Léto se neodvratně chýlí ke konci. Epidemické křivky covidu-19 se stále drží nízkých hladin. Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) v souhrnné prezentaci konstatuje, že se „nákaza dominantně šíří mezi neočkovanými mladými lidmi“, situace je všude pod kontrolou a „zátěž nemocnic plošně nízká“. Výhled je ale složitější a kupí se otázky. Co přijde na podzim? Jsme dost proočkovaní a budou zapotřebí třetí dávky? Co nové virové varianty?

A tak dále. Ač na mnoho neznámých nelze přesvědčivě odpovědět, přinášíme rozbor šesti faktů, s nimiž se pro příští měsíce vyplatí počítat.

1. Pořád chytáme mutace jako pokémony

Pravidelná hlášení Státního zdravotního ústavu ukazují, že v České republice stále jednoznačně převládá virová varianta delta (B.1.617.2). Daří se nám ale skládat skoro celou alfabetu. Od začátku léta se evidují i jednotky případů exotických variant označovaných Světovou zdravotnickou organizací (WHO) za variants of interest, tedy sledované, ale méně znepokojivé než delta. Zachytila se například minimálně známá éta (B.1.525), poněkud tajemná lambda (C.37) i nové „delty plus“: AY.1, AY.3 a AY.3.1.

Delta, podle dosavadních dat o asi 60 procent „rychlejší“ než již tak velmi nakažlivá dříve převládající alfa (B.1.1.7), se po celém světě projevuje jako evolučně nesmírně schopná. To, že se z ní vymezují nové subvarianty („delty plus“ obohacené o mutaci K417 s ne zcela jednoznačným účinkem), je očekávané a přirozené.

Problém tkví v tom, že základní reprodukční číslo delty (průměrný počet osob, jimž infekci předá jeden nakažený při nulových opatřeních) se odhaduje tak vysoko — na pět až osm oproti dvěma až třem u původního SARS-Cov-2 —, že případná epidemická vlna může rychle propuknout i ve společnosti s poměrně značnou mírou imunity. Takzvaně únikové mutace delty a jejích subvariant navíc hrozí prolamovat neúplnou odolnost některých očkovaných (zvlášť starších, s poruchami imunity a některými chorobami) i dříve nakažených.

Stále více výzkumů nicméně potvrzuje, že na deltu očkování v úhrnu funguje. Statistická účinnost je sice o něco snížena, zůstává však skvělá. Hlavní rozdíl je v částečné odolnosti po jedné ze dvou očkovacích dávek u nás nejpoužívanějších mRNA vakcín. Ochrana lidí očkovaných jedinou dávkou před symptomatickou nákazou se u delty propadla na asi třicet ze zhruba padesáti procent platných pro alfu. Potřebu kompletního očkování potvrzují i aktuální čísla z České republiky — pokud se u nás nakazí očkovaný, potom typicky právě s jedinou dávkou ze dvou.

2. Nově očkovaných ubývá, ale plánují se třetí dávky

Očkování v České republice zjevně zpomalilo. Průměrný počet podaných prvních dávek — tedy nově očkovaných — se za poslední měsíc postupně snížil na méně než polovinu. Přinejmenším část velkých očkovacích center se během příštích týdnů chystá zavírat. Nezájem o ně sice vyvažuje asi stovka míst, kde se lidé mohou očkovat bez předchozí registrace, často dokonce jednodávkovou vakcínou Janssen, v úhrnu je však stále zjevnější, že nemalá část populace vejde do podzimu bez jediné dávky. Dřívější vládní sliby o letní proočkovanosti sedmdesáti procent Čechů berou za své.

Nejde jen o mladé. Očkovací kampaň především v periferních regionech z více důvodů nedosáhla na zhruba půl milionu lidí nad šedesát, ani nemluvě o mladších lidech s rizikovými chronickými problémy. I ze zahraničních příkladů víme, že tak velké skupině, jež neprošla očkováním a významnou měrou nemůže spoléhat ani na postinfekční imunitu, hrozí v případné další epidemické vlně značný zásah. Snad menší než vloni, ale stále tragický. Zvláště potvrdí-li se, co experti v mírné nadsázce říkají měsíce: že dříve či později si mezi očkováním a covidem vybere každý. Chtě nechtě.

Aby toho nebylo málo, po osmi měsících od začátku vakcinace zvláště velmi starým či imunitně slabším lidem zřejmě vyvanula významná část protilátek. Neznamená to nutně, že by ztratili všechnu ochranu, debatuje se ovšem o možné potřebě přeočkování. Principiálně je nasnadě, že třetí dávka vyžene protilátkové hladiny opět velmi vysoko a pravděpodobně povede k velmi slušné odolnosti i vůči deltě. V některých západních zemích se tyto „boostery“ již podávají, v České republice odborné společnosti rámcově doporučují přeočkování pacientům po transplantaci orgánů.

Česká vakcinologická společnost v pondělí přidala ještě důležitější doporučení třetích dávek, a to pro všechny seniory nad pětašedesát, klienty pobytových sociálních služeb či zdravotníky. Injekci by podle odborníků měli dostat osm až dvanáct měsíců od druhé dávky. U lidí trpících střední až těžkou poruchou imunity se doporučuje odstup jen osmi až dvanácti týdnů. Přeočkovávat se má mRNA vakcínou, a to i u lidí, kteří dříve dostali vektorovou (AstraZenecu/Vaxzervii, Janssen). Jak se budou třetí dávky organizovat, zatím není jisté. Stejně tak, kolik lidí na očkování znovu vyrazí.

V dohledné době se ovšem neočekává, že by kdokoli zaváděl třetí dávky pro širokou veřejnost kromě výrazně ohroženějších skupin. WHO i někteří západní odborníci boostery obecně odmítají s tím, že jejich potřeba není zcela prokázána. Za strategičtější a hlavně morálnější pokládají směřování dodávek vakcín do chudých zemí. Ty jsou jen minimálně proočkované, zatímco bohatší globální Sever soustavně objednává ještě více očkovacích dávek, než kolik jich může bezprostředně použít.

3. Potenciál pro šíření existuje

Data o opakovaných infekcích publikovaná pravidelně Státním zdravotním ústavem naznačují, že postinfekční imunita funguje — byť se lze ptát po tom, kolik opakovaných nákaz probíhá neodhaleně, potažmo zda nejsou velmi nízká čísla daná tím, že „úniková“ delta převládla v České republice až tehdy, kdy celá epidemie utichla. Kolik lidí máme skutečně „promořeno“, zůstává k diskusi.

Na jednu stranu víme, že se Čechů nakazilo až násobně víc, než kolik jich evidují statistiky. Na stranu druhou můžeme čekat, že oněch nejméně 800 tisíc osob infikovaných od září do konce roku 2020 již nebude disponovat neutralizačními hladinami protilátek (byť je již z hlediska principu snad v nějaké míře chrání přítomnost imunitní paměti na hlubší úrovni).

Kombinace „promořenosti“ a vakcinace zatlačila epidemii tam, kde nyní je. Ze srovnání se zahraničím (Spojenými státy americkými, Izraelem, Velkou Británií) ale lze vyvodit, že míra naší kolektivní imunity stále nemůže garantovat ochranu před potenciální epidemickou vlnou. Citelně sice omezí následky v podobě počtů hospitalizovaných a mrtvých, na úplné zablokování nesmírně rychlé delty ale zdaleka nestačí. Veskrze hypotetická hranice kompletní plošné imunity se pro deltu odhaduje až k devadesáti procentům odolných jedinců v populaci.

Řešením není někdy stále navrhované „dopromoření“ mladé populace. To zůstává už jen vzhledem k postcovidovým následkům nehumánní, další vlny nákazy navíc z logiky věci vyvolávají vyšší rizika ještě účinnějších virových mutací. Navzdory obecně rozšířené nejistotě platí, že se i po prodělání covidu vyplatí očkování. Kombinace obou imunitních vstupů podle dosavadních informací poskytuje vůbec nejsilnější ochranu do budoucna — jak z hlediska protilátek a buněk (tvořících protilátky), tak zřejmě ve vztahu k agresivnějším virovým variantám.

4. Covid je politikum. Bohužel

Z nedávné „covidové“ ankety Deníku Referendum vyplývá, že některé politické strany a hnutí akceptují i možnou povinnost očkování vůči covid-19 pro zdravotníky či jiný zvlášť exponovaný personál. Většina politických subjektů ale požaduje dobrovolnost vakcinace vždy a všude. Někteří (zvlášť SPD a ultrapravicová koalice v čele s Trikolórou) bojuje proti údajné diskriminaci neočkovaných a v některých vyjádřeních pandemii otevřeně banalizují. A na popírání rizik covid-19 a šíření antivakcinačních bludů si přímo založil kampaň Volný blok.

Zvláště s blížícími se volbami vzniká i jakýsi covidový populismus, který se poslední dobou projevuje například v debatě o uznání pozitivního protilátkového testu jako průkazu bezinfekčnosti. Pro úpravu existují věcné argumenty, ale mají limity: především nutnost nastavit jasná pravidla ohledně toho, co je ochranná hladina protilátek a jak konkrétně se má prokázat. Politici navíc zpravidla zamlčují, že pokud bychom polonáhodné pozitivní výsledky protilátek uznali, takový doklad by Čechům fungoval pouze doma, nanejvýš v sousedním Rakousku.

V mnohdy emotivní debatě vedou emoce nad věcností. Nešťastné propojení politických animozit s nutností řešit objektivní problém — epidemii — zřejmě ještě posílí. To se týká i jinak seriózních stran, jež si přinejmenším verbálně zakládají na datech či odbornosti. Vlaštovky takového trendu vysílá například pirátský kandidát na ministra zdravotnictví, expert v oblasti zdravotního práva Ondřej Dostál. V nedávné tiskové zprávě uváděl, že benefit očkování dětí je „poměrně diskutabilní“ a  „v každém případě“ by mu mělo předcházet testování na protilátky.

Pomineme-li chybějící standardizaci protilátkových testů, Dostál tu bez dalších argumentů rozporuje stanovisko všech zainteresovaných odborných společností České republiky (pediatrů, praktiků pro děti a dorost, vakcinologů), jež očkování doporučují a o testech protilátek se vůbec nezmiňují. Vakcinace náctiletých je mimochodem nejen doporučovaná, ale výzkumy potvrzují i její bezpečnost.

5. Covid z veřejné debaty nemizí

Epidemie je tedy stále veřejným tématem. Z červencového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění dokonce vyplývá, že covid představuje podle Čechů téměř nejnaléhavější téma společenského života vůbec. Vede spolu se stavem veřejných financí či zdravotnictví a o lán předbíhá i korupci či otázky migrace — byť jistě lze čekat, že představa o tom, co by se s epidemií mělo dělat, se zde výrazně liší i podle stranických preferencí.

Zájem o samotné téma covidu tedy nutně neznamená, že by se lidé hodlali bůhvíjak chránit a potírat virus na zemi i v povětří. Podle dlouhodobých dat sociologického projektu Život během pandemie jsou nyní Češi poměrně v klidu. Opatrnější snad o něco více než vloni touto dobou, ale v průměru jistě ne nad rámec již tak volných protiepidemických omezení. Prevence se drží spíše starší lidé, ochotní ostatně v mnohem větší míře i k očkování.

Kam se nálada posune do podzimu, těžko odhadovat. Další uzávěry však nechce nikdo a těžko si představit vlastně jakékoli přísnější restrikce. Ten, kdo je případně navrhne a oznámí, bude jistě velmi odvážný člověk. Se spíše úsměvnými vyhlídkami na další politickou kariéru.

6. S podzimem se čeká růst, ale ne tak strašný jako vloni

Diskuse o podzimním vývoji se pohybují od popírání jakéhokoli nebezpečí po až extrémní varování, že nastane přesně to, co vloni: nekontrolovaná a smrtící epidemická vlna následující letní uvolnění. Odborné odhady se ovšem usídlují kdesi uprostřed. Obecně se předpokládá, že se přinejmenším během pozdního podzimu zvednou počty infekcí hlavně u neočkovaných. Hlavní hygienička Pavla Svrčinová dokonce usuzuje, že by epidemie mohla vystoupat na asi sedmdesát procent loňska.

Ředitel ÚZIS Ladislav Dušek to označuje za „rizikový scénář“, na který se systém chystá spíše preventivně. Sám bližší odhady nepředkládá, ve vyjádření pro iRozhlas.cz jen očekává nárůst hlavně v říjnu a listopadu. Modely Ústavu pracují jako obvykle se čtyřmi modelacemi podle různého reprodukčního čísla (R). Scénář mírného růstu, předpokládající zvýšení R ze stávající necelé jedné na 1,1, modeluje k začátku října asi 80 pozitivních na 100 tisíc obyvatel týdně (tedy přes 1200 v celé republice denně).

Dlužno říci, že pokud by „sedmdesát procent loňska“ znamenalo čistě počty pozitivních, vzhledem k proočkovanosti a očekávatelně spíše většímu zásahu mladých by si taková epidemická vlna snad nevyžádala loňský počet životů krát nula celá sedm. Jakkoli ale může být vzájemný vztah mezi nákazami, hospitalizacemi a smrtí poněkud slabší než vloni, zcela jistě nezmizí.

Pokud nárůst propukne, dříve či později někdo musí rozhodnout, jak reagovat. S dalšími uzávěrami alespoň veřejně nikdo nepočítá — hlavně politici se naopak předhánějí ve vizích co nejméně restriktivních, místně cílených opatření. S čím ale podzim reálně přijde, to závisí na příliš mnoha faktorech, než aby byly na místě přehnané sliby.