Kronika ohlášeného selhání, díl 2. Vyvažovali zdraví a ekonomiku, zničili obojí
Jan KašpárekPoprvé od září klesl počet hospitalizovaných s covid-19 pod tisícovku. Nabízí se tak příležitost k rekapitulaci. Jako stěžejní rys z ní vystupuje opakování stále stejných chyb — jde-li tedy o chyby, nikoli sociopatickou strategii.
Bude tomu tři čtvrtě roku, kdy jsme publikovali text „Vládní boj s covidem: kronika ohlášeného selhání“. Na konci září shrnoval události, jež vedly k tehdejší eskalaci epidemie covidu-19. Nyní, kdy se všeobecná pozornost zaměřuje na rozvolňování posledních přísnějších omezení, je na místě opět rekapitulovat. V následujícím článku rozebereme příčinné souvislosti, jež nás dovedly nejen k uvolňování, ale také nedávnému překročení hranice třiceti tisíc evidovaných obětí covid-19.
Napřed ovšem definujme, co v nynějším kontextu znamená selhání. Odhlédneme-li od devastujících následků epidemie pro ekonomiku a poškození zdraví střednědobými i dlouhodobějšími následky prodělané nemoci, můžeme míru covidové tragédie vyjádřit na počtech zemřelých. I to má své limity — v prvé řadě velmi obtížnou představitelnost toho, že v našem okolí během posledních osmi měsíců podlehly nákaze desetitisíce lidí.
Co si nelze představit, to lze spočítat. Jak, to vysvětlila například demografka a sociální epidemioložka Dagmar Dzúrová na valném shromáždění Učené společnosti. Jedním z hlavních jevů posledního roku je snížení naděje dožití České republiky — o rok u mužů, u žen pak o 0,7 roku. Tak vysoký pokles naděje dožití čeští statistikové nezaznamenali už celé dekády. Podrobněji se vyplatí hodnotit parametr nadúmrtí, tedy odchylku počtů zemřelých od běžného stavu. Ten nelze sledovat v reálném čase, váže se na dopočítávaná data Českého statistického úřadu.
Víme, že loňský rok přinesl nárůst úmrtnosti o asi patnáct procent, v absolutních číslech tedy zemřelo o skoro 17 tisíc Čechů více než roku 2019. Podobná meziroční změna se v posledních stech letech objevila jen s rokem 1945. Evidovaný počet zemřelých na covid-19 tvoří v poměru k nadúmrtím dvě třetiny. Celkem se novému koronaviru připisuje 9,2 procenta všech úmrtí roku 2020 (necelých 12 ze 129 tisíc).
Nyní Česká republika eviduje asi třicet tisíc mrtvých v souvislosti s covidem-19. Číslo je podle mnohých interpretací podhodnocené. Vysvětlení necovidové části nadúmrtí přinese až podrobnější statistický přehled. To stěžejní ovšem popsala Dzúrová: na covid-19 do začátku letošního května zemřely čtyři procenta všech mužů a dvě procenta žen starších osmdesáti let.
První a jediná úspěšná improvizace
Bilance zemřelých v Českké republice není normální v našem dlouhodobém kontextu, ale ani v globálním kontextu pandemickém. V úmrtích na počet obyvatel jsme celosvětově mezi prvními. Parametr sám o sobě vzhledem ke statistickým omezením nepředstavuje příliš exaktní měřítko, přesto je do očí bijící, že se i některé přímo sousedící země, jmenovitě Německo a Rakousko, nacházejí o desítky příček níže.
O loňském jaru se toho už napsalo dost. Rychlá opatření, jakkoli tvrdá, přišla v ideální chvíli. Jarní „vlna“ dosáhla maxima koncem března — tedy asi měsíc po zavlečení viru — s 377 nakaženými za den. Čísla následně stagnovala, koncem dubna klesla pod stovku denně. Jakkoli vládní opatření již tehdy provázely zmatky vyplývající z jednání na poslední chvíli, protichůdná komunikace i právní pochybení, první setkání s virem proběhlo v rámci možností dobře.
Logika za uzávěrami byla správná. Nikdo nevěděl, jakou přesně má nový koronavirus smrtnost, ale evidentně se šířil podstatně rychleji (a zákeřněji) než chřipka. Z Itálie jsme dostali přesvědčivé důkazy, jak dokáže bleskově a tvrdě přetížit zdravotní systém.
Protiepidemické koncepce většiny států — těch, jež neměly zkušenost například s epidemií prvního typu viru SARS — nebyly na podobnou infekci nastavené. Vlády, jež obezřetně usoudily, že jejich kapacity pro neinvazivní kontrolu nákazy nepostačí, a jednaly včasně i dostatečně důsledně, zkouškou prošly. Jiné rizika příliš dlouho ignorovaly, případně zprvu vsadily na koncepci mitigovaného (zmírňovaného) „promoření“, a způsobily tak masakr — příkladem byly Spojené státy americké i Velká Británie.
Naopak vzor prozřetelného rozhodnutí nabízí — vedle specifických asijských zemí či třeba části Skandinávie — Nový Zéland. Počáteční uzávěru spojil s přehodnocením epidemiologické strategie. Tu měl připravenu pro chřipkové onemocnění, kvůli zjevným rozdílům nového koronaviru se ale rozhodl virus raději na svém území zcela eliminovat. A zřejmě i díky ostrovní poloze tak skutečně učinil. Eviduje celkem šestadvacet mrtvých, z toho v roce 2021 už jen jediného.
Technika není magie
Jakmile se začalo chystat rozvolnění, hovořilo se o „chytré karanténě“. Měla posloužit jako plnohodnotná náhrada za invazivní opatření poté, co pomine bezprostřední riziko komunitního šíření. Vláda vršila sliby, z nichž některé — týkající se hlavně high-tech metod trasování — se nejenže do praxe nedostaly na jaře, ale vlastně na ně nedošlo nikdy. Vcelku záhy začalo úměrně k příslibům růst i podezření, že technologické nástroje z podstaty nepostačí.
Vláda před pricipiálními limity technologického řešení zdravotně-společenského problému zvlášť nevarovala. Namísto toho se koncem jara přecházelo na „chytrou karanténou 2.0“, aniž reálně fungovala první. Nová verze měla přinést spuštění dříve slibovaných mechanismů i posílení personálních kapacit krajských hygienických stanic.
„Bude mnohem robustnější a měla by nás připravit na druhou vlnu,“ říkal tehdejší ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (nestr. za ANO). Aplikace spjaté s „chytrou karanténou“, eRouška a trasovací možnosti aplikace Mapy.cz, byly a jsou sice opravdu chytré (a v zahraničí se podobné systémy osvědčily), jejich možná role se však nadsazovala.
Otázkaíliš nerostl. Akce s extrémními počty nákaz, takzvané „superspreading event“ — třeba červencový večírek v TechtleMechtle s 250 navázanými nákazami —, se totiž týkaly hlavně mladých lidí. Systematické limity řízení epidemie ukázal případ OKD. Namísto včasného a věcného řešení nastalo všeobecné obviňování a proud výmluv.
Zatímco na začátku léta se týdenní průměr každodenních záchytů pohyboval kolem stovky, polovinou srpna vyšplhal na 300, koncem měsíce 400. Sedmnáctého až dvacátého srpna se z iniciativy odborníků oznámil návrat roušek do prakticky všech vnitřních prostor. Reakcí bylo pobouření. Proti rouškám brojila i nynější náměstkyně ministra zdravotnictví, Martina Vašáková. Po vládní intervenci pravidla zmírnila, z odpovědného postu „byl odejit“ epidemiolog Rastislav Maďar.
Poslední srpnový týden nový koronavirus již evidentně cosi kul. Praha přešla do oranžového stupně tehdejšího epidemického semaforu. Příležitost zadupat v zárodku hořící požár ale již minula, kritický moment proběhl nepovšimnut zhruba v době sporu o roušky. Zatímco se premiér Andrej Babiš (ANO) šestého září na Facebooku kasal, jak smrtnost covidu-19 klesá, zadělávalo se na plnohodnotnou vlnu. Vláda počínající katastrofu dlouhou dobu zkrátka ignorovala. Ještě 15. září Babiš covid-19 přímo zlehčoval. Navazoval víceméně na linii drženou po celé léto.
Zmatek a opakování týchž chyb
Zbytek je už dobře známá historie. Ministerstvo zdravotnictví přebírá Roman Prymula, přichází uzávěra, Prymula se vydává za Jaroslavem Faltýnkem (ANO) na Vyšehrad, Prymula je vyhozen, resort přebírá Jan Blatný. Míra infekcí po kulminaci celý listopad klesala, podle očekávání pomalu. Na konci měsíce se vláda rozhodla při průměru skoro čtyř tisíc nově pozitivních a sta mrtvých denně otevřít hospody. Na pivo nemohlo kromě čtyřiceti tisíc infikovaných také 4500 lidí ležících tou dobou s covidem v nemocnici. A osm tisíc těch, kteří v posledních dvou měsících nemoci podlehli.
Od rozvolnění vyrazila křivka nových nákaz vzhůru podobně rychle, jako předtím klesala. Když zhruba týden před Vánocemi zavíraly restaurace, měli jsme kolem šesti tisíc nově pozitivních denně. „My jsme druhou vlnu zastavili, zploštili, teď to znovu roste,“ komentoval tehdy zmateně Babiš, zatímco se za nedůsledných omezení blížily svátky a s nimi bezpočet rodinných návštěv. Pletl se. Problém byl v pravém opaku, nedotlačení druhé vlny do konce. Vinou vládní ignorance či krátkozrakého populismu jsme směřovali k vánoční explozi.
Přes svátky se lidé příliš netestovali, data tedy nebyla jednoznačná. Když ovšem na přelomu letošního roku vyrazila čísla prudce nad deset tisíc pozitivních a sto padesát mrtvých denně, šlo o proces tím tragičtější, že se dal a měl předvídat. Do epidemické rovnice se již dlouho přihazovala příliš vysoká rizika, aniž je vyvažovalo cokoli krom zbožných přání. Spustilo se sice antigenní testování pro veřejnost, zdaleka však nestačilo. Tři dny před Vánocemi a na Štědrý den se provedlo dohromady nedostatečných 150 tisíc antigenních testů.
Rozbouřená epidemická hladina začala po lednové kulminaci poměrně rychle opět klesat, mezitím se ovšem rozšířila „britská“ virová varianta B.1.1.7. Proticovidová opatření založená již měsíce na různých formách polovičatých uzávěr přestala stačit. Infekce ve druhé polovině února tedy znovu gradovala, křivky k obecnému překvapení vykreslily již druhé sedlo. Geograficky se nákaza otočila — zatímco dříve šla z východu na západ, teď se odrazila od Chebu a Trutnova.
Další rozdíl spočíval v situaci v nemocnicích: zatímco v podzimním intervalu mezi křivkami alespoň trochu poklesly počty hospitalizací, tentokrát se udržely nad 5500. Pacientů ve zvlášť těžkém stavu bylo přes tisíc prakticky neustále po čtvrt roku od začátku ledna. Pod bezprostřední hrozbou kolapsu nemocnic a při skoro 8500 hospitalizovaných přistoupila vláda začátkem března k dalšímu zpřísnění. Navzdory postoji části expertů se rozhodla neomezit chod výrobních provozů, pouze v nich nakázala plošné antigenní testování.
Jedním z výsledků dané strategie se zákonitě stalo vleklé stlačování epidemických křivek. Vybičovaly se ovšem zbytky kolektivní energie a kolem patnáctého března se konečně zastavila i křivka nových úmrtí — kulminovala u 220 denně. Mezi tímto bodem a prosincovým otevřením restaurací neuběhly ani čtyři měsíce, avšak zahynulo na patnáct tisíc lidí.
Nyní, o více než dva měsíce později, klesl poprvé od září týdenní průměr nových přírůstků pod tisíc. Stejně tak počet hospitalizovaných. Pokud trend potrvá, budeme moci sled epidemických vln trvající skoro devět měsíců konečně a opravdu označit za překonaný. Další výhled bude ale záviset na ochotě vlády i společnosti zformovat a držet dlouhodobější strategii.
Promořovací experiment vyšel dle očekávání
První text s titulkem „Kronika ohlášeného selhání“ jsme publikovali koncem září. Jako hlavní příčiny vlny, jež se tou dobou teprve vzmáhala, zaznívala dlouhodobá nedbalost, absence strategického postupu a populistický způsob jednání s veřejností, kdy se banalizovala rizika a zveličovaly úspěchy. Většina z toho trvá v různých podobách dodnes — s tím rozdílem, že společnost a zřejmě i vláda jsou vyčerpané do krajnosti.
Vlny postupující od podzimu ale přinesly takovou přehlídku šokujícího ignorování epidemické logiky, že se jako další klíčový problém odhalila možnost opakování stále stejných chyb a sázek na improvizaci či štěstí.
Dlouhodobě také není úplně zřejmé, na co vláda — potažmo orgány řídící epidemii — od září cílily. Zjevně se jednalo o snahu nalézt rovnováhu mezi ochranou zdraví a pootevřenou ekonomikou. Výsledkem se stala devastace obojího. Ať již vědomě, či nikoli, provedli jsme vlastně experiment s mitigovaným promořováním.
A ani při úděsné bilanci mrtvých jsme promoření — tedy přirozeně získané kolektivní imunity — zdaleka nedosáhli. Postinfekční odolnost části populace sice nyní zlepšuje vyhlídky na léto, přesto nás v posledku zachraňuje očkování, nikoli „snižování vnímavosti populace vůči covid-19 (přirozená imunizace)“ doporučované v rok starém, nechvalně známém dokumentu některými z aktérů covidové katastrofy.
V průběhu posledního roku občas zaznívá rčení, podle něhož je krize příležitostí. Zda k něčemu pozitivnímu mohou vést události vylíčené ve druhé kronice ohlášeného selhání, to se neodvažujeme říci. Přinejmenším jsou dalším argumentem, proč je snad z jakéhokoli úhlu pohledu nejpraktičtější výskyt SARS-Cov-2 nemitigovat, ale marginalizovat: stlačovat počet infekcí pod úroveň komunitního šíření tak, aby je i v částečně proočkované populaci šlo kontrolovat méně invazivními zásahy.
Přestože jsou nyní bezprostřední výhledy prozářené letním sluncem a pozornost se od infekce stále více stáčí k volbám, nelze skončit zcela optimisticky. Říci, že vše už máme za sebou a nastane klid, by bylo nezodpovědné. Spíše je na místě klausovsky ocitovat sebe ze zářijového článku. Ten uzavíraly z nynějšího pohledu vyloženě tragikomické věty: „Pandemie nekončí. A to, že se v boji s ní selhalo nyní, bohužel neznamená, že se totéž nemůže zopakovat.“