Nejdelší uzavření škol není nejsmutnější z covidových nej, kterých naše země pod současnou vládou dosáhla, je až druhé v pořadí po počtu mrtvých. Děsivá byla poměrně nijaká reakce české veřejnosti a zvláště českých politiků.

Až na pár čestných výjimek — shodou okolností hlavně pirátských, ale nechci psát předvolební agitku — to působilo, že uzávěra škol není katastrofa z pohledu vzdělání našich dětí, která dramaticky prohlubuje nerovnost šancí na vzdělání podle rodiny, z níž děti pocházejí. Ne, problém podle veřejné diskuse v prvé řadě představoval výpadek funkce školy jako odkladiště dětí pro pracující rodiče a ekonomické škody a nároky na rozpočet, které tak vznikají.

Tento pohled zdůraznil ministr školství, který si uprostřed epidemie pospíšil s ujištěním, že ale zcela určitě nehrozí nějaké plošné opakování zanedbaného roku. Jen si představte, co by to stálo a ty organizační potíže, to by byla katastrofa, zatímco nějakých dvacet procent dětí, které se nepodařilo vtáhnout do online výuky, to byla z ministerského pohledu zjevně jen taková provozní lapálie.

Volební období završili vládní poslanci stylově. Na poslední řádné schůzi Sněmovny obstruovali statečně co jeden muž a dosáhli toho, že Sněmovnou již přijatý zákon, který českému učitelstvu zaručoval vazbu průměrných platů na průměrnou republikovou mzdu, spadl pod stůl.

Motivace poslanců ANO byla celkem pochopitelná, to by tak hrálo, aby si nějaké učitelky mohly dělat nároky na státní rozpočet, vždyť by ještě nakonec nemuselo zbýt dost na dotace Agrofertu a dalším podnikům a na lukrativní státní zakázky.

O něco složitější to bylo u sociálních demokratů. Návrh zákona totiž kromě zaručeného průměrného platu legalizoval přijímání lidí bez příslušné aprobace na místa učitelů, stačilo by jim jen dokončené magisterské vzdělání.

Na první pohled by se zdálo, že pobouření nad takovým kvalifikačním ponížením učitelského stavu jsou jen alibi, aby se mohlo vyhovět dominantnímu vládnímu partnerovi. Ovšem stačí si na DR vyhledat články profesora Štecha, abychom se přesvědčili, že pro podobné pobouření existuje i kultivovaná a upřímná argumentace. O to je zpráva o neschválení zákona horší.

Ono to totiž není tak, že by dnes ti neaprobovaní neučili — nebo jich bylo jen zanedbatelné procento. Učí dokonce i lidé bez vysokoškolského vzdělání. Bojovníci za čistotu kvalifikace tak nanejvýš zlikvidovali možnou regulaci nepřijatelného stavu.

S pravděpodobností, které podle mého hranicí s jistotou, však učinili mnohem víc. Covid v kombinaci s Babišem způsobil poměrně dramatické zadlužení a tvrdohlavý boj vládních stran za nenavyšování daní toto zadlužení proměnil ve výraznou rozpočtovou nestabilitu. Rozbíhá se inflace, kterou vláda ani nechce zkoušet regulovat.

Po pročtení programových slibů téměř všech stran, které by mohly určovat či ovlivňovat budoucí rozpočtovou politiku, se jasně rýsuje tlak na úspory a platy v regionálním školství představují téměř polovinu mzdových výdajů na státní zaměstnance. Růst v návrhu rozpočtu pro rok 2022 zjevně nepokryje inflaci a učitelské platy reálně klesnou, ale v následujících letech bude hůře.

Zmírňovat rozpočtovou nerovnováhu tím, že se zdržuje růst učitelských platů oproti inflaci je zvyk posvěcený tradicí, v našich zemích nejspíše stejně nedotknutelný jako ženská obřízka v některých zemích afrických. Zaručená vazba k republikové průměrné mzdě by toto posvátné právo ministerstva financí zcela nepotlačila, jen by omezila jeho libovůli. Ostatně i v tom padlém návrhu zákona bylo zabudované dvouleté zpoždění.

Bohužel, pokud se barbarský rozpočtový zvyk uplatní bez ukrocení, pak jeho dopady budou kumulativní s ubýváním učitelů a učitelek a s jejich stárnutím. Vyjma regionů, ze kterých je to daleko na pendlování za prací do Německa nebo do Rakouska a ve kterých není přehršle nabídek vyžadujících trochu rozvinutější gramotnost, není důvod očekávat, že se změní současný stav, kdy procento těch bez aprobace nebo vůbec bez magisterského titulu představuje dvojcifernou sumu.

Vysoké školy se dnes perou o studenty, a aniž bych chtěl příliš zobecňovat, nezdá se, že by právě pedagogické fakulty v té rvačce získávaly ty nejmotivovanější uchazeče.

Samozřejmě, může být hůř. Například koalice SPOLU navrhuje zvyšování učitelských platů — rozuměj jejich nominální růst, který nejspíše nepokryje inflaci — směřovat do netarifních složek platu. V jejich ideologickém očekávání to podpoří osobní motivaci, v praxi to vyvolá boj o vzácné zdroje a rozdělení sborovny na dvě kasty; tu menší, která bude mít plat výrazně vylepšený nadtarifem, a ty ostatní. Jistě existují i účinnější způsoby, jak vytvořit toxické pracovní prostředí, jen mne právě žádný nenapadá.

Pořád jenom platy, copak jde ve školství jen o ně? Nejde, ale to ostatní bez nich půjde jen ztěžka. Dlouhodobé podhodnocení kupodivu demotivuje. Zatímco byly školy zavřené a téměř čtvrtina dětí vyloučená i z distanční výuky, řešil pan ministr reformu rámcových vzdělávacích programů. Nutno říci, že jeho přístup byl transparentní a mohl se vysvětlit jediným slovem: Proškrtáme.

Bez nějakých zbytečných analýz a s minimální účastí resortního výzkumu (ostatně redukovaného limitně k nule) se jako náhražka veřejné diskuse objevovaly návrhy škrtů, které následně zděšeně rozporovaly různé Jednoty českých matematiků a jiné podobné potížistické organizace. Neuměly prostě ocenit, že učitelům ubyde práce, ředitelům starosti a rodiče, až na pár intelektuálských podivínů, potěší, že se děti nebudou muset biflovat dovednosti, na které jim stačí kalkulačka a Google.

Inu, apatie dole a nedostatek odvahy nahoře dokážou i z oné překrásné humboldtovské zásady „učit o málo věcech, ale tak, aby se přitom plně rozvíjelo pochopení a zvídavost žáků“ udělat …, no, řekněme to slušně: strategický dokument Babišovy vlády.

Nejsou to právě růžové vyhlídky. Stále jednoznačněji se dá určit vazba mezi typem sídla, sociální situací výchozí rodiny a šancemi dítěte dosáhnout slušných studijních výsledků. Rozpadá se druhý stupeň základních škol a nevystačíme si jen s vysvětlením, že základky jsou vysávány víceletými gymnázii, jakkoli ty kdysi posloužily jako katalyzátor úpadku a dodnes ho silně podporují.

Sama víceletá gymnázia ovšem představují spíše symptom celkového problému. Česká společnost je dnes sociálně mnohem komplexnější, než bývala nejen za vynucované uniformity reálného socialismu, ale i kdykoli předtím. A česká škola přitom stále spoléhá na relativně motivované rodiny, kterým záleží na vzdělání jejich ratolestí jako nástroje sociálního vzestupu. Anebo, jako v již zmíněném případě proškrtávání či provzdušňování učiva, toto spoléhání přetavuje v rezignaci. Vývoj, který bude každý rok těžší a těžší zvrátit.