Nikoli finanční, ale humanitní gramotnost chybí české společnosti

Petr Bittner

V době pandemie více než kdy jindy vyplývá na povrch důležitost humanitních oborů, a to na všech úrovních školství. Specifická humanitní gramotnost nás totiž učí chápat svět v souvislostech. A teprve tak projevovat solidaritu s druhými.

Namísto tolik vyzdvihované finanční gramotnosti by se mělo více mluvit o gramotnosti humanitní. Teprve ta v posledku utváří z jedinců společnost. Foto Supergiball, Flickr

Před nástupem pandemie se často mluvilo o tom, že jednou z příčin marasmu „Česka B“ je absence finanční gramotnosti. Lidé (nejen) na okraji údajně nedovedou racionálně spravovat své finance, neumějí budovat udržitelný rodinný rozpočet a ještě k tomu se nechávají okrádat.

Komentátor Petr Bittner dokáže nahlodat přesvědčení i těch nejpřesvědčenějších. Podpořte jeho práci!
×

O těch, kteří je okrádají, se již mluvilo méně — případně se jim div nestavěly pomníky, jako v případě zesnulého nejbohatšího Čecha, jenž právě na „nedostatečné finanční gramotnosti“ obyčejných lidí vystavěl stamiliardové impérium. Zkrátka finančně vysoce gramotný lichvář.

Je to podobné jako s obětí znásilnění: byla opilá, vyzývavě se oblékala, prostě si o to koledovala. Pachatel z vyprávění mizí a za rok mu zpravidla nějaký obvodní soud udělí podmínku. Říká se tomu sekundární viktimizace — oběť se stává obětí podruhé, když je jí její újma kladena za vinu.

Nechci zpochybňovat otázku finanční gramotnosti jako takovou. Zvyšování povědomí o tom, jak zacházet s finančními prostředky, je nedílnou součástí systematické sociální práce a finanční poradenství má své nezastupitelné místo i ve střední třídě. Mám ale za to, že role finanční gramotnosti ve společnosti je ideologicky zveličována. A to na úkor dovednosti možná daleko podstatnější: humanitní gramotnosti. Co tím pojmem myslím?

S příchodem pandemie se významně proměnil způsob, jakým stát, soukromý sektor, a nakonec i jednotlivý občan nahlíží, či spíše měl by nahlížet na společnost. Individuální jednání každého jednotlivce může mít v nové situaci fatální důsledky pro ostatní, z čehož plyne nutnost systémových restriktivních opatření. Ty jsou však uplatňovány nikoli pro omezení individuální svobody, ale pro ochranu životů všech. A občan, jenž byl v demokracii zvyklý na ostražitost vůči represi, se najednou musí podrobit nebývalé míře zákazů a příkazů.

Nechme nyní stranou charakter a volbu opatření a představujme si spíš nějaký nejnižší společný jmenovatel opatření, která jsou střídavě zaváděna ve všech zemích bez výjimky. Všichni si klademe otázku, jak to, že zrovna u nás je takový problém s jejich dodržováním. Podle reakcí z řad odpůrců opatření, které jsem za poslední týdny nasbíral, jsem přesvědčený, že za to může absence humanitní gramotnosti.

Obrovská část české společnosti je ve stávající situaci naprosto dezorientovaná. Primárním motivem odporu vůči jakýmkoli opatřením je u velké většiny jakási „osobní zkušenost“. Právě na tu se opakovaně odvolává nejeden influencer z řad osobností, které dnes k této velké části české společnosti promlouvají: covid jsem prodělal a byla to normální chřipka, navštívil jsem nemocnici a byla poloprázdná, na covid zemřela moje babička, které bylo devadesát, takže by ji zabila i obyčejná nemoc.

Lidem, kteří se spokojí s takovou zkušeností, absolutně chybí ponětí o struktuře — tedy o tom, jak jedna věc ovlivňuje další a jak lze na jejich vzájemné dopady nahlížet ve větším měřítku. Představa společenské struktury, kterou člověka učí sociologie, filozofie, politologie, historie a konečně i ekonomie, je zcela zásadní pro určité zvnitřnění závažnosti stávající situace. Teprve z něj může vycházet nějaká individuální odpovědnost.

Poloprázdná nemocnice v Brně nic nevypovídá o nepředstavitelném tlaku v celých dalších krajích a to, že má člověk po čtyřicítce lehký průběh, nic nevypovídá o zřejmých číslech, která ukazují covid jako nebývale nebezpečné onemocnění pro nejširší populaci.

Humanitní vzdělání, které dokáže člověka naučit, jak se orientovat v informacích, dávat je do širších souvislostí a umět v těchto souvislostech realitu vykládat, v České republice dlouhodobě čelí soustavnému tlaku. Otázku „čím se budeš živit“ slýchá nejeden adept humanitních oborů, ačkoli statistiky uplatnění absolventů jednotlivých oborů hovoří právě opačně. Veřejné mínění o humanitních oborech čas od času přiživí nějaká ta kampaň ve stylu „potřebujeme víc učňů“, případně ultrakonzervativní propaganda o tom, jak jsou filozofické fakulty líhní neomarxismu.

Humanitní vzdělání přitom nemusí být jen vysokoškolské. Mám před očima třeba francouzský model, ve kterém se humanitní gramotnost prolíná od nejmladších školáků až ke stavebním inženýrkám. Výsledkem je všeobecný základní respekt, který vyplývá se sdíleného poznání, že každý je aspoň do nějaké míry ovlivněný strukturou, do níž je zanořen. Nikdo tedy není „absolutně vinen“ a každý si zaslouží naši základní toleranci či solidaritu.

Absence humanitní gramotnosti je právě v těchto dnech kamenem úrazu. Nějaká orientace ve financích v tomto srovnání bledne. Třeba i proto, že když si povídáte například s majitelem kavárny, nebude vám patrně vůbec schopen říct, jakou žádost kam posílal před týdnem a jakou bude posílat týden příští. A to se bavíme s člověkem, který dokázal rozjet podnik a nějakou dobu s ním řádně fungovat.

Absence humanitní gramotnosti je konečně důsledkem všeobecného protežování průmyslu a s tím související ideologické dělení věd na „tvrdé“, tedy exaktní, a „měkké“, tedy humanitní. Zdá se, že právě velký průmysl, který podle dostupných dat vytváří klíčová ohniska nákazy, je zároveň duchovním otcem společnosti, v níž jedinec nevidí za práh vlastní zkušenosti.

Diskuse