Povolme šrouby. Českému školství by pomohlo snížit počet hodin

Jiří Karen

Opravdu jsme přesvědčeni, že čím více času žáci stráví ve škole, tím více toho budou umět? Posledních sto let to důkladně testujeme. Jak přesně je to vlastně efektivní?

Zatímco se vznešeně mluví o tom, že největším přínosem zkušenosti distanční výuky je technologická revoluce a důraz na to, že je nutno žáky naučit si čas zorganizovat sami a nést za to odpovědnost, v praxi setrvačně lpíme na tom, aby žáci a žákyně seděli v průměru šest až osm hodin více méně strnule v lavicích. Foto WmC

Letošní školní rok je bezprecedentní hned v řadě ohledů. Devastující pandemie covidu přinesla dlouhé období distanční výuky a s ním spjaté prohloubení socioekonomických rozdílů ve vzdělávání. Současně nástup nových technologií, prohlubující se klimatická krize a postupující celková proměna světa zasahují snad do všech aspektů našich životů. Školství není výjimkou.

Může nám nějak pomoci kritická reflexe celé situace? Co si ze zkušeností distanční výuky můžeme odnést? Základní lekce by měla spočívat v tom, že našemu školskému systému by pomohla redukce nepřiměřené hodinové dotace.

Vždyť je to paradox. Zatímco pracovní doba dospělých je definována osmi hodinami a v současnosti se zcela vážně mluví o její možné redukci, což podporují psychohygienické, sociální, kulturní a emancipační argumenty, o „pracovní době“ žáků a studentů se nezmiňuje skoro nikdo. Přitom je v řadě případů srovnatelná.

Na druhém stupni základní škole je běžné, že žáci a žákyně mají denně v průměru až šest hodin s občasným odpoledním vyučováním, které šichtu protáhne na krásnou standardní osmihodinovku. K tomu se v poslední době přičítají různé pedagogické intervence a doučování, kterými se snaží systém reagovat na prohlubující se sociální rozdíly a podporovat děti, kterým začíná „ujíždět vlak“.

Když se však podíváme do praxe rozvrhů, uvidíme, že „žák, který začíná mít problémy“, musí vstávat v pět ráno, aby byl schopen v sedm ráno nastoupit na doučování, po němž ho čeká další šestihodinový maraton fyziky, matematiky, angličtiny a dalších mentálně velmi náročných předmětů. A když má štěstí, čeká ho i veselé odpolední vyučování, případně další kroužky či aktivity.

Můžeme očekávat, že žák, kterému naložíme ještě více „vlak dožene“? Není náhodou problém spíše v rychlosti a délce onoho vlaku?

Je klíčovou otázkou, nakolik je současná rozvrhová týdenní dotace v souladu s doporučeními, jež vycházejí z poznatků vývojové psychologie, a berou v potaz i digitální transformaci naší každodennosti. S ní souvisí roztříštění pozornosti žáků a v neposlední řadě i prudký nárůst psychických potíží a onemocnění. Na jedné straně se snažíme co nejvíce ošetřit psychické zdraví dětí, na straně druhé je ve vleku schématické tradice nutíme trávit ve škole množství času pomalu srovnatelné s tovární směnou.

Zatímco se vznešeně mluví o tom, že největším přínosem zkušenosti distanční výuky je technologická revoluce a důraz na to, že je nutno žáky naučit si čas zorganizovat sami a nést za to odpovědnost, v praxi setrvačně lpíme na tom, aby žáci a žákyně seděli v průměru šest až osm hodin více méně strnule v lavicích. Současný mechanismus školního dne coby skoro plnohodnotné pracovní směny přitom blokuje i možnost hlubší proměny současné podoby školy.

Přespřílišné vysedávání ve škole je i překážkou v strukturální proměně systému vzdělávání

Při snaze o strukturálnější proměnu školství často inovátoři narážejí na jednu univerzální nepřekonatelnou překážku. Učitelé zavaleni kvanty byrokratických povinností, otravných činností a dobrovolných aktivit — kroužky, akce pro děti, projekty — jednoduše nemají čas, případně energii na to, aby se mohli aktivně podílet na didaktických a pedagogických inovacích. A to i v těch případech, kdy jsou obecně proměně nakloněni.

Učitele jsou jednou z profesí, která je nejvíce ohrožena syndromem vyhoření. Stres a tlak jsou enormní a časový pres je jedním z nejdrtivějších kladiv. Ostatně zeptejte se jakéhokoliv učitele, v jakém stavu se nachází, když zrovna absolvoval „šestihodinovku s dozory v kuse“. Většinou se na vás krásně usměje.

Očekávat od vystresovaných učitelů razantnější a aktivnější investici svého vzácného volného času, navíc dobrovolnou, do inovace, je jako očekávat, že sprinter v cílové rovince radostí zamrká na další dráhu s nápisem „Maraton“, setře pot z čela a s jásotem pokračuje v běhu. Obdivuhodné je, že takových sprinterů přebíhajících bez přestávky do maratonu máme v našem školství stále ještě obrovské množství. Nicméně i ten nejstatečnější srdcař nakonec padne...

Promyšlená redukce celkové časové dotace výuky spočívající v proměně poměru přímé pedagogické činnosti oproti tzv. „nepřímé“ — vzdělávání, příprava výuky — by mohla být jedním z východisek a změn, které by mohly posunout české školství dopředu. Vazba mezi kvalitou výuky a množstvím odučených hodin je totiž sporná.

Opravdu jsme přesvědčeni, že čím více času žáci stráví ve škole, tím více toho budou umět? Posledních sto let to důkladně testujeme. Jak přesně je to vlastně efektivní?

Na druhou stranu, pokud by se uvolněné hodiny přímé vyučovací povinnosti promyšleně převedly na činnosti spojené se zlepšováním kvality školství, například v podobě systematické a podporované spolupráce učitelů, konečně by vznikly reálné a efektivní předpoklady pro celkový posun kvality našeho školství.

Ruku na srdce. Opravdu si po zkušenostech s prací v online prostoru a při pohledu na zběsile pádící technologický vývoj stále myslíme, že je nutné, aby si žáci svých šest hodin denně „odseděli“? Nenapadají nás nějaké jiné možnosti, jak žáky zapojit? A nenahradí třeba čtyři až pět hodin kvalitní moderní výuky s čilými, vyspanými a odpočatými aktivními mladými lidmi šesti až osmihodinové úmorné šichty s vyčerpanými zombie?

Všichni mluví o nutnosti „vzít si poučení z pandemie a distanční výuky“. Co začít u něčeho očividného?

advertisment