Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) zveřejnil nedávno v krátkém sledu dva zásadní reporty týkající se fungování státní správy v uplynulém roce. První se zabýval nákupem ochranných pomůcek v počátečních šesti měsících pandemie, tím druhým pak byla výroční zpráva NKÚ za rok 2020. Ačkoliv by se mohlo zdát, že technicko-auditorský přístup státních kontrolorů nám nemůže sdělit víc než to, že něco bylo předražené, někde se nedodržel termín nebo chyběla dostatečná kontrola, opak je pravdou. Obě zprávy neodhalují nic menšího než trend, který již delší dobu sledujeme a zatím jsme o něm spíše jen tušili — prohlubující se rozpad základních funkcí státu.

Ke zjištění ohledně nákupů v době pandemie se premiér Andrej Babiš vyjádřil ve smyslu, že Nejvyšší kontrolní úřad objevil Ameriku a že na pandemii nemohl být nikdo připravený. Kromě očekávaného zlehčování zprávy, v němž je přitom zakódována čirá lež — vláda byla opakovaně vyzývána k jednání o pandemii na půdě Sněmovny —, je na tom vlastně kus pravdy. Všichni jsme o té „Americe“ věděli, ale Nejvyšší kontrolní úřad ji teď konečně popsal tak komplexně a objektivně, že politikům nezbylo než v reakcích váhavě mlžit.

Nejvyšší kontrolní úřad mimo jiné říká, že stát selhal dlouhodobě — například tím, že neaktualizoval pandemický plán. Že selhával nejen v kritických okamžicích, ale i po nich — například drahými nákupy bez ohledu na vývoj pandemie a situace na trhu. A konečně že selhával i následně v kontrole kvality nakoupeného zboží. Vzhledem k reakcím vládních politiků se ale nedá očekávat, že by si z chyb někdo z nich vzal ponaučení. Je tedy celkem jisté, že bude stát v tomto selhávat i nadále.

Výroční zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu pak k řečenému dodává ještě další rozměr. Stručně řečeno, stát neumí fungovat nejen v reakci na pandemii, ale již ani ve standardních záležitostech, které s pandemií nesouvisejí. Navíc je jeho fungování stále nákladnější, bez koncepce, bez reforem.

Máme tedy stát, který nás nejen špatně ochrání v době krize, ale který dobře nefunguje ani v dobách klidných. Náklady na jeho provoz se zvyšují a občané přitom nedostávají přiměřené služby. Zcela chybí jakýkoliv program a vize změny, vše překrývá chaos, premiérův mikromanagement a politické PR. Když k tomu přidáme klasické korupční prostředí, ve kterém se hnutí ANO dokázalo výborně etablovat — viz Jaroslav Faltýnek —, a připočteme premiérův střet zájmů, dostaneme koktejl vpravdě smrtící. A marketingové záplatování reálných problémů už dlouho nevydrží.

Škody legislativní, personální či ekonomické nejsou jistě nevratné. Otázka je, zda se může stát zbavit krize důvěry ze strany občanů.

Politici posledních dekád měli snahu stát spíše „osekávat“ a jeho funkce privatizovat, ať už to bylo z důvodů ryze ideových, popřípadě populistických, nebo to prostě byl tunel. Také veřejnost vidí ve státu cosi v lepším případě trpěného, na co je třeba si dávat velký pozor. Otázka tedy stojí, zda aktuální krize nezanechá v tomto směru nevratné následky. Zda vůbec ještě vznikne v blízké době veřejná poptávka po silném, profesionálním státním aparátu, nezávislém na politických tlacích, tudíž ale i relativně nákladném a pro leckoho nepohodlném.

Obávám se, že minulý rok nejen demaskoval aktuální slabiny státu, jak již mnozí psali, ale že zároveň definoval jeho vývoj na dlouhé roky dopředu.