Odborníci doporučují, průmyslníci mají názory
Petr BittnerMísto zdravotníků obsadili od počátku týdne titulní strany velkopodnikatelé a průmyslníci, tedy třída, která v posledku kontroluje i média, v nichž od reality zcela odtržené texty vycházejí.
Průmyslový týden v České republice pokračuje — další a další továrníci obsazují titulní strany, aby varovali před zastavováním závodů. Tváře úspěšných podnikatelů, kterým jako by dělal jejich byznys větší vrásky než lidské životy, od začátku týdne z titulních stran médií vytlačily zdravotníky. Soudě dle užitého slovníku se „fronta“ přesouvá a v první linii stanuli výrobci, kterým hrozí ekonomická újma.
Mimořádně spolehlivým věstníkem ideologie hádépismu se zatím jeví Seznam Zprávy. Médium prošpikované ekonomickými novinářkami a novináři si opět přichystalo titulní rozhovor: „Úskalí totálního lockdownu vysvětluje v rozhovoru pro SZ Byznys viceprezident sdružení AutoSAP a spolumajitel Motor Jikov Group Miroslav Dvořák.“
Ten byl hned na úvod počastován tzv. otevřenou otázkou, kterou novinář klade respondentovi většinou v situaci, kdy chce, aby text, jenž má být propagací, vypadal jako rozhovor. Průkopníkem tohoto žánru byl samozřejmě Jaromír Soukup, jemuž festival servility jménem Týden s prezidentem vynesl dokonce místo v čestné lóži na oslavách Zemanova znovuzvolení.
Nesmíme zapomenout ani na slavnou otázku „Jak to děláte, že jste tak skvělý?“, kterou v Lidovkách položil Petr Kamberský panu majiteli. Obdobný výkop zkušené novinářky Zuzany Kubátové se nesl v tomto duchu: „Řada odborníků na pandemie doporučuje Česku důslednější lockdown s uzavřením průmyslových podniků. Jaký na to máte názor?“ Odborníci doporučují, průmyslníci mají názory.
Novinářka tímto dává zpovídanému prostor říct, co potřebuje: „Že je to nereálné. Na zavření průmyslu není nikdo připraven. Je málo reálné, že bychom mohli zastavit výrobu aut, ale také dalších věcí, které slouží denní potřebě.“ Průmyslníkův „názor“ posléze vytvoří titulek celého rozhovoru.
Co na tom, že jestli je něco „nereálné“, pak že by aktuální krizi v řádu týdnů vyřešilo očkování, což je jediný recept, který Dvořák nabízí. O tom, co je reálné, a co nikoli, v téhle zemi zřejmě nerozhodují odborníci, ale výrobci součástek do automobilů. Můžeme jen domýšlet, proč některá média tuto prapodivnou dělbu práce posvěcují.
Tím však úterní masáž nekončí. Málem bychom zapomněli, že celá řada velkovýrobců se s nástupem průmyslově-politického konglomerátu Agrofert-ANO probojovala i do Sněmovny. A tak mohou zpestřit frontální útok z pozice politiků.
Poslanec ANO a miliardář Pavel Juříček se tentokrát musel vymezit vůči návrhu Jany Maláčové na plnou nemocenskou. V rámci standardní úrovně argumentace jej označil za „blbost“. „Mně píší podnikatelé, že to je vlastizrada a genocida vlastního národa. Je to úplná katastrofa. Lidé nebudou chodit do práce.“
Ze všeho nejvíc mě zaráží, jak Dvořák smýšlí o pracujících: „Stačí zavolat člověku, co měl covid: hele Pepíku, nahlas mě, že ses se mnou setkal. On ho nahlásí na hygienu a jdete do karantény.“ Ale takhle přeci lidé nepřemýšlejí, nota bene v těchto dnech. Mají většinou ke své práci vztah, jako ke všem součástem jejich života, o které je pandemie dosud připravila.
Zpravidla jim záleží na tom, aby podnik fungoval, protože je pro ně zdrojem obživy a z velké části jejich vlastní identity. Zaměstnavatel, který od nich čeká jen to nejhorší, tím zároveň ukazuje zrcadlo svého vlastního přístupu k nim, k celému byznysu a pracovnímu prostředí.
Aby bylo jasno, osobně chápu, že zavření průmyslu je opravdu krajní řešení, které bude mít fatální ekonomické dopady. Jenže my se prostě v krajní situaci nacházíme. A nejedná se o nic menšího než o lidské životy. Už tedy odmítám poslouchat další a další zasloužilé tovární velmože, jak nám blahosklonně vysvětlují, že „by to stálo moc peněz“ — protože tomu my rozumíme.
Nediskutujeme o tom, jestli bude zastavení výroby likvidační, anebo pohodička. Bude bezpochyby likvidační. Jenže víte, co je taky likvidační? Ten virus. S tím rozdílem, že uzávěra likviduje vaše zisky, zatímco virus likviduje životy lidí.
Debata se tedy vede o tom, kterou ze dvou bolestivých cest se v nadcházejících týdnech naše země vydá. A v dané debatě stojí naši průmyslníci na smutné straně dějin: slovy „tragédie“, „katastrofa“, „genocida“, „vlastizrada“, označují opatření, která mají za cíl zastavit šíření nákazy s negativními dopady na výrobu.
Pokud jde o koronavirus sám, na který si pánové přibližně ve třech čtvrtinách svého poučujícího interview vzpomenou, tak ten „neberou na lehkou váhu“, případně k němu „mají respekt“. Ukazují tím ovšem především hodnotovou pyramidu jejich pojetí byznysu.
26. února jsem sdílel na Fakebooku zdejší článek Petra Bittnera:
https://denikreferendum.cz/clanek/32378-zeme-kde-ani-zubata-nedokaze-zastavit-ozubena-kola
společně s článkem Jakuba Zelenky z Deníku N:
a komentářem, že ještě třeba Respekt, a budeme tu mít shodu napříč politickým spektrem. Od té doby si můžeme přidat do sbírky ještě něco z A2larmu, třeba religionistickou analýzu Ondřeje Slačálka:
a jestli má pravdu Pavel Kolařík, že i ten Respekt se přidal, shoda napříč politickým spektrem tu opravdu je. Určitě k ní přispěla studie BISOPu, publikovaná 28. února:
Naneštěstí je ta shoda napříč politickým spektrem jen mezi komentátory — a to ještě jen mezi těmi, kteří mají v popisu práce dělat něco jako poctivou novinařinu.
Mezi politiky, lobbisty a těmi komentátory, kteří jsou lobbisty přímo řízeni panuje shoda právě opačná — shoda na tom, že svatý průmysl se nesmí zastavit, nesmí být nijak omezován. Absurditu tohoto kultu podtrhuje, že průmysl ve skutečnosti ani není hlavní složkou českého hospodářství a největším zaměstnavatelem v zemi — nedaří se mi teď najít, ve kterém článku jsem to tady četl, ale aspoň teď vidím v A2larmu článek Apoleny Rychlíkové, kde zmiňuje, že průmysl zaměstnává 1,3 milionu lidí:
https://a2larm.cz/2021/02/vlada-se-o-lidi-v-prumyslu-odmita-postarat-je-cas-na-generalni-stavku/
To je hodně obětovaných, zvlášť když na oltář průmyslu obětováváme celé jejich rodiny, ale služby, které už jsme omezili, zaměstnávají lidí víc.
Deník N dal kromě epidemiologů, kteří se shodují, že bez uzavření továren epidemii nezastavíme, prostor i ekonomům, a někteří z nich předvedli ten náš kult průmyslu opravdu ukázkově:
Takový Pavel Sobíšek z UniCredit Bank tvrdí, že „by úplné omezení průmyslu mohlo státní kasu přijít na více než 200 miliard korun měsíčně, a to za předpokladu, že by vláda hradila náklady a zisky.‟ Proč by ale měl stát někomu hradit zisky? A ty úplné náklady snad hradí uzavřeným hospodám, obchodům, divadlům...? „Dokážu si představit, že by hygiena uzavírala provozy, ve kterých se nákaza šíří, plošné omezení některých částí průmyslu je podle mě nereálné,“ vysvětluje Sobíšek — ale jak vidíme, ti, kteří náš stát řídí, nemají ani jeho představivost: v mladoboleslavské Škodovce jsou stovky nemocných, a výroba jede dál.
Odmítání uzavřít i ty provozy, kde už se nákaza rozšířila, navazuje na průkopnický počin Ostravsko karvinských dolů, které loni v létě místo uzavření dolu Darkov vydávaly absurdní prohlášení, že na šachtě se horníci určitě nenakazili, že to mají z toho, jak chodí po šichtě společně na pivo. Deník N se pustil do shromažďování svědectví o tom, jak odmítá zavírat promořené provozy průmysl:
stejně jako zásilkové služby:
které navíc nahánějí do openspejsů i zaměstnance, kteří by mohli telefonovat a vyřizovat e-maily z domova. Už předtím se na zkušenosti zaměstnanců s přístupem průmyslníků a některých dalších zaměstnavatelů k jejich zdraví ptala Apolena Rychlíková v seriálu Život během pandemie:
Tady jde zjevně přímo o trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 Trestního zákoníku (40/2009 Sb.), kterého se dopouští každý, kdo: „úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí‟; není ani nutné, aby k šíření nemoci skutečně došlo, stačí jen zvýšit jeho nebezpečí, a pokud by pachateli soud neprokázal úmysl, šlo by pořád ještě o trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti podle § 153.
Mezi politiky a lobbisty — ale i státními zástupci a policisty — zjevně panuje napříč politickým spektrem shoda i na tom, že zákony, jejichž uplatňování by mohlo omezit náš průmysl, neexistují.
Už jsem na jiném místě citoval zákony, které mi nedávno připomnělo školení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ale pandemie koronaviru jako by způsobila, že všichni, kteří je mají vymáhat, na jejich existenci zapomněli.
Začněme tentokrát §§ 152 a 153 Trestního zákoníku (40/2009 Sb.), tedy „Šíření nakažlivé lidské nemoci‟ a „Šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti‟.
§ 152 odstavec 1: Kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.
Další odstavce zostřují postih za zvyšování rizika šíření nákazy jako člen organizované skupiny, například České hospodářské komory, a stanoví, že i pouhá příprava je trestná.
§ 153 pak stanoví, že když za zvyšováním rizika šíření nákazy nebyl prokazatelný úmysl, trest bude nižší, ale pachatel mu neujde. Nelze se vymlouvat na nevědomost, Šmuclera, Zimu, Pirka nebo Pekovou.
Povšimněme si, že zákon mluví o riziku šíření, a to bez ohledu na to, zda k samotnému šíření nákazy skutečně došlo. V zásadě tedy umožňuje postihovat i roušku pod nosem nebo nedostatečné mytí rukou — při jeho uplatňování musí zjevně orgány činné v trestním řízení zohledňovat společenskou nebezpečnost přečinu a přiměřenost postihu, což vyžaduje samostatné myšlení a osobní zodpovědnost, v tom nejspíš bude kámen úrazu. Čekat na vyhlášení nouzového stavu, a pak kontrolovat seznam vypsaný v nařízeních vlády je jednodušší, nikoliv však zákonné.
Domnívám se — a schází mi veřejná debata právníků na toto téma —, že při důsledném uplatňování těchto paragrafů Trestního zákoníku by bylo vyhlašování stavu nouze vcelku zbytečné. Vláda nemusí patření proti šíření nákazy nařizovat, mělo by stačit, když třeba Ministerstvo zdravotnictví vydá varování před epidemií a sadu doporučení; ministerstva spravedlnosti a vnitra by tato doporučení mohla doplnit metodickými pokyny pro státní zástupce a policisty, aby jim usnadnila rozhodování, a Ministerstvo průmyslu a obchodu by mohlo ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví pomoci vhodnými metodickými pokyny podnikatelům. Doporučení a metodické pokyny by nebylo možné přímočaře vynucovat, všichni bychom měli svobodu zařídit se nejen podle nich, ale i jinak dle vlastního uvážení, ale museli bychom se podle toho vlastního uvážení zařídit tak, abychom nezpůsobovali riziko šíření nákazy výrazně vyšší než ti, kteří se doporučeními vlády důsledně řídí. Při trestním stíhání by bylo nutné u soudu prokázat, že obviněný způsobil nebo zvýšil riziko šíření nákazy, takže například prodej kávy v kelímku by se stíhat nedal; naopak, pokud by vláda vydávala svá doporučení obzvlášť hloupě a chaoticky, mohl by být někdo stíhán i za to, že se těmi nejhloupějšími důsledně řídí, pokud by tím riziko nákazy ve skutečnosti zvyšoval (a prokazatelně to mohl a měl rozpoznat).
Kromě trestní zodpovědnosti, ke které by měli být rozhodně pohnáni zaměstnavatelé odmítající uzavřít promořený provoz nebo sabotující trasování, jsou tu ustanovení Zákoníku práce (262/2006 Sb.), který v §§ 101–108 (hlavě páté) ukládá zaměstnavatelům zodpovědnost za bezpečnost a ochranu zdraví při práci.
Nejsem si úplně jist, zda voláním po tom, aby se Inspekce bezpečnosti práce po roce nečinnosti konečně probudila a začala dodržování těchto paragrafů kontrolovat, neriskuji problémy pro náš ústav, ve kterém bychom například vinou ne zcela dokonalé administrativy obtížně zpětně prokazovali, kdy kdo pracoval z domova, nicméně k šíření koronaviru u nás nedošlo, a dokonce i mimo ústav se první kolegové, pokud vím, nakazili až v průběhu posledního měsíce. Ústav jaderného výzkumu, v jehož areálu se ten náš nachází, je větší a administrativu bude mít důkladnější, takže ten asi bude schopen dostatečnou péči o zdraví zaměstnanců prokázat; patří ČEZu, ale zda to znamená, že své povinnosti v oblasti BOZP poctivě plní celý ČEZ, nemohu říct. Každopádně ÚJV zřídil už loni na jaře krizový štáb areálu, jehož jednání se účastní i zástupce našeho ústavu, a s opatřeními proti šíření viru nečeká pouze, co nařídí vláda, například plexiskla oddělující místa u stolů máme v kantýně už asi půl roku. První případy, kdy se někdo přivezl covid jako suvenýr z dovolené, se v areálu objevily už loni v létě, od té doby přibyli například ti, kterým virus přinesly domů děti ze školky, ale v areálu se virus, pokud vím, nešíří; hodně k tomu samozřejmě přispívá využívání práce z domova a dodržování karantény u nakažených a jejich kontaktů.
Každopádně § 102 odtavec 3 říká: Zaměstnavatel je povinen soustavně vyhledávat nebezpečné činitele a procesy pracovního prostředí a pracovních podmínek, zjišťovat jejich příčiny a zdroje. Na základě tohoto zjištění vyhledávat a hodnotit rizika a přijímat opatření k jejich odstranění...
Chaotické chování vlády tudíž žádného zaměstnavatele neomlouvá, mají všichni zákonnou povinnost povšimnout si toho, že přišla nebezpečná epidemie a že se může šířit v jejich firmě, a jsou povinni přijmout taková opatření, aby šíření této nákazy zabránili. Například tedy využívat v maximální možné míře práce z domova. Dále pak přeorganizovat činnost na pracovišti tak, aby se v uzavřeném prostoru setkávalo co nejméně lidí, aby mezi sebou mohli udržovat co největší rozestupy, aby se nemíchaly směny a tak dále, a všechny zaměstnance vybavit kvalitními respirátory.
Ty respirátory vyplývají z § 104, jehož odstavec 3 stanoví: Není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky. Osobní ochranné pracovní prostředky jsou ochranné prostředky, které musí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky stanovené zvláštním právním předpisem...
Povinnost chránit zaměstnance před rizikem nákazy koronavirem samozřejmě splňuje pouze kvalitní respirátor, pouhá rouška nestačí.
Kdyby se v současné situaci zaměstnanci konečně zmohli na stávku, nebyla by to podle Zákoníku práce vlastně ani stávka, jen naplnění práva daného § 105 odstavce 2:
Zaměstnanec je oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob; takové odmítnutí není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance.
Mezi námi, levičáky, je samozřejmě všeobecně známo, jak slabé postavení mají zaměstnanci v řadě firem, a obzvlášť v montovnách našeho posvátného průmyslu, v call centrech řady firem a dalších robotárnách. Je nejvyšší čas, aby se těchto zaměstnanců zastaly instituce, které to mají v popisu práce, zejména tedy Inspekce bezpečnosti práce — a tam, kde už se nákaza šíří, a zaměstnavatel přesto tlačí na pokračování práce, také policie a státní zastupitelství.
A například zaměstnavatelům, kteří se ošklíbají nad povinností testovat pravidelně zaměstnance, když jim stát zaplatí jen část ceny těch testů, je nejvyšší čas připomenout, že testovat zaměstnance — nebo vyloučit riziko šíření nákazy jinými opatřeními — bylo jejich povinností už dávno, a státu, který jim chce v plnění jejich povinnosti pomoci finanční podporou, místo aby je pokutoval za její neplnění, mají být vděční.
Jsem pro zavření průmyslu z důvodu potlačení pandemie, nejsem pro zavření průmyslu z důvodu levicové ("protikapitalistické") revoluce.
Jednoduše řečeno - jsem pro potlačení pandemie a levicové revoluce vhodnými prostředky.
(Na zachování průmyslu ani kapitalismu mi nezáleží, záleží mi na zachování možnosti volného nespoutaného myšlení, obživy a úrovně zdravotnictví. Jsem přesvědčen, že tohle všechno by v případě levicové revoluce šlo do háje...)
Já bych, pane Bittnere, opravdu varoval před tím, aby "v téhle zemi" rozhodovali odborníci. Ostatně, výrobci jsou také odborníci...
Otázka pak samozřejmě je, kdo tedy má "v téhle zemi" vlastně rozhodovat. (Teď se zdá, že rozhodovat bude drsná realita.)