Více než rok života s covidem odhalil mnohá překvapující zjištění. Ukázalo se, že v tom, jak si s virem kdo dokázal poradit, vůbec nerozhodovalo, zda šlo o země ekonomicky vyspělé či méně vyspělé. Z globálního pohledu se odkryly nečekané a hluboké geografické rozdíly mezi jednotlivými makroregiony světa. Jako dva nejzranitelnější se projevily Evropa a Severní Amerika, naopak jako méně zranitelné ze srovnání vyšly Asie, Afrika a Austrálie.

Možná vysvětlení pro úspěšnější postup lze shrnout do následujících bodů:

1. odborný, včasný a rázný přístup k řešení dané situace oproštěný od politických rozhodnutí,
2. ochota a důvěra obyvatel v opatření,
3. předchozí příprava a zkušenosti se šířením závažného infekčního onemocnění.

Země, které měly nějakou zkušenost s vážnými infekčními onemocněními v minulosti, se daleko lépe, rychleji a efektivněji vypořádaly s nástupem pandemie. Příkladem jsou africké i některé asijské země, kde jsou infekční onemocnění stálou hrozbou, například ebola v afrických zemích či SARS a MERS v zemích asijských. Uvedené státy měly zdravotní systémy připravené na to, jak v případě vypuknutí epidemie ihned postupovat.

Pochopitelně existuje celá řada dalších faktorů, které ovlivnily mezinárodní srovnání, jako je demografická struktura obyvatel, tedy zda převažovala složka mladých obyvatel více odolných nákaze, anebo starší, zranitelnější populace. Podstatným faktorem byly také geografické podmínky ovlivňující chování obyvatel — zda více času tráví pobytem ve vnitřních prostorách, anebo volném prostoru.

Hluboké rozdíly se rovněž ukázaly na nižší úrovni, tedy uvnitř makroregionů. Totéž platí pro státy Evropy, kde nalezneme země velmi úspěšné jako například skandinávské země Finsko, Norsko a Dánsko, anebo méně úspěšné, kam bohužel patří i Česká republika.

Po roce nekontrolovaného chodu viru českou populací, kdy jsme nezabránili 21 tisícům úmrtí v důsledku infekčního onemocnění, jsme na základě mnoha známých pochybení dospěli do období vrcholící čtvrté pandemické vlny a stavu zdravotní katastrofy. Současný stav zdravotnictví, takzvané hromadné postižení osob, je mimořádná událost, při které se zdravotní systém dostává do režimu, v němž poskytovaná péče neodpovídá běžnému standardu, ale uplatňují se postupy v intencích medicíny katastrof.

Do popředí přichází selekce stanovující priority poskytované péče na základě předem určeného „klíče“, selekce stanovující priority přijetí k hospitalizaci, k využití podpůrných léčebnách přístrojů atd. Česká republika stojí na prahu katastrofy zdravotní i celospolečenské.

Realita je neomluvitelná, neboť situace se nezrodila ze dne na den, jak tomu bývá u nečekaných přírodních katastrof typu zemětřesení, nebo nečekaného výbuchu sopky, ale v řádu jednoho celého kalendářního roku. Očividně v České republice neplatí, že „chybami se člověk učí“, ale bohužel se za tyto chyby platí lidskými životy!