↗

České zdravotnictví má dlouhodobě pověst systému sice masivního, ale závislého na extrémně dlouhých směnách a vypětí. Foto NA, WmC

Někteří zdravotníci stále čekají na odměny za práci z takzvaně druhé a třetí vlny epidemie covid-19 od října 2020. Jakkoli ministerstvo zdravotnictví uvádělo, že bonusových 75 tisíc hrubého na plný zdravotnický úvazek, 50 tisíc pro hygienika či 120 tisíc na záchranáře zajistilo již v květnu, peníze leckde nedorazily na místo určení. Zaměstnavatelé někdy tvrdí, že odměny patří jejich instituci, nikoli pracovníkům, jindy podle nich dokonce žádné finance nedorazily. Problém řeší jak odbory, tak ministr zdravotnictví.

Odměny za skoro 20 miliard korun se platí dílem z dotačního titulu ministerstva pro nemocnice, dílem skrze pojišťovny. Mimo jiné kvůli podobě jejich smluv s poskytovateli péče ale již dříve vznikala v platbách zpoždění. Zdravotnická zařízení totiž ve smluvních přílohách neuváděla všechny zaměstnance, čímž odměňovací proces komplikovala. Odbory to již dříve označily za neplnění zákonných povinností.

V poslední době pak peníze uvízly u některých zaměstnavatelů. „[Ministerstvo připravilo kompenzační vyhlášku], kterou uložilo zdravotním pojišťovnám, aby do konce července vyplatily prostředky [na odměny]. To vypadá jako ideální stav, ale nastal zádrhel u části jednotlivých poskytovatelů. Ti začali tvrdit, že peníze nejsou určené na odměny, ale že je mohou použít na cokoli: nákup přístrojů, opravy, nebo dokonce k soukromým účelům,“ vysvětlila v úterý na tiskové konferenci předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Dagmar Žitníková.

Odboráři obecně mluví o nečekané a neuvěřitelné situaci. Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula dokonce o nehoráznosti a skandálu. „Nemám jiných slov pro to, když vedení některých nemocnic dostane od pojišťoven peníze pro lidi, kteří pomáhali v covidové epidemii, ale nerozdělí je mezi ty, kteří si to zaslouží. Tyto peníze patří lidem, kteří nasazovali své životy,“ uvedl na Twitteru.

Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče se již v červnu obrátil na ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha (nestr. za ANO). Ten nároky zaměstnanců jednoznačně podporuje. „Záměrem bylo finanční prostředky poskytnout zdravotníkům jako ocenění práce v době pandemie a do výše poskytnutých prostředků bylo započítáno, že z těchto odměn budou standardně odvedeny platby za zdravotní a sociální pojištění a daň z příjmu. Je tedy absolutně neakceptovatelné, aby zaměstnavatelé tyto finanční prostředky použili na cokoliv jiného,“ odpověděl odborům.

Odměny, s jejichž výplatou se původně počítalo během června, pro ambulantní sektor maximálně v červenci, nyní mají dorazit nejpozději s výplatou patnáctého srpna. Odbory avizovaly, že pokud navzdory jasnému stanovisku ministerstva nastanou „excesy“, jsou ochotné jít k soudu. Případné žaloby na zaměstnavatele zadržujícího odměny sice musí podat zdravotníci, odborový svaz jim ale poskytne právní podporu.

Nárok na odměnu má na 120 tisíc zdravotníků z 30 tisíc zařízení od malých ordinací po nemocnice. Odboráři evidují řádově stovky případů nevyplacení či možných pokusů o zneužití. Případné tvrzení zaměstnavatele, že žádné peníze na odměny od pojišťoven nedostal, si mohou zdravotníci ověřit dotazem přímo na pojišťovací instituci podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Další problémy

Není to poprvé, co se covidové odměny opozdily. Mimořádně dlouho vázly peníze za první epidemickou „vlnu“ vloni na jaře. Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče tehdy vyjednal bonusy v podobné výši jako nyní, a to jak pro nemocniční personál či záchranáře, tak pracovníky sociálních služeb či hygieniky.

Zpětně však odboráři konstatovali, že odměny nemocničnímu personálu se vyplácely až v listopadu, tedy již v další, mnohonásobně silnější epidemii. Hygienici údajně nedostali sjednaných 50 tisíc korun skoro nikde, reálná odměna činila jednotky tisíc. Personál hygienických stanic se přitom od začátku epidemie potýká s neúměrným množstvím práce i například nutností digitalizovat staré, zavedené systémy. Věkový průměr klíčových zaměstnanců je velmi vysoko, skoro u šedesáti let.

Někteří zdravotníci a další personál nemocnic i pobytových sociálních služeb si od začátku pandemie stěžují, že se na ně neustále nakládají nové povinnosti, aniž se jim kdo snažil reálně pomoci. Předseda České lékařské komory Milan Kubek proto dlouhodobě kritizuje vládu i politickou scénu celkově. Během nejhorší epidemické vlny v únoru 2021 popsal emoce zdravotníků a dalších nejen nemocničních zaměstnanců jako „pocit opuštěné jednotky, na kterou se politici vykašlali“.

Kubek později tepal i ministerstvo zdravotnictví: jak za prostoje s odměnami, tak dříve zmiňovanou možnost nezvýšit příští rok oborové mzdy. „Zdravotníci nesli na bedrech zbabranou epidemii, kterou vláda nezvládla, zachránili desítky tisíc životů a umožnili fungování ekonomiky. Protože vláda neměla odvahu ani na pár dnů zavřít továrny, všechno přehodila na zdravotníky,“ kritizoval před časem v rozhovoru pro portál iRozhlas.cz.

České zdravotnictví má dlouhodobou pověst systému sice masivního, ale závislého na extrémně dlouhých směnách a vypětí. Více než třetina lékařů pociťovala již před pandemií vyhoření, situace se v posledním roce a půl pravděpodobně zhoršila. Někteří doktoři v poslední dekádě odešli z oboru, či dokonce ze země. Na straně medicíny existuje nerovnost mezi muži a ženami, na straně pacientů se mohou regionálně lišit možnosti přístupu k různým druhům péče.

Zdravotníci během epidemie často nejen pracovali ještě déle a v náročnějších podmínkách než normálně, ale také čelili konkrétním rizikům. Covid-19 jich prodělalo skoro 80 tisíc. Asi devadesát nemoci podlehlo, z toho více než třicet lékařů. Na covid-19 zemřelo i jednadvacet pečovatelů sociálních služeb. Aktuální i dlouhodobé poznatky říkají, že nemalá část vyléčených obecně trpí středně až dlouhodobými důsledky v čele s chronickou únavou a dušností.

Kolik takových postcovid syndromů připadá na zdravotníky, není známo — statisticky může jít o tisíce. Syndrom ovšem nespadá mezi choroby, u nichž by existoval například nárok na pojišťovnou hrazený lázeňský pobyt.