Čtyři roky českého školství
Stanislav ŠtechČeské školství prošlo v posledních čtyřech letech nezanedbatelnými změnami. A ačkoli se platy učitelů konečně dostaly na důstojnou úroveň, citelná deprofesionalizace celého systému může v budoucnu ohrozit vlastní integritu resortu.
Stručná bilance posledních čtyř let v resortu školství zahrnuje několik jednoznačně pozitivních počinů. Patří mezi ně bezesporu výrazné zvýšení rozpočtu kapitoly školství tažené zejména zvyšováním platů učitelů. V podstatě byl splněn slib, že na konci roku 2021 bude průměrný plat učitelů regionálního školství představovat 150 % průměru v roce 2017. Navýšení se ovšem netýká všech pedagogických pracovníků, jak sliboval program vlády.
První výrazné zvýšení platů připravené ještě předchozí vládou bylo „propsáno“ i do střednědobého výhledu a pokračovalo v dalších třech letech. Pokud jde o poměr k celostátnímu průměrnému platu, i tady platy učitelů překročily 120 % a blíží se tolikrát zmiňované magické hranici 130 %. Ve srovnání s platy vysokoškoláků v jiných odvětvích společnosti sice stále zaostávají, ale oproti ostudným necelým 60 % v roce 2017 oscilují kolem 90 %.
Tento vývoj se bohužel v příštím roce pravděpodobně zastaví avizovaným navýšením o pouhá 3 %. Navíc průměrný plat samozřejmě vypovídá o situaci učitelů mnohem méně než medián, mnoho učitelů na avizovaný průměr ani zdaleka nedosáhne. Pokud si ovšem uvědomíme, jak obtížně v minulosti ministři školství prosazovali zvýšení svého rozpočtu, je navýšení celkového objemu prostředků na platy úspěchem.
Ocenit je třeba také dotažení reformy financování regionálního školství. Rozpočty škol se nyní opírají nejen o počty žáků, ale také o ukazatel odučených hodin. Připravit takovou změnu po více než pětadvaceti letech od zavedení v podstatě kapitačního systému tak, aby nejen velké, ale i ty menší školy měly důstojné prostředky na odměňování učitelů a zajištění dalších potřeb pedagogické práce, nebylo snadné.
Konečně, pozitivně je možné hodnotit také vznik Strategie vzdělávání 2030+, byť ve společnosti — i mezi učiteli — panuje vůči strategickým dokumentům a tzv. vizím (ke kterým naopak vyzývají různí mediální experti nebo aktivisté) spíše averze. I když k formulaci některých cílů — např. k velkému důrazu na kompetence v profilu absolventa — lze mít výhrady jako ke ptydepe, které odvádí pozornost od podstatnějšího úkolu provést komplexní analýzu učiva.
Pozitivní je na Strategii nicméně způsob jejího vzniku opřený o konzultace s terénem a také následné vypracování konkrétních opatření, jak dosáhnout zkvalitnění vzdělávání. Např. závazkem přijímat rozhodnutí na základě výzkumných evidencí, doplněním středního článku podpory, podporou učitelské profese nebo snižováním těch nerovností ve vzdělávání, které jsou dány sociálním a etnickým původem, zdravotním stavem nebo lokalitou.