z podkladů pro systemizaci navíc vyplývá, že z větší části jde o redukci těch míst, jež jsou spojena s agendami, které pozbyly na potřebnosti — například posílení hygieny spojené s intenzivními vlnami pandemie covidu-19 nebo silniční daň.

Poslanecká sněmovna 29. listopadu přehlasovala veto prezidenta a schválila novelu zákona o státní službě s účinností od 1. ledna 2023. Ačkoli tato novela obsahuje některé dílčí změny směřující k zjednodušení například výběrových řízení, nezabývá se žádným z nejvíc těžkopádných prvků, které zákon obsahuje. O těch víme, že například snižují kariérní prostupnost uvnitř samotné státní služby, odrazují mladé úřednictvo hned na začátku jejich profesní dráhy a oproti formálně nazíranému vzdělání neumožňují adekvátně ocenit zkušenosti.

Největší změnou bude překlopení současných tzv. odborných náměstků do pozic ředitelů sekcí a uvolnění limitů na počty politických náměstků. To je spojeno s takovým omezením funkčního období vysokých představených, které bude u značné většiny z nich znamenat opětovné vysoutěžení pozice v následujícím roce. I pokud by velká část z těch délesloužících své současné posty obhájila, půjde o značné rozkolísání a také o administrativní zatížení úřadů. Není důvod pochybovat o tom, že tak často opakovaný důraz na přijetí vnějších expertů bude rizikem pro vytčený cíl zákona o státní službě, tedy její depolitizaci.

V otázce nutnosti intenzivní digitalizace a elektronizace státní správy, kterou před volbami akcentovali zejména Piráti, jsme se zatím dostali jen k listopadovému schválení zákona o vzniku Digitální a informační agentury. Ačkoli lze jistě ocenit důraz na expertní a jednotný přístup k tématu, je otázkou, jestli je důvod si od tohoto kroku slibovat pro posun letitého problému něco skutečně zásadního.

Podíváme-li se navíc na zkušenosti, které jsme s digitálním vytvářením nových agend v letošním roce získali v resortu Ministerstva práce a sociálních věcí, zjistíme, že nové agendy narážejí na staré limity. Nedostatečná kapacita informačních systémů veřejné správy a jejich ne vždy spolehlivé fungování státním zaměstnancům a zaměstnankyním, kteří nové agendy vyřizují, nijak výrazně nepomohly.

A nepomohla ani takzvaná „falešná digitalizace“, tedy situace, v níž je sice možné novou agendu vyřizovat online z pozice občana, způsob jejího zpracování na pomyslné druhé straně digitální přepážky tomuto kroku už ale neodpovídá.

Platy na bodu mrazu

Symptomatickým aspektem přístupu současné vlády k problematice celého veřejného sektoru jsou platy. Poté, co vláda těsně před koncem loňského roku bez projednání se sociálními partnery zmrazila již vyjednanou valorizací platových tarifů, velkou část letošního roku trávila jakousi parodií na vyjednávání o tom, jestli k nějaké valorizaci dojde, či nikoliv.

V době bezprecedentní inflace nebyla vláda ochotna přidat svým vlastním lidem s argumentem, že ve státním rozpočtu je potřeba šetřit. Ve stejné době táž vláda řadou opatření nepříliš efektivně reagovala na aktuální vývoj a těmito opatřeními zároveň snižovala příjmy státního rozpočtu nebo prohlubovala jeho výdaje. To vše navíc nedlouho poté, co hlavní vládní strana ODS spolu s hnutím ANO prohlasovala snížení příjmů státního rozpočtu zrušením takzvané superhrubé mzdy.

Takto bychom mohli pokračovat. Vláda se k veřejnému sektoru a zejména ke státním zaměstnancům a zaměstnankyním chová s hlubokou nedůvěrou a řada jejich kroků vychází z čistě ideologických tezí o nutnosti štíhlého státu nebo o tom, že na veřejnou sféru musí ta soukromá nejdřív vydělat. Řada vrcholných politiků a političek veřejně prezentuje zkreslenou a z podstaty mytickou představu o přebujelé byrokracii, v níž se příliš mnoho úředníků neefektivně věnuje zbytečnostem.

Klouzání po povrchu

Vláda nicméně nebyla v této oblasti schopná přistoupit k hlubším zásahům a změnám, jež by vedly ke snížení výdajů, zvýšení efektivity, „zeštíhlení státu“ nebo k redukci agend. A není to dáno jen událostmi letošního roku. Pokud už zkrátka k nějakým změnám došlo, byly to jen změny dílčí a kosmetické.

Jelikož ze své pozice a s ohledem na svou expertízu dlouhodobě vnímám problémy státní správy z úplně jiné perspektivy než skrze představu, že by v ní sedělo zbytečně mnoho lidí, měla bych snad mít i důvod ke spokojenosti. Tak tomu ale není. Státní správa není efektivní a není pružná, neumí pracovat s talenty, nedaří se v ní udržet nové lidi, a demografický vývoj navíc hrozí tím, že se stávající personální nedostatek ještě zhorší.

To, že státní správa často není schopná adekvátně reagovat na nové výzvy, není ale vinou lidí, kteří v ní působí, a zejména ne těch řadových, například přepážkových. Nezřídka totiž nemají k lepšímu výkonu podmínky, zejména technické, a nemají ani motivaci ani vhodné vedení. O časté dehonestaci z různých stran ani nemluvě.

Pokud by tedy vláda chtěla vykročit směrem k zefektivnění státní správy včetně důsledného prověření účelnosti prostředků na ni vynakládaných, rozhodně nemůže začínat od platů ani od míst. Východiskem musí být redukce agend — na mysl mimo jiné připadá často až absurdní administrace některých dávek, jejímž cílem není nic jiného než odradit žadatele. Hon za politicky populární „adresností“ je totiž ve skutečnosti dost drahá záležitost. Redukce agend musí být navíc doprovozena zejména efektivní digitalizací.

O tom, jestli je státních zaměstnanců málo, nebo moc, se můžeme bavit až poté, co jim vytvoříme dostatečné podmínky pro výkon práce a zároveň relevantně zhodnotíme, která práce má být doopravdy vykonána. V prvním roce svého působení však vláda bez ohledu na určité proklamace a snad i pokusy neprokázala, že by se touto cestou hodlala vydat. Nedomnívám se přitom, že se jí do konce volebního období tento kurz podaří nastoupit a zároveň i dosáhnout reálných výsledků. Budeme spíše svědky dalších kusých záseků, pokusů o dílčí řešení problému, které ale ke kýženým výsledkům nepovedou a ve finále nikoho neuspokojí.