↗

Majitelé restaurací jsou jistě vesměs slušní lidé a není sebemenší důvod jim přát něco zlého. Provoz jejich podniků se ovšem omezit musel. To, že se lidé nedočkali patřičných kompenzací a často čelili nepřijatelné nejistotě, není principiální vina protiepidemických opatření, ale vlády. Foto udelanozedreva.cz

Česká republika spolu s květnem vyhlíží i tolik vytoužené uvolnění protiepidemických omezení. Postupně se mají pootevírat školy, obchody, provozovny různých služeb, a nakonec i restaurace. Navzdory stále nikoli úplně nízkým počtům nově zjištěných případů covid-19 i pomalu klesající obsazenosti jednotek intenzivní péče rozvolňování ovládlo titulky. Jak by ne: v krizovém módu fungujeme s krátkou promořovací přestávkou skoro půl roku.

Odborníci z Mezioborové skupiny pro epidemické situace (MESES) vytyčili již před časem jako motto návratu k relativně normálnímu životu „data, ne datumy“. Vláda, zřejmě ztrestána a vyděšena dopady svých selhání z podzimu i zimy, základní imperativ řízení epidemie, zdá se, konečně respektuje. Škoda, že až teď.

V následujících týdnech půjde hlavně o reprodukční číslo infekce a týdenní přírůstek nakažených — incidence — přepočtený na sto tisíc obyvatel. Hranice pro větší změnu restrikcí podle odborné shody činí asi sto nakažených týdně na sto tisíc obyvatel, v absolutních číslech a celorepublikovém měřítku tedy asi deset tisíc nových případů týdně.

Ke čtvrtku má ale Česká republika sedmidenní incidenci stále ještě podstatně vyšší: necelých 180 případů na sto tisíc obyvatel. Místně je situace ještě mnohem vážnější: na Zlínsku a Vysočině se číslo blíží k 250. Pro kontext: starší metrika harvardské univerzity Path to Zero (Cesta k nule) vytyčuje coby zdravou hranici pětadvacet pozitivních případů na sto tisíc obyvatel týdně.

Rozvolňovací logika v základu říká, že nelze pustit vše naráz, a že je třeba s patřičným časovým odstupem vyhodnocovat vliv předchozích kroků. Ano, trvá to pomalu a nejde o nejpopulárnější postup. Všichni, a především majitelé nyní zavřených provozů, by si přáli konkrétní termíny k zapsání do diáře.

Ale co dělat: strategie, již nám vláda vybrala březnovými opatřeními, a několika mimořádně stupidními chybami v zimě, předurčuje křivky k pouze pomalému poklesu. Opustit obezřetnost a zkusit rozvolnění zkrátka nějak zaimprovizovat nejde. Jak jsme psali již před tragickým koncem prosince, improvizovat prostě neumíme. A s virem se nedá vyjednávat. Jeho šíření je rychlé, nenápadné a neintuitivní.

Logika „data, ne datumy“ je epidemiologicky správná, lidem se s ní ale obtížně pracuje. Pochopitelně: je nepřehledné vztahovat rozvolnění k tak abstraktním parametrům, jako je sedmidenní incidence, nebo dokonce reprodukční číslo, s nímž se ostatně část médií nenaučila pracovat ani po roce pandemie.

Problém epidemické polovzdělanosti

Totéž platí pro jiné parametry. Část novinářů a politiků je neumí číst, přesto na jejich základě vynáší úsudky a výzvy. Projevují se jak dlouhodobé rezervy mediálního výkladu složitých trendů a politická mlžení, tak jakési zdejší broukpytlíkovství i nemalá složitost tématu. Nepomohla ani vláda svou notorickou zmateností, ba příležitostným šířením nepravdivých tvrzení.

Z dat a jejich interpretace, základního materiálu pro hodnocení jakéhokoli širšího procesu, se stala úmorná disciplína. Štěstím je, že snad už můžeme uzavřít alespoň její nejhorší kolo, sociopatickou debatu, zda tisíce lidí umírají „na covid“, „s covidem“ či třeba na autonehody. Diskuse je vyřešena až příliš otřesnými počty covidových obětí a postupně dopočítávanými daty celkové úmrtnosti, jež se nekompromisně váží na epidemickou křivku.