Vede se nejedna formální či neformální diskuze o tom, zda odbory mají ještě v dnešní společnosti místo, případně jaká by jejich úloha měla v jednadvacátém století být. V rámci reflexe situace po nedávných volbách do Poslanecké sněmovny je myslím jednoznačné, že ta nejtradičnější úloha odborů, tedy dát silný hlas a zastoupení zaměstnancům a zaměstnankyním, nikam nezmizela a je stále relevantní. S ohledem na absenci parlamentní levice snad relevantnější, než za poslední desítky let.

Ozvěny nedávných let

V tuto chvíli je značně předčasné hodnotit, jaká vláda se po volbách vlastně ustaví a jaké bude překládat návrhy, zejména v oblasti práce a sociálních věcí. Odkazům na vládu premiéra Nečase z let 2010 až 2013 je ovšem velice těžké — v podstatě nemožné — se vyhnout, už jen pro velmi podobné zastoupení politických stran, jako je u současné vítězné koalice.

V těchto letech v Parlamentu levicová opozice nechyběla a i přesto byly odbory významným aktérem a kritikem sociálně necitlivých opatření, která tehdejší vláda přijímala. Odbory jako součást občanské společnosti spolu s významnými iniciativami té doby — zejména sdruženými v platformě ProAlt — plnily úlohu mimoparlamentního hlasu velké části společnosti, mimo jiné i demonstracemi.

I přes tehdejší ne příliš lichotivé rámování odborů a jejich členské základny většinou médií hlavního proudu se své úlohy zhostily se ctí. Ani současný předseda ČMKOS Josef Středula nejde pro kritické slovo daleko.

Odbory však nejsou jen jejich představitelé ale zejména široká členská základna. Ta i dnes představuje několik set tisíc členů a členek.

ROH už nepamatujeme

Oproti době Nečasovy vlády se snad přeci jen diskurz alespoň trochu změnil a odborům se do jisté míry podařilo setřást image pohrobků ROH z minulého režimu. Minimálně část médií se dnes již tolik neopájí třicet let starým neoliberálním přeludem o výhradně individuální odpovědnosti. Potřeba silné členské základny ale nevymizela.

Věříme, že Petr Fiala si jako nejpravděpodobnější příští premiér uvědomuje rizika plynoucí z prohlubování nerovností v rozdělené společnosti a bude mít na paměti potřebu zachování sociálního smíru. Přesto však odbory nepochybně v blízké budoucnosti čeká v rámci sociálního dialogu řada důležitých úkolů.

Lze očekávat mimo jiné další novelizace zákoníku práce nebo úsilí o hledání úspor v sociálním systému. Odbory veřejné služby zastupující zaměstnance úřadů, ale i zdravotníky, hasiče, lékaře a další pak čekají složitá jednání v souvislosti se sestavováním veřejných rozpočtů.

Ale abychom neočekávali jen to nejhorší. Odbory jsou u nás dlouhodobě tahounem veřejné diskuze ohledně sociálně citlivější budoucnosti, která je možná. Kritická debata o čtvrté průmyslové revoluci, úsilí o vymanění České republiky z pasti levné práce a montovny Evropy, diskuze o zkracování pracovní doby, která je u nás na současné evropské poměry velmi dlouhá, nic z toho by se u nás nediskutovalo tak, jak se diskutuje, kdyby k tomu odbory nepřispívaly. Odbory jsou tak navzdory mylnému dojmu části veřejnosti hlasem budoucnosti, nikoli minulosti.

Bude na nás, tedy na členské základně, jak silné budou odbory při hájení našich zájmů a práv a při formulaci potřeb velké části voličů, jejichž hlasy se neproměnily do nejvyššího politického zastoupení. Kromě debat o dalším směřování české levice je v tuto chvíli rozhodně prostor i na nadstranické občanské sdružování. Odbory jsou k němu rozhodně velmi vhodnou platformou.