Média v posledních týdnech plní zprávy o rušení vládních opatření pro boj s covidem, která podle Nejvyššího správního soudu nemají oporu v zákoně. Postupně tak dochází k rozvolňování opatření, a to rychlostí, která se nelíbí ministru zdravotnictví.

Svádět možné následky na rozhodnutí soudu je však značně alibistické, protože vláda o postoji NSS k vládním opatřením ví už minimálně od dubna. Nehledě na to, že podle informací serveru Seznam Zprávy se na Ministerstvu zdravotnictví již od konce února vědělo, že podle stávajícího pandemického zákona nelze plošně nařizovat uzavření restaurací a dalších služeb.

Přístup vlády k zajištění právního rámce pro boj s pandemií je problematický od jejího počátku. Vzpomeňme například na absenci odůvodňování krizových opatření, odložení doplňovacích senátních voleb na Teplicku na základě pouhého usnesení vlády, nepřiměřený zásah do práva na samosprávu v podobě zákazu zasedání obecních a krajských zastupitelstev, protiústavní zákaz vycestovat či zmatky ohledně použití krizového zákona a zákona o ochraně veřejného zdraví.

Krizová situace

V počátcích pandemie vláda musela jednat rychle a flexibilně. Určité pochopení vůči právním nedostatkům v jejích postupech bylo proto namístě. Ale s postupem času a přehlednější situací bylo pro posílení důvěry veřejnosti v oprávněnost zásahů do základních práv a svobod občanů nutné, aby vláda vydávala právně bezproblémové akty, což se bohužel úplně nedařilo.

První významnou zpětnou vazbu od soudů v tomto ohledu dostala vláda od Městského soudu v Praze, který zrušil čtyři opatření ministerstva zdravotnictví vydaná podle zákona o ochraně veřejného zdraví, jež v souvislosti s pandemií onemocnění covid-19 omezila volný pohyb, maloobchod a služby. Podle soudu byla nezákonná, vláda je měla vydávat podle krizového zákona jako na začátku pandemie.

Rekonstrukce státu už na jaře minulého roku doporučovala přijetí speciální pandemické legislativy, která by byla v porovnání s nouzovým stavem, jenž je určen spíše pro řešení živelných katastrof, lépe šita na míru dlouhodobému boji s pandemií, a která by poskytla přesnější rámec pro možné zásahy do základních práv a svobod občanů. Legislativní pokusy o zakotvení boje s pandemií ale skončily neúspěchem.

Ministerstvo zdravotnictví nejdříve přišlo se zřejmě protiústavní novelou zákona o ochraně zdraví, která by v podstatě umožnila „vypnout celou republiku“ samotnému ministrovi zdravotnictví. Novela se po značné kritice naštěstí nedostala ani do Sněmovny. Vláda pak sice v květnu minulého roku schválila speciální zákon pro boj s pandemií, který dával o něco větší záruky, neobsahoval ale dostatečnou parlamentní či soudní kontrolu nebo ustanovení o náhradě škody.

Návrh zákona zůstal zaparkovaný ve Sněmovně a nedostal se ani do prvního čtení. Vládní koalice byla zřejmě omámena představou, že boj s pandemií ustal a je na čase si spíše užívat léto.

Na podzim však přišla další vlna pandemie a vládě bez potřebného právního nástroje nezbylo nic jiného než přistoupit opět k vyhlášení, respektive prodloužení nouzového stavu. V polovině února tohoto roku už vláda pro další nouzový stav nenašla podporu a byla nucena narychlo připravit a schválit pandemický zákon. To se bohužel podepsalo na jeho kvalitě.

Některé nedostatky původní vládní verze se sice i díky připomínkám Rekonstrukce státu podařilo opravit — byla například doplněna (alespoň standardní) parlamentní kontrola, soudní kontrola a povinnost přezkumu jednotlivých opatření, několik částí však zůstalo zcela nedotažených.

Limity vládních opatření

Díky zmíněné zrychlené soudní kontrole mimořádných opatření je možné nasvítit limity vládních opatření a samotné pandemické legislativy. Opakovaným problémem rušených opatření je jejich nedostatečné odůvodnění. Vzhledem k tomu, že velmi často razantně zasahují do základních práv a svobod, musí být pro veřejnost pochopitelné, z jakého důvodu k daným opatřením vláda přistupuje. Jen dostatečné odůvodnění mimořádných opatření budí důvěru občanů, že představitelé vlády k nezbytnému omezování základních práv přistupují šetrně a přemýšlí o přiměřenosti svých kroků.

Závažné jsou samozřejmě i závěry NSS, že pro plošné a preventivní omezení činnosti provozoven stravovacích služeb a dalších zařízení tak, že se v nich zakazuje přítomnost veřejnosti, nedodává pandemický zákon ani zákon o ochraně veřejného zdraví žádnou oporu.

Ministerstvo zdravotnictví se přitom mohlo rušení opatření do značné míry vyhnout. Pokud by totiž připravilo jasně cílené, nediskriminační a dobře odůvodněná opatření, která jsou lépe šita na míru aktuální epidemiologické situaci, je možné, že by se v mnoha případech vešla do stávajícího právního rámce a důvěra veřejnosti v opatření by byla větší. Případně mohla vláda připravit rychlou novelu pandemického zákona, která by vyšla lépe vstříc požadavkům boje s onemocněním covid-19.

Pandemie sice ustupuje a minimálně přes léto si od ní snad trochu oddychneme. Přesto by bylo vhodné, aby vláda učinila pečlivou analýzu svých dosavadních opatření ve světle soudní judikatury a zamyslela se nad tím, zda k nařizování pandemických opatření nezvolit mnohem citlivější přístup. Případně, zda neupravit příslušnou legislativu. Pokračování nedůvěry v zákonnost vládních opatření během případných další vln si totiž lze dovolit už jen stěží.