17. dubna 1978 odeslala kancelář Světové zdravotnické organizace (WHO) v Nairobi dlouho očekávaný telegram: „Pátrání dokončeno. Nezjištěny žádné případy. [Somálský nemocniční kuchař] Ali Maow Maalin je posledním případem pravých neštovic na světě.“ Končil možná největší projekt v dějinách medicíny — vymýcení varioly. A s ním i metla, jež provázela lidstvo tisíce let a jen ve dvacátém století zabila na 300 milionů osob.

První záznamy o pravých neštovicích najdeme před více než třemi tisíci lety ve staroindických i čínských spisech, na nemoc v roce 1145 přes naším letopočtem zřejmě zemřel i egyptský faraon Ramesse pátý. V tradici Jorubů, velkého západoafrického národa sídlícího hlavně na území dnešní Nigérie, mají pravé neštovice dokonce své božstvo, Soponu. Těšilo se prý zbožnému strachu a jeho jméno se raději nevyslovovalo.

Není divu. Pravé neštovice byly jednou z nejhorších virových nemocí historie. Projevovaly se napřed chřipkovými příznaky, poté postupně hnisajícími puchýřky především na obličeji a končetinách.

Ve své tvrdší formě, variole major, zabíjely až třicet procent nakažených. Lidé, kteří infekci přežili, si většinou odnesli typické zjizvení. Jiní v důsledku nemoci oslepli. Světová zdravotnická organizace ve starším přehledu píše, že v osmnáctém století připadala asi třetina evropské slepoty na vrub právě neštovicím.

Variola se šířila v různých érách po celém světě. Ať již na přelomu devátého a desátého století, kdy ji nebývale důkladně popsal perský lékař a filosof Abú Bakr Muhammad, či za osvícenství, v němž neštovice leckde představovaly jednu z hlavních příčin úmrtí vůbec.

Zpětně se odhaduje, že v osmnáctém století zabíjely na 400 tisíc Evropanů ročně. S nemocí se dostávala během života do kontaktu většina populace. Někde kolovala mírná variola minor, jinde udeřila variola major.

V českých zemích se neštovice objevily zřejmě až poněkud později. Jen vlna nákazy na přelomu osmnáctého a devatenáctého století si však vyžádala až sto tisíc životů. Následně se zařadila mezi nejhorší infekční hrozby vedle tuberkulózy či zášrtu. Dlužno říci, že Čechám a Moravě poskytoval jistou výhodu rakousko-uherský systém intenzivní centralizace, který dokázal reagovat na aktuální zdravotní rizika účinněji, než byl dobový standard.

Zcela drastické následky měla variola v populacích, jež se s nákazou dříve nesetkaly. Známý je chmurný osud původních obyvatel Amerik. Na světadíl zavlekly neštovice vojska Hernána Cortése, a ve svém důsledku epidemie rozvrátily Aztécké i Incké impérium.

V důsledku nemoci se zhroutily síly Aztéků během bojů s dobyvateli kolem roku 1520. Podlehly jí řádově desítky procent aztécké populace včetně velké části bojovníků a zřejmě i tehdejšího vládce.

Inků na neštovice zřejmě zemřelo ještě více, a to dřív, než kolonizátoři vůbec překročili hranice říše. Podobně nemoc udeřila v severní Americe.

Původní obyvatele sužovala převážně vlivem kontaktu s Evropany, z roku 1763 ovšem známe i případ využití infikované přikrývky jako biologické zbraně. Variola — spolu s nepřátelstvím kolonizátorů a dalšími nemocemi — zdevastovala také původní Austrálce (Aboridžince).

Na počátku bylo šňupání a kráva jménem Blossom

Lidé pravými neštovicemi nejen trpěli, ale také se jim učili vzdorovat. Již v hluboké historii objevili základní princip imunity, a s ním také metodu, která předznamenala očkování — variolaci. Stála na cíleném vystavení se omezenému množství skutečného viru pravých neštovic — a to v době, kdy o existenci virů nikdo neměl tušení.

„Variolace (…) pravděpodobně pochází z Tibetu, spočívala ve vnášení hnisu z postul [hnisajících puchýřků] nemocného do kůže zdravého člověka, u dětí ve vkládání tamponů s rozdrcenými neštovičnými krustami do nosu. (…) V letech 1022 až 1063 vznikl prvný písemný záznam ‚Správná léčba neštovic‘ na základě buddhistického [léčebného] umění. Popisuje způsob aplikace prachu z rozdrcených sušených postul do nosní dutiny za pomoci stříbrné zahnuté trubičky,“ vysvětluje slovenský epidemiolog a vakcinolog Vladimír Oleár v knize Kapitoly z vakcinologie I.

Šlo o riskantní metodu. Variolovaní se totiž nakazili a prodělali nemoc, byť v mírnější formě. Infekci mohli šířit dál. Riziko úmrtí bylo nižší než při plné nákaze variolou major, ale i tak nezanedbatelné — navíc posílené nebezpečím znetvoření a podobně.

Variolace se rozšířila mimo jiné na Blízkém a Středním východě po Persii a Turecku. Daná metoda spočívala ve vkládání nakažlivé vysušené hmoty z puchýřů do drobné řezné rány. Do Evropy ji dovezla britská šlechtična a cestovatelka Mary Wortleyová Montaguová.