Nejdelší uzavření škol není nejsmutnější z covidových nej, kterých naše země pod současnou vládou dosáhla, je až druhé v pořadí po počtu mrtvých. Děsivá byla poměrně nijaká reakce české veřejnosti a zvláště českých politiků.

Až na pár čestných výjimek — shodou okolností hlavně pirátských, ale nechci psát předvolební agitku — to působilo, že uzávěra škol není katastrofa z pohledu vzdělání našich dětí, která dramaticky prohlubuje nerovnost šancí na vzdělání podle rodiny, z níž děti pocházejí. Ne, problém podle veřejné diskuse v prvé řadě představoval výpadek funkce školy jako odkladiště dětí pro pracující rodiče a ekonomické škody a nároky na rozpočet, které tak vznikají.

Tento pohled zdůraznil ministr školství, který si uprostřed epidemie pospíšil s ujištěním, že ale zcela určitě nehrozí nějaké plošné opakování zanedbaného roku. Jen si představte, co by to stálo a ty organizační potíže, to by byla katastrofa, zatímco nějakých dvacet procent dětí, které se nepodařilo vtáhnout do online výuky, to byla z ministerského pohledu zjevně jen taková provozní lapálie.

Volební období završili vládní poslanci stylově. Na poslední řádné schůzi Sněmovny obstruovali statečně co jeden muž a dosáhli toho, že Sněmovnou již přijatý zákon, který českému učitelstvu zaručoval vazbu průměrných platů na průměrnou republikovou mzdu, spadl pod stůl.

Motivace poslanců ANO byla celkem pochopitelná, to by tak hrálo, aby si nějaké učitelky mohly dělat nároky na státní rozpočet, vždyť by ještě nakonec nemuselo zbýt dost na dotace Agrofertu a dalším podnikům a na lukrativní státní zakázky.