Pro rozvolňování nepotřebujeme jen datumy, ale hlavně data. A s těmi je tu kříž

Jan Kašpárek

Situaci by zásadně usnadnilo, pokud by se veřejné debata vedla na základě správně interpretovaných dat. Bohužel i v tom tu panuje choas — jak na straně vlády, tak v podstatné části médií.

Majitelé restaurací jsou jistě vesměs slušní lidé a není sebemenší důvod jim přát něco zlého. Provoz jejich podniků se ovšem omezit musel. To, že se lidé nedočkali patřičných kompenzací a často čelili nepřijatelné nejistotě, není principiální vina protiepidemických opatření, ale vlády. Foto udelanozedreva.cz
Majitelé restaurací jsou jistě vesměs slušní lidé a není sebemenší důvod jim přát něco zlého. Provoz jejich podniků se ovšem omezit musel. To, že se lidé nedočkali patřičných kompenzací a často čelili nepřijatelné nejistotě, není principiální vina protiepidemických opatření, ale vlády. Foto udelanozedreva.cz

Česká republika spolu s květnem vyhlíží i tolik vytoužené uvolnění protiepidemických omezení. Postupně se mají pootevírat školy, obchody, provozovny různých služeb, a nakonec i restaurace. Navzdory stále nikoli úplně nízkým počtům nově zjištěných případů covid-19 i pomalu klesající obsazenosti jednotek intenzivní péče rozvolňování ovládlo titulky. Jak by ne: v krizovém módu fungujeme s krátkou promořovací přestávkou skoro půl roku.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Odborníci z Mezioborové skupiny pro epidemické situace (MESES) vytyčili již před časem jako motto návratu k relativně normálnímu životu „data, ne datumy“. Vláda, zřejmě ztrestána a vyděšena dopady svých selhání z podzimu i zimy, základní imperativ řízení epidemie, zdá se, konečně respektuje. Škoda, že až teď.

V následujících týdnech půjde hlavně o reprodukční číslo infekce a týdenní přírůstek nakažených — incidence — přepočtený na sto tisíc obyvatel. Hranice pro větší změnu restrikcí podle odborné shody činí asi sto nakažených týdně na sto tisíc obyvatel, v absolutních číslech a celorepublikovém měřítku tedy asi deset tisíc nových případů týdně.

Ke čtvrtku má ale Česká republika sedmidenní incidenci stále ještě podstatně vyšší: necelých 180 případů na sto tisíc obyvatel. Místně je situace ještě mnohem vážnější: na Zlínsku a Vysočině se číslo blíží k 250. Pro kontext: starší metrika harvardské univerzity Path to Zero (Cesta k nule) vytyčuje coby zdravou hranici pětadvacet pozitivních případů na sto tisíc obyvatel týdně.

Rozvolňovací logika v základu říká, že nelze pustit vše naráz, a že je třeba s patřičným časovým odstupem vyhodnocovat vliv předchozích kroků. Ano, trvá to pomalu a nejde o nejpopulárnější postup. Všichni, a především majitelé nyní zavřených provozů, by si přáli konkrétní termíny k zapsání do diáře.

Ale co dělat: strategie, již nám vláda vybrala březnovými opatřeními, a několika mimořádně stupidními chybami v zimě, předurčuje křivky k pouze pomalému poklesu. Opustit obezřetnost a zkusit rozvolnění zkrátka nějak zaimprovizovat nejde. Jak jsme psali již před tragickým koncem prosince, improvizovat prostě neumíme. A s virem se nedá vyjednávat. Jeho šíření je rychlé, nenápadné a neintuitivní.

Logika „data, ne datumy“ je epidemiologicky správná, lidem se s ní ale obtížně pracuje. Pochopitelně: je nepřehledné vztahovat rozvolnění k tak abstraktním parametrům, jako je sedmidenní incidence, nebo dokonce reprodukční číslo, s nímž se ostatně část médií nenaučila pracovat ani po roce pandemie.

Problém epidemické polovzdělanosti

Totéž platí pro jiné parametry. Část novinářů a politiků je neumí číst, přesto na jejich základě vynáší úsudky a výzvy. Projevují se jak dlouhodobé rezervy mediálního výkladu složitých trendů a politická mlžení, tak jakési zdejší broukpytlíkovství i nemalá složitost tématu. Nepomohla ani vláda svou notorickou zmateností, ba příležitostným šířením nepravdivých tvrzení.

Z dat a jejich interpretace, základního materiálu pro hodnocení jakéhokoli širšího procesu, se stala úmorná disciplína. Štěstím je, že snad už můžeme uzavřít alespoň její nejhorší kolo, sociopatickou debatu, zda tisíce lidí umírají „na covid“, „s covidem“ či třeba na autonehody. Diskuse je vyřešena až příliš otřesnými počty covidových obětí a postupně dopočítávanými daty celkové úmrtnosti, jež se nekompromisně váží na epidemickou křivku.

Covid-19 vyrovnává i rakovinu, kterou lidé zlehčující pandemii používali jako jakýsi referenční bod — od samého počátku nelogicky, jde o úplně jiný druh nemoci. Podrobná data Českého statistického úřadu o zdejších příčinách smrti ukazují, že v letech 2009 a 2018 umíralo na všechny druhy novotvarů dohromady kolem 28 tisíc osob ročně.

Covid-19 stihl víc. A pro srovnání: všechny infekce a parazitární nemoci dohromady zabíjely v desetiletém průměru 1625 lidí za rok. Naprostou většinu z toho navíc ve statistice tvoří vcelku obecná kolonka „jiná sepse“.

Zvláštním fenoménem v nesprávném čtení dat je očkování. Jako by nestačilo, že jsou předmětem dlouhodobé averze pavědeckých kruhů, začaly se jednotlivé vakcíny obsesivně porovnávat podle parametrů, u nichž zpravidla jen málokdo ví, co reálně znamenají.

Třeba statistický faktor účinnosti. To, že si vektorové vakcíny Vaxzervia (ex-AstraZeneca) či Janssen/Johnson&Johnson odnesly z klinických zkoušek účinnost kolem sedmdesáti procent, neznamená, že třicet procent jimi očkovaných dostane covid a zemře. Naopak — pokud budeme za účinek považovat, že je vakcinovaný chráněn před těžkým průběhem a smrtí, můžeme hovořit o účinnosti takřka stoprocentní.

Podobný chaos proběhl v debatě, zda očkování zabrání přenosu SARS-Cov-2. Protože k tématu nebyla data, skrze mediální a politickou zkratku se usoudilo, že vakcíny přenos neomezují a běžně umožňují asymptomatickou infekci.

Taková úvaha byla přinejmenším zvláštní, očkování totiž principiálně omezuje — či téměř anuluje — jak riziko infekce očkovaného, tak jeho okolí. Problém je spíše v tom, že se sražení infekčnosti těžko měří. Nynější výzkumy ukazují, že proticovidové vakcíny nebudou smutnou výjimkou: míru asymptomatických infekcí zřejmě velmi slušně omezují.

Zatímco se pochybovalo o účinnosti vakcín, chybně se četla data o lécích. Příkladem za všechny jsou hity loňského jara, antimalarika. Napřed se propíralo, že dvě, chlorochin (CQ) a hydroxychlorochin (HCQ), zlepšují šance na přežití nákazy. Po roce víme, že CQ nemá v léčbě covid-19 žádný přínos a HCQ je dokonce kontraproduktivní.

Později se sháněl isoprinosin na základě jedné zfušované studie. Ještě poté lidé emočně vydírali lékaře kvůli ivermektinu: slavnému parazitiku, ovšem s neprokázaným efektem při léčbě koronaviru.

Špatně vyhodnotit složitou studii o účinku léku nebo se splést je v pořádku. Když je ale v České republice možné, aby jeden z hlavních zpravodajských deníků, Právo, měsíce vedl agresivní a dojmologickou kampaň pro ivermektin, a ještě se slovy šéfredaktora přirovnával k obětem cenzury minulého režimu ve chvíli, kdy tuto podivnou propagaci přišel zatrhnout Státní ústav pro kontrolu léčiv, máme zde evidentně mnohem větší problém než jen nesprávné čtení dat.

Legitimní otázky bez exaktních odpovědí

V příkladech výše jsme viděli nedostatečné vědomí limitů vlastního poznání i nepochopení vědecké metody. Odborné vědění nespočívá v jedné izolované studii, ale postupném omezování nejistoty.

Na tomto poli nejsou logické chyby provázející pandemii výjimečné, spíše zapadají do širšího kontextu. Opakují pochybení prováděná například v debatě o klimatické krizi. Psaní podle mustru „Neuvěříte, co se stalo! Američtí vědci zjistili, že…“ nezačalo a neskončí s novým koronavirem. Nejaktuálnější výzvy jsou ale jiného druhu.

Svébytným a v základu legitimním trendem bylo — a ještě bude — kladení řečnických otázek typu „a kolik se (při činnosti X nebo v zařízení typu Y) kdy nakazilo lidí, že musí pořád platit omezení?“. Odpověď je většinou až drtivě jednoduchá — a ruku na srdce, tazatel by si ji mnohdy mohl domyslet: zcela přesně nevíme, nejsou data a omezení je spíše preventivní.

Případů nákaz například ve službách je zpravidla poměrně málo. Jednak proto, že jsme naštěstí neviděli, co by neomezený provoz udělal na vrcholu epidemické vlny, jednak kvůli omezeným možnostem trasování.

V teorii se pracuje s označením „osoby v epidemiologicky závažných profesích“. Spadají tam jmenovitě lidé z potravinářství a stravovacích provozů, kadeřnictví, kosmetických služeb, pedikúr, manikúr, masérských služeb, ba dokonce i solárií.

Proto se dané provozy zavřely — zkrátka se v nich z dobrých a dlouhodobě odborně stanovených důvodů předpokládá rizikovost a představují jedno ze závaží v epidemické rovnováze. Ne kvůli tomu, že by zrovna kadeřnictví vláda nenáviděla nebo šlo o bůhvíjaké semeniště zhouby.

Jistě, zavádění uzávěr či postupné rozvolňování je vždy tak či onak nespravedlivé. Někomu zavřou podnik dříve, někomu nikdy — aniž se první provozovatel něčím provinil nebo si zasloužil úspěch méně než druhý. Problém je ale stále týž: naše parametry spravedlnosti jsou infekci naprosto lhostejné.

Majitelé restaurací jsou jistě vesměs slušní lidé a není sebemenší důvod jim přát něco zlého. Provoz jejich podniků se ovšem omezit musel.

Dříve, než jsme získali precizní data o tom, kolik se na pivu může nakazit lidí. To, že se lidé nedočkali patřičných kompenzací a často čelili nepřijatelné nejistotě, není principiální vina protiepidemických opatření, ale vlády. Stejně tak na její bedra padá odpovědnost za učiněná rozhodnutí, co se uzavře a co nikoli.

Přesných dat o rizikovosti některých aspektů lidské činnosti se zkrátka nedočkáme. Epidemie je komplexní jev a víme, že bezpečnost prakticky čehokoli se neodvíjí jen od přímé problematičnosti konkrétního provozu, ale také od celkové situace.

Pokud budeme odhadovat, že třeba při vrcholu epidemické vlny má SARS-Cov-2 každý padesátý dospělý člověk, provoz naplněné hospody bude zkrátka úplně jinak nebezpečný, než když se bude infekce předpokládat u jednoho z pěti set.

Zavalení daty souvisí se zuřivostí infekce

Míra dat, jimiž jsme během pandemie zásobováni, je zřejmě bezprecedentní. Lze si najít počty nákaz ve skoro jakémkoli koutě světa, prohlédnout si mediány i průměry v různých časových obdobích, zhlédnout kapacity intenzivních péčí u náhodné země o půl planety jinde, zmodelovat si tamější vývoj epidemie a porovnat jej třeba s výskytem nových virových variant.

To vše může kdokoli s čímkoli kombinovat, vymýšlet si nesmyslné korelace — od těch zjevně bizarních (ilustrovaných vcelku známým a pravdivým tvrzením, že spotřeba margarínu úzce koreluje s rozvodovostí amerického státu Maine) po uvěřitelné, ale zavádějící ( „v zemi X byly celou dobu otevřené školy a mají jen Y mrtvých“). Orientace je tedy těžká.

Pokud však chceme dosáhnout inteligentní diskuse namísto chaotického plácání, je nutné se o relevantní poznání a výklad dat snažit. Podobně jako pro vše ostatní zde platí, že se téma výrazně usnadní ve chvíli, kdy epidemii konečně stlačíme do přijatelných mezí.

Současný informační chaos je do jisté míry i produktem toho, v jak zlé situaci jsme se přespříliš dlouho nacházeli. Jakmile se z ní konečně — a doufejme definitivně — vyhrabeme, poleví i nutnost sledovat ohromné proudy dat.