↗

Zatímco se vznešeně mluví o tom, že největším přínosem zkušenosti distanční výuky je technologická revoluce a důraz na to, že je nutno žáky naučit si čas zorganizovat sami a nést za to odpovědnost, v praxi setrvačně lpíme na tom, aby žáci a žákyně seděli v průměru šest až osm hodin více méně strnule v lavicích. Foto WmC

Letošní školní rok je bezprecedentní hned v řadě ohledů. Devastující pandemie covidu přinesla dlouhé období distanční výuky a s ním spjaté prohloubení socioekonomických rozdílů ve vzdělávání. Současně nástup nových technologií, prohlubující se klimatická krize a postupující celková proměna světa zasahují snad do všech aspektů našich životů. Školství není výjimkou.

Může nám nějak pomoci kritická reflexe celé situace? Co si ze zkušeností distanční výuky můžeme odnést? Základní lekce by měla spočívat v tom, že našemu školskému systému by pomohla redukce nepřiměřené hodinové dotace.

Vždyť je to paradox. Zatímco pracovní doba dospělých je definována osmi hodinami a v současnosti se zcela vážně mluví o její možné redukci, což podporují psychohygienické, sociální, kulturní a emancipační argumenty, o „pracovní době“ žáků a studentů se nezmiňuje skoro nikdo. Přitom je v řadě případů srovnatelná.

Na druhém stupni základní škole je běžné, že žáci a žákyně mají denně v průměru až šest hodin s občasným odpoledním vyučováním, které šichtu protáhne na krásnou standardní osmihodinovku. K tomu se v poslední době přičítají různé pedagogické intervence a doučování, kterými se snaží systém reagovat na prohlubující se sociální rozdíly a podporovat děti, kterým začíná „ujíždět vlak“.