Když bylo hnutí ANO mladé, rádo mluvilo o tom, co není, a jak je všechno jednoduché. ANO říkalo, že není jako politici, a prostě to zařídí.

Věrohodnost obou tvrzení mladého hnutí ANO podpíraly osobnosti. Říkalo se jim kluci z plakátu, přestože se jednalo o muže i ženy ve středním a pokročile středním věku. Byly to osobnosti, které si uvědomily, že jim nikdo jiný než nové hnutí nedá dobrou nabídku.

Někdy to bylo tím, že se tyto osobnosti rozkmotřily s nějakými kmotry, někdy měly vlastní hlavu a s ní související pověst neřiditelné střely. Neřiditelnou střelou v očích těch přechodně nahoře se ale u nás může stát i člověk veskrze průměrný.

Ve vývoji hnutí ANO pak nastala poměrně krátká perioda, kdy lesk jeho předsedy měl nahradit kluky z plakátu, kteří zmizeli. Mluvilo se o úžasném vůdci, na kterého stačí mít telefonní číslo. Preference hnutí ale dál nerostly, což by musely, kdyby se příběh o vůdci měl potvrdit a upevnit. Jako třeba v Maďarsku, Rusku nebo Turecku.

Když si blíže všimneme truchlohry kolem povýšení a degradace primáře Jana Blatného, můžeme zacházení s lidmi v hnutí ANO rekonstruovat jako cestu od kluků z plakátu po hadry na podlahu. Vlastnosti hadru na podlahu jsou obecně známé i těm, za které uklízí někdo jiný. Ta věc je vlhká, nevábná, ždíme se pokud možno v gumových rukavicích, odkládá do kumbálu, jakmile poslouží.

Normalizace jako kulturní klíč

Psát o politice z kulturního úhlu pohledu je u nás ošemetná disciplina. Jakmile primář Jan Blatný skončil svou krátkou kariéru ministra, někdo spočítal, kolika kšeftům překážel, a z toho vyvodil, že musel skončit.

Ministr Blatný z pohledu kulturního ale vychází jako člověk, který začal někde úplně dole a trochu se lepšil. Na začátku je lékař - odborník. Podepsal petici Milionu chvilek, což zapřel. Milion chvilek svolával demonstrace kvůli ministryni spravedlnosti Benešové. Pamatuje si to ještě někdo?

Pán, ze kterého na počátku vidíme jen pěkné uši, které drží roušku, se ukáže jako někdo, kdo se nechce dát zavřít. Jestli byl najat jako hadr na podlahu, zpětně se dá konstatovat, že měl ambici i politický tah odpovídající skoro koštěti.

Nevím, jak je to třeba v Maďarsku, ale v českých zemích většina lidí, kteří můžou vykonávat ministerskou funkci, protože předtím pracují v nějakých odpovědných funkcích, mívá i pár dobrých návyků, ne-li dokonce rovnou zbytky dobrého vychování. Naše společnost je maloměšťácká, a má rozlišovací schopnost na rozdíly mezi malým a velkým prohřeškem či faulem.

Našinci se nechtějí nechat zavřít, ba ani vyloučit z dobré společnosti. Bonzuje se méně než za normalizace, protože se zvýšila pravděpodobnost, že se to nabonzovaná osoba dozví.

Postnormalizační šmok, který je najat, aby nepřekážel, na rozdíl od postestébáckých mafiánů, má své hranice. Nechci tady soudit, kdo je normalizační šmok a kdo je mafián. Jen se snažím za pomoci příběhu zorientovat. Když primář Jan Blatný je pryč, obraz člověka se rozplývá, uši nad respirátorem se osvobodily a vznášejí se nad vodami.

Dehumanizace jako výsledek

Lidé u nás v politice tloustnou, rozvádějí se, stávají se prázdnými nebo rovnou monstry, když tam vydrží déle. Probojovali jsme se mezi několik zemí, kde padla vláda během evropského předsednictví. Jsme v jasné špičce v soutěži o nejvíc ministrů zdravotnictví během pandemie.

Jedna z prvních informací o panu ministrovi zdravotnictví, co vystřídal Blatného, byla, že si ponechává zaměstnání, ze kterého byl povolán. Ministerská funkce má tedy u nás povahu odskoku, melouchu či stáže.

K zastupitelské demokracii patří příběh těch, kdo nás zastupují. V normálních poměrech politici a političky vyprávějí nějaký příběh a média zkoumají jeho konzistenci. Kluci z plakátu nesli příběh a chtěli, aby pěkně pokračoval. Může mít příběh i hadr na podlahu?

Pan prezident řekl o ministrovi Blatném, že mu ho je líto, protože nezvládl přechod z parku do pralesa. Zažil jsem v sousedním Německu desítky političek a politiků, kteří byli ve funkcích léta, netloustli, nerozváděli se, vypadali dobře.

Když zavřu oči, vidím Blatného uši držící roušku, jak se vznášejí nad vodami, přibývá ho, dostává osobní rysy, jsou vidět brýle, září pleš. Je mi ho líto, ale z úplně jiného důvodu, než panu prezidentovi.

Chytil se špatné party, říkala babička o klukovi odvedle, co se dostal do řečí, měl oplétačky a pošramotilo ho to. Je načase zvolit si jinou partu.