Ministerstvo zdravotnictví ukončilo spolupráci s Mezioborovou skupinou pro epidemické situace (MeSES) pod vedením epidemiologa IKEM Petra Smejkala. Na rozloučení s experty, kteří se z dobré vůle a vzdor obecnému vyčerpání snažili Českou republiku vyvést z covidové katastrofy, stačil resortu jeden telefonát náměstka a poděkování v tiskové zprávě.

MeSES zhruba od doby, kdy se hledal nástupce někdejšího ministra Jana Blatného (nestr. za ANO), prosazoval věcné a epidemiologicky důsledné řešení infekce. Vnášel do zdejšího úsilí řád a důraz na „data, ne datumy“, stejně jako dlouhodobě chybějící víceoborový vhled do epidemie. Před MeSESem převládal klinický pohled na věc, tedy řešení covidu hlavně prizmatem kapacity nemocnic, ne jako fenoménu, který vyžaduje i matematické modelace či sociologickou, demografickou a ekonomickou analýzu.

Místo MeSESu má teď opět převzít řízení situace klinická skupina ministerstva. Můžeme jen doufat, že výsledkem nebude i návrat k takzvaně mitigační strategii boje s infekcí, jež se vyznačuje hlavně tím, že dokud neumírá přespříliš lidí, nic se nedělá.

Dobrou zprávou je, že odborná skupina nekončí. Jednak končit nehodlá, jednak jí značně bizarním obratem nabídl spolupráci premiér Andrej Babiš (ANO), a to v rámci Rady vlády pro zdravotní rizika — centrálního orgánu, kde již teď zasedá Smejkal.

Konec poradní role na ministerstvu zdravotnictví je podle všeho výsledkem stále větší nepohodlnosti opatrného přístupu, jejž MeSES razí. Ten irituje zřejmě všechny instituce a aktéry domáhající se co nejrychlejšího rozvolnění.

Vliv expertní skupiny, jíž po strašných epidemických selháních jiných orgánů začal naslouchat i premiér, pravděpodobně vadil i funkcionářům ministerstva. Jak suše shrnul ústavní právník působící v MeSES Jan Kysela: „Mnoho slz na chodbách tam dnes asi neuvidíte.“

Současně povolují výdobytky, jež MeSES pomohl zavést. Na návrh hlavní hygieničky se během léta bude ze zdravotního pojištění hradit jen pár covidových testů měsíčně — nyní má každý nárok na jeden antigenní test „zdarma“ každé tři dny, nově půjde o čtyři antigeny či dva PCR měsíčně. Jde o podivnou krystalizaci dřívějších slibů předsedy vlády, podle kterého mají být PCR zdarma či za výrazně sníženou cenu. Dané řešení je podivné.

Pravidla mají asi „motivovat“ k očkování, které za podobného nastavení testů vyjde jako zdaleka nejlevnější a je to nejpohodlnější varianta pro účast ve veřejném životě i cestování. Což o to, vakcíny jsou skvělá věc. Ale nový interval podmiňující právo na test je prostě dlouhý. Nabízí se navíc podezření, že bude nefér: pokud začne s letními prázdninami, ve složitější situaci se ocitnou i lidé, kteří se chtějí očkovat, jen je systém zatím nepustil na obě dávky.

Vláda také ustoupila z dřívějších slibů o navýšení kapacit sekvenování, genetického hledání virových mutací. Namísto osmi tisíc se budou zkoumat čtyři tisíce vzorků měsíčně, z financování vypadly například univerzity. Ty přitom práci ve veřejném zájmu delší dobu dělají ze svého či z příspěvků soukromého sektoru. Nynější rozhodnutí je v rozporu s mezinárodními trendy i logikou, kdy je vzhledem k šíření nebezpečných variant (nově „indických“ B.1.617.X) zjevně zapotřebí sekvenovat co nejvíce.

Je už všechno jedno?

Souběžně začínají kauzy čtvrtého covidového ministra zdravotnictví, Petra Arenbergera (nestr. za ANO), tvořit slušnou hromadu. Oproti loňsku se z něj stal mávnutím čarovného majetkového přiznání boháč. Pronajímal vlastní nemovitost nemocnici, již současně řídil. Nemá bezpečnostní prověrku, přestože ji jako ředitel fakultní nemocnice mít měl. Další příběhy kolují ve formě šeptandy.

Poslední ministr zdravotnictví je zjevně nejen renomovaným lékařem a vědcem, ale také, řekněme kreativním podnikatelem. Kdyby se nedostal do úřadu, zřejmě by si toho nikdo nevšímal. Jenže dostal, evidentně nepřipraven na pozornost investigativních novinářů.

Ti teď jednotlivé pochybnosti s gustem loví a nepochybně budou pokračovat. Jakkoli je to legitimní a správné, ruku na srdce: Arenberger není zvlášť těžký terč, nastoupil za nestandardních okolností a řada lidí jej už předem nesnášela.

V minulosti nebo jiných zemích by se už míhaly výzvy k rezignaci. U nás se toho nejspíše nedočkáme. I proto, že od momentu, kdy tu reálně propukla epidemie, frekvence výměn ministrů zdravotnictví je úchvatná.

První odnesl chyby druhých, jmenovitě Babiše a promořovačů z poradních orgánů. Druhého sestřelilo rande s Faltýnkem „v kapitule“. Třetího bůhvíco, jisté je jen, že mu odvážný nástup na ministerstvo v nejhorší fázi epidemických selhání vysloužil obecnou nevraživost, s níž by v dřevnějších dobách mohl tak nanejvýš odejít do kláštera nebo se stát loupežníkem.

Měl by se nyní poroučet i Arenberger? Bůh suď. Stejně tak bychom mohli uvažovat, co znamená jeho dadaistický slib: „Budu tuto práci vykonávat tak, jako kdyby pandemie nebyla a stejně účinně s ní budu bojovat“ vyvěšený už měsíce na webu ministerstva zdravotnictví.

K jasné odpovědi se nedobereme a z jistého úhlu pohledu je to už úplně jedno. Nikdy jsme se zkrátka neměli dostat do situace, kdy současný ministr nastupoval.

Pokud by kauz dále přibylo a Arenberger musel skončit, Babiš by prý věděl, kam sáhnout pro náhradu — byť také říká, že o něčem takovém nechce ani spekulovat.

Ono je to popravdě řečeno lehčí, než se zdá. Ne proto, že by na náměstí před ministerstvem stály fronty expertů, geniálních manažerů a čestných politiků v jednom, aby konečně na úřad přinesli kontinuitu. Ale protože už nemáme vládu ANO a ČSSD, nýbrž vládu post-epidemického nihilismu.

Adamu Vojtěchovi lze klidně upřít diplomatický post ve Finsku a vrátit jej na ministerstvo. Uprosit Romana Prymulu, ať to zkusí ještě jednou a tentokrát se vyhýbá Vyšehradu. Vlastně proč by ne, oba měli své nepopiratelné kompetence.

Lze třeba povolat do služby i autora tohoto textu nebo šimpanze z pražské ZOO — ten by s tím možná i souhlasil. Je-li tedy jediným cílem nyní vcelku očividná snaha to všechno nějak doklepat do voleb, nikoho zvlášť nenaštvat, očkovat a nevykopat moc dalších hrobů.

Léto zvládne snad kdokoli. Problém bude před volbami

Na řešení sice čeká asi tak milion problémů od covidpasů přes zalepování strašných finančních děr způsobených pandemií po síťotvorbu nemocnic, ale epidemické křivky teď snad zkrátka k nižším číslům už dotlačíme. Každý den se o ždibec snižuje možné reprodukční číslo infekce očkováním, navíc je tu nemalý, byť stěží odhadnutelný počet lidí s imunitou po nemoci.

Nechme teď stranou, že jejich „promoření“ je na místě chápat spíše jako tragédii a národní ostudu než výhodu. Stěžejní je, že bezprostřední výhledy jsou relativně slušné. Klesající trend je stále stabilní a snad ani pár chyb jej nerozhodí.

Potenciální problém vzniká hlavně s podzimem. Parlamentní volby se budou konat 8. a 9. října. Těsně před nimi vláda dozajista žádná omezení nevyhlásí, ať se bude dít skoro cokoli. A co se bude dít, nevíme. Infekce sice ztratí dost ze smrtícího potenciálu díky proočkování, ale jen stěží se dobereme kolektivní imunity či eliminace viru — jakkoli by bylo skvělé se o to snažit.

Jestli se u nás v rámci evolučního trendu prosadí virové varianty se sníženou vazbou protilátek, jen těžko odhadovat, kolik z nás si tou dobou ponese pevnou imunitu. A minimálně tu bude několik milionů z nejrůznějších důvodů neočkovaných lidí, mezi nimiž může SARS-Cov-2 omezeně poskakovat — a v takovém případě se statistickou jistotou a navzdory lepším možnostem léčby některé zabije.

Dost možná by tomu šlo zabránit. Stejně jako nebyly nutné tisíce úmrtí posledních měsíců.

Tušíme ale, že prevence během léta opět získá status sprostého slova a pokud se virus rozběhne, všichni nasadí překvapené výrazy. Můžeme se chlácholit, že alespoň jednoho z viníků takového marasmu, nynější vládu, snad ztrestáme ve volbách.

Je to však chabá útěcha. Dřívější chyby nelze anulovat a v případě epidemie ani napravit. Můžeme se jen snažit, abychom je nikdy neopakovali.